ECLI:CZ:US:2022:3.US.1893.22.1
sp. zn. III. ÚS 1893/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Cimburka, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 33 Cdo 3184/2021-957, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i princip závaznosti judikatury Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 8. 2020, č. j. 13 C 192/2015-864, zamítl žalobu, jíž se stěžovatel jako žalobce po žalované (společnosti SVZ Centrum s. r. o.) domáhal zaplacení částky 9 mil. Kč s úroky z prodlení; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení přeplatků znalečného. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že smlouvy, jimiž stěžovatel postoupil Ing. Oldřichu Zábrodskému (jednateli žalované) pohledávky ze smlouvy o půjčce uzavřené s žalovanou, jsou pravé a z hlediska určitosti identifikace převáděných pohledávek platné. Ve skutečnosti však představují cenu dvacetiprocentního obchodního podílu na žalované společnosti nabytého tímto způsobem stěžovatelem, který z toho důvodu není ve sporu aktivně věcně legitimován.
3. Rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 21 Co 17/2021-912, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu ve věci samé změnil jen tak, že žalované uložil zaplatit stěžovateli částku 2 mil. Kč s úrokem z prodlení; ve zbytku (co do 7 mil. Kč s příslušenstvím) je potvrdil; rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a potvrdil výrok o vrácení přeplatku znalečného žalované. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že postupní smlouvy (s výjimkou smlouvy č. 3/1876) jsou pravé a z hlediska určitosti platné, neboť postupované pohledávky jsou jednoznačně identifikovány titulem, jímž je smlouva o půjčce ze dne 29. 3. 2011. Jednotlivé dílčí částky v každé smlouvě ve svém součtu nepřevyšují 10 mil. Kč a nesprávné uvedení termínu splatnosti postupovaných pohledávek (31. 12. 2013) nemá na platnost z hlediska určitosti žádný vliv. Podle krajského soudu ale není stěžovatel aktivně věcně legitimován jen v rozsahu 7 mil. Kč a právo na vrácení dluhu ve výši 2 mil. Kč s příslušenstvím ze smlouvy o půjčce mu proto nelze upřít.
4. Podle krajského soudu totiž - rozdílně od právního názoru okresního soudu - smlouva o postoupení pohledávky č. 3/1876 z 26. 4. 2011 nebyla uzavřena, neboť podle posudku znalce z oboru kriminalistiky vznikla tato smlouva (zjednodušeně řečeno) pomocí tiskových technologií. Nebyl-li pak v řízení předložen originál uvedené smlouvy o postoupení pohledávky a její existence nevyplývá ani z žádného v řízení provedeného důkazu, pak podle krajského soudu nutno uzavřít, že dluh ze smlouvy o půjčce v rozsahu uvedené smlouvy o postoupení pohledávky trvá a žalovaná je povinna uvedené prostředky stěžovateli vrátit. K tomu krajský soud dodal, že z provedeného dokazování nevyplývá, že pravou vůlí účastníků řízení bylo postoupit na Ing. Zábrodského pohledávky v celkové výši 12 mil. Kč, tedy částku na nákup obchodního podílu žalované ve výši 20 %.
5. Následná dovolání stěžovatele a žalované byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zejména konstatoval, že stěžovatel neformuloval žádnou otázku, která by zakládala jeho přípustnost. Dále uvedl, že posouzení určitosti (platnosti) smluv o postoupení pohledávek provedl krajský soud v souladu s relevantní judikaturou, na niž je v ústavní stížností napadeném rozhodnutí jmenovitě odkazováno a její závěry Nejvyšší soud v nyní napadeném rozhodnutí stručně vysvětlil.
6. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že postupem krajského soudu došlo k tak podstatné změně hodnocení důkazů provedených okresním soudem, že vznikl extrémní rozpor v takové intenzitě, že tato skutková zjištění se nemohla stát podkladem spravedlivých rozhodnutí. Okresní soud prý totiž dospěl k závěru, že právním důvodem postoupení pohledávek bylo skryté zaplacení kupní ceny za převod obchodního podílu, když ale krajský soud ve svém rozhodnutí zcela rozporuplně uvádí, že taková skutková zjištění v řízení učiněna nebyla. Ve stěžovatelově případě tak existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud přitom nesprávně posuzoval pouze právní stránku zjištěného skutkového stavu, který však podle stěžovatele nebyl zjištěn úplně a správně.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je Ústavní soud povolán rozhodovat o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Na základě tohoto ustanovení je zřejmé, že v tomto typu řízení má Ústavní soud pravomoc přezkoumávat pouze taková rozhodnutí, která porušují ústavně zaručená práva stěžovatele, přičemž k takovémuto porušení může dojít ve fázi procesu přijímání těchto rozhodnutí či samotným obsahem těchto rozhodnutí. Ústavní soud navíc již dříve konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů a jeho úlohou není obecný přezkumný dohled nad jejich činností [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1203/22 ze dne 7. 6. 2022]. Z uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že ústavní stížnost je prostředkem krajní povahy (ultima ratio), který poskytuje ochranu právům a svobodám zakotveným na ústavní úrovni a do rozhodování obecných soudů jím bude přípustné zasáhnout jen za předpokladu, že jejich postupem dojde k vybočení z mezí ústavnosti.
10. Ústavní soud dále považuje za vhodné zmínit, že stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti nese břemeno tvrzení. Z něj pro stěžovatele vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavní stížnosti [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jak již ale bylo výše zmiňováno, stěžovatelem formulovaný stížnostní petit míří pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. Samotná ústavní stížnost by tedy v daném případě měla, ve světle zvolené formulace petitu, nabízet Ústavnímu soudu tvrzení, na jejichž základě by bylo možné posuzovat, zda, v důsledku odmítavého usnesení a závěru o nedůvodnosti odchýlení se od ustálené judikatury, došlo ze strany Nejvyššího soudu k zásahu do práva na spravedlivý proces, jak tvrdí stěžovatel. Jinak řečeno, za situace, kdy stěžovatel omezil ústavní stížnost toliko na odmítací usnesení Nejvyššího soudu, by mohl argumentačně uspět jen tehdy, když by náležitě vyložil, v čem konkrétně Nejvyšší soud pochybil, tzn., v jakém ohledu porušil jeho základní práva. Nic takového se však z posuzované ústavní stížnosti nepodává.
11. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud předně uvádí, že tato (kromě absence hlubší ústavněprávní argumentace) se poněkud míjí s odůvodněním ve věci vydaných rozhodnutí - tedy nejen s odůvodněním napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Jádro rozhodnutí krajského soudu - a tedy i jeho dílčí odlišnost od hodnocení provedeného okresním soudem - totiž spočívá pouze v tom, že v řízení podle něj nebylo prokázáno, že by na jednatele žalované byly postoupeny všechny pohledávky, které stěžovatel za žalovanou měl. Jak bylo vysvětleno výše, k posouzení jedné ze smluv o postoupení pohledávky by totiž bylo zapotřebí předložení jejího originálu, k čemuž však v rámci řízení nedošlo. Oba soudy (tzn. okresní i krajský) se ovšem jednoznačně shodly v tom, že stěžovatel tím, že své pohledávky za žalovanou postoupil na jejího jednatele, není v rámci řízení o zaplacení dluhu z půjčky, kterou poskytl žalované společností, až na uvedenou výjimku aktivně legitimován. Tento jediný závěr je pro posouzení celé věci a pro většinové zamítnutí stěžovatelova žalobního žádání podstatný.
12. Úvaha krajského soudu, kterou uvedl v odst. 23 odůvodnění rozsudku, že totiž neuvěřil obraně předkládané žalovanou (když jí ovšem uvěřil okresní soud), že mezi žalovanou a stěžovatelem ve skutečnosti nešlo reálně o smlouvy o půjčce, ale o skrytý nákup obchodního podílu na žalované, naopak pro závěr o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele v uvedeném sporu vůbec není podstatná. Už z tohoto pohledu tedy neobstojí stěžovatelovo stížnostní tvrzení o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a závěry, které na základě nich učinil krajský a okresní soud. Nadto, byť sice krajský soud neuvěřil tvrzené pohnutce pro smluvní vztah mezi stěžovatelem a žalovanou, tak jak jej právě žalovaná v soudním řízení předkládala, jeho rozhodnutí je ve vztahu ke stěžovateli značně vstřícnější, neboť krajský soud alespoň částečně jeho žalobnímu žádání na rozdíl od okresního soudu přisvědčil.
13. Hlavním důvodem, pro který rovněž stěžovatelova ústavní stížnost nemůže být úspěšná (ratio decidendi), je jeho východisko, že Nejvyšší soud pochybil, posuzoval-li jen právní stránku celého případu. V tomto kontextu ovšem Ústavní soud připomíná, že právě k posuzování právních otázek je Nejvyšší soud zákonem předurčen, když naopak nedostatky ve skutkových zjištěních, pokud by se v rozhodnutích soudů nižších stupňů skutečně vyskytly, posuzovat až na výjimky extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými nemůže [srov. k tomu přiměřeně stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Z výše uvedeného přitom vyplývá, že žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich obecnými soudy vyvozenými ve věci stěžovatele zjistitelný není a navíc, jak bylo zdůrazněno shora, stěžovatel zrušení rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu ani nepožaduje.
14. Lze proto shrnout, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu