ECLI:CZ:US:2007:3.US.1972.07.1
sp. zn. III. ÚS 1972/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. A., zastoupeného JUDr. Martinem Kopeckým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2007 sp. zn. 11 Ca 92/2007, mimo ústní jednání dne 27. srpna 2007, soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") garantujícího právo občana na spravedlivý proces, a současně i nerespektování čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 90 a čl. 95 Ústavy - v záhlaví označené rozhodnutí obecného (správního) soudu, kterým byl přiznán odkladný účinek žalobě podané proti rozhodnutí správního orgánu dle ust. §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 9. března 2007 sp. zn. SZ 154638/2006/KUSK, ÚSŘ/Vo č.j. 27247/2007/KUSK, jímž bylo zamítnuto odvolání vedlejších účastníků proti rozhodnutí Městského úřadu Říčany, stavebního úřadu č. j. Výst. 3173/43248/2004/Ma (rozhodnutí nabylo právní moci), vedlejší účastníci Ing. R. S. a Mgr. P. S. podali žalobu. Žalobou napadli rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.), kterou se domáhali zrušení rozhodnutí o povolení novostavby rodinného domu stěžovatele; současně s podanou žalobou podali návrh, aby byl žalobě přiznán odkladný účinek.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2007 č. j. 11 Ca 92/2007-60 byl žalobě odkladný účinek přiznán.
Stěžovatel považuje stížností napadené usnesení, jímž byl přiznán odkladný účinek správní žalobě, za zásah do jeho nabytých práv pravomocným správním rozhodnutím o povolení stavby. Napadeným rozhodnutím je pozastaveno oprávnění provádět stavbu a stěžovatel, i pokud bude správní žaloba zamítnuta, bude při realizaci stavby muset vynaložit vyšší náklady a dojde ke zpoždění s jejím dokončením. Dále stěžovatel tvrdil, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, nepřesvědčivé a nemá náležitosti stanovené v s. ř. s. Absence odůvodnění rozhodnutí soudu o přiznání odkladného účinku žalobě odporuje dle jeho názoru ust. §54 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §55 odst. 5 s. ř. s., neboť neobsahuje odůvodnění. Výjimka předvídaná v §55 odst. 4 s. ř. s. o tom, že usnesení, jímž se řízení nekončí a jímž se neukládá nikomu povinnost, nelze v této věci aplikovat, neboť rozhodnutím bylo zasaženo do práv třetích osob - v konkrétním případě do práv stěžovatele jako stavebníka.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost se totiž vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány.
K povaze rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 665/06 tak, že jde o "rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (srov. §73 odst. 3, 4 s. ř. s.)", a proto se nejedná o rozhodnutí "proti kterému by nebylo možno použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí". Z toho Ústavní soud dovodil, že "rozhodnutí správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná". Posuzovaná ústavní stížnost "tedy v podstatě brojí ... proti rozhodnutí ve věci, o které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. přiměřeně usnesení III. ÚS 119/98, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 12., vydání 1., usn. č. 61, Praha 1998 - III. díl)". Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou s tím, že nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak.
Jinak řečeno, důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti zde spočívá v tom, že směřuje proti toliko procesnímu rozhodnutí, jež bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, a jehož účel a smysl je zase jen (zásadně) procesní. Proto - a vzhledem k jeho zatímnosti - se nemůže vyznačovat kvalitou "konečného" rozhodnutí, jež je již procesními prostředky nenapravitelné, a jímž může dojít k zásahu do ústavně chráněných základních práv a svobod účastníka. Platí však, že jen rozhodnutí, jež naopak tuto "kvalitu" má, může být způsobilým předmětem ústavní stížnosti.
Přiznáním odkladného účinku správní žalobě se též nikterak nepředjímá výsledek řízení, resp. rozhodnutí ve věci samé.
V důsledku řečeného nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. srpna 2007
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj