ECLI:CZ:US:2016:3.US.200.16.1
sp. zn. III. ÚS 200/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Miniland.CZ s. r. o., sídlem Hájecká 1, Červený Újezd, zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem, sídlem Hokejová 928/4, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2015 č. j. 28 Cdo 3956/2015-181 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2015 č. j. 22 Co 468/2014-147, spojené s návrhy na zrušení ustanovení §237 a §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2015 č. j. 22 Co 468/2014-147, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Provincie bratří františkánů, sídlem Jungmannovo nám. 753/18, Praha 1, a b) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka napadá shora označená soudní rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a "zásady zmírnění majetkových křivd jako ústavních postulátů", práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), "ústavních práv občana" a ústavních předpokladů realizace státní moci vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, jakož i pro porušení čl. 112 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zásad právního a ústavního státu zakotvených v preambulích Ústavy a Listiny i zákazu denegatio iustitiae podle §1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.").
2. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení ustanovení §237 a §241a odst. 2 o. s. ř., a to z důvodu, že jsou v rozporu s ústavním pořádkem formulovaným zejména v čl. 112 Ústavy a preambulích Ústavy a Listiny.
3. Současně stěžovatelka navrhla, aby podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jakož i rozsudku Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 6. 2014 č. j. 7 C 290/2013-84.
4. Citovaným rozsudkem okresního soudu bylo k žalobě Provincie bratří františkánů (tj. prvního vedlejšího účastníka), podané podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), proti stěžovatelce a České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako druhé žalované (a také druhé vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem), určeno, že druhá vedlejší účastnice je výlučnou vlastnicí konkrétních pozemkových parcel v k. ú. Červený Újezd, a dále jím bylo rozhodnuto, že se prvnímu vedlejšímu účastníkovi nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že převodu pozemků ze státu na obec bránil tehdy platný §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a tehdy platný §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
5. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrzen a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedený soud se ztotožnil s názorem soudu nalézacího, že převod pozemků ze státu na obec byl neplatný, a tak neplatné byly i další převody, přičemž odmítl námitku, že ti, kteří získali majetek podle zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, jsou vyloučeni z možnosti požadovat majetkové vyrovnání podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
6. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., a to z toho důvodu, že v dovolání stěžovatelka neuvedla údaj, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítla, že z dikce ustanovení §237 o. s. ř. plyne, že posouzení otázky přípustnosti dovolání je povinností tohoto soudu, a proto požadavek, aby dovolání obsahovalo i přesnou specifikaci jednoho či více důvodů přípustnosti dovolání, nekoresponduje s ustanovením §241a odst. 3 o. s. ř., neboť ve svém důsledku stanovuje v rozporu se základy fungování právního systému povinnost specifikovat relevantní judikaturu, kterýžto požadavek "zakládá" mezi prameny práva i výsledky rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ačkoliv stále platí, že soud zná právo (povinnost zorientovat se v judikatuře je jeho povinností) a precedenty nejsou pramenem práva. V dané věci se ukázalo, že důvodem odmítnutí dovolání bylo jen to, že Nejvyššímu soudu nepomohla rozlišit či specifikovat důvod přípustnosti dovolání, přičemž je skutečností, že rozlišení konkrétního důvodu může být složité, nejednoznačné a poznamenané subjektivním přístupem, kdy dovolatel nebude schopen tuto otázku jednoznačně zodpovědět, a to již proto, že nemůže být tak detailně seznámen s celou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z tohoto důvodu odpověď může být natolik nepřesná, že dovolací soud nelze zbavit povinnosti, aby ji nalezl sám. Názor dovolatele na konkrétní důvod přípustnosti, který je z hlediska obsahu dovolání a konkrétně vytýkaných vad právního posouzení věci odvolacím soudem určující, nebude prakticky nikdy zcela validní. Povinností dovolacího soudu je podané dovolání přezkoumat zásadně v celém rozsahu vytýkaných vad, nikoliv jen v rozsahu označeného důvodu přípustnosti dovolání, což platí i tehdy, kdy dovolatel označí důvod dovolání nesprávně.
8. Podle stěžovatelky je rozhodující, že v souladu s ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a svůj názor opřela o podrobné rozvedení konkrétních vad právního posouzení jednotlivých právních otázek odvolacím soudem. Jestliže dovolací soud přípustnost dovolání spojuje toliko se zevšeobecňujícím názorem dovolatele na to, o jaký typ právní vady má jít, je jeho přístup ryze formalistický. A pokud dovolací soud považoval odpověď na otázku, týkající se precizace jednoho z důvodů přípustnosti dovolání, za významnou, nic mu nebránilo vyzvat stěžovatelku k takové odpovědi. Stěžovatelka má za to, že dovolání podala platně, v souladu se zákonem, a dovolací soud se vadami právního posouzení, jež konkrétně rozvedla, měl zabývat. Tento svůj názor stěžovatelka opřela o smysl existence dovolání jako mimořádného prostředku, když dovolací soud by měl svoji vysokou erudici využít ve prospěch občanů a hledání a prosazování spravedlnosti, a nikoliv k tomu, aby se svému danému poslání vyhnul.
9. Pro případ, že by Ústavní soud aproboval výklad příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany Nejvyššího soudu, stěžovatelka navrhla zrušení ustanovení §237 a §241a odst. 2 v části "vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání" o. s. ř. s tím, že brání řádnému projednání dovolání, přičemž jejich výklad a aplikace nutí občany ke znalosti judikatury soudů, aniž by jim to ukládal zákon. To zakládá porušení ústavnosti, jak bylo uvedeno výše.
10. Ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů stěžovatelka namítla, že byla posouzena chybně aktivní legitimace prvního vedlejšího účastníka k podání žaloby, že byly chybně posouzeny právní otázky týkající se právní subjektivity, totožnosti právních subjektů, právních úkonů, vzniku a fungování Náboženské matice v minulosti až do současnosti (včetně jejího prohlášení, kterým přehodnotila své právní úkony uskutečněné mezi dubnem roku 1950 a prosincem 1989), jakož i právního úkonu prvního vedlejšího účastníka v Rejstříku evidovaných právnických osob, a dále že byl chybně použit pojem "historický majetek". Chybně měla být dle stěžovatelky posouzena i otázka vydržení vlastnického práva, resp. dobrá víra na její straně a také prý nebyl respektován postulát zmírnění majetkových křivd oproti jejich úplné nápravě.
III.
Splnění podmínek řízení
11. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní
stížnost - směřuje-li proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu - byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový prostředek ve vztahu k tomuto usnesení k dispozici neměla.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně, Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když stěžovatelčino dovolání posoudil jako vadně podané z důvodu, že v něm stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. (viz sub 15 až 21). Z toho plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatelka neuplatnila řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl třeba podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 (tato usnesení a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
13. Ústavní soud sice ve stejné situaci v minulosti ústavní stížnost za nepřípustnou nepovažoval, přičemž argumentoval nutností ochrany principu právní jistoty, a to vzhledem k nejednotné judikatuře Ústavního soudu k této otázce (viz usnesení ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14, body 21 až 28); takto postupoval vzhledem k nové právní úpravě dovolání, jež byla provedena zákonem č. 404/2012 Sb., neboť i u ní bylo možné (jako tomu bylo v případě předchozí právní úpravy) očekávat některé výkladové problémy, a to eventuálně rovněž u otázky řádného způsobu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud si byl samozřejmě vědom toho, že v případě pochybení dovolatele není daný mimořádný opravný prostředek odmítán jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, nicméně s přihlédnutím ke specifickým okolnostem, jež předchozí právní úpravu dovolání provázely (včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva, např. rozsudek ze dne 26. 6. 2008, Rechtová proti České republice, č. 27088/05, a ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, č. 35836/05), a aktuální dikci příslušných ustanovení, jež by (snad) mohla vyvolávat v účastnících řízení určitou právní nejistotu o požadavcích na řádnou podobu dovolání (z hlediska jeho formálních náležitostí), shledal v rozhodování dovolacího soudu prvek "uvážení", i pokud jde o posuzování této otázky; šlo o určitou obdobu toho, kdy dovolací soud rozhoduje o přípustnosti dovolání podle
§237 o. s. ř. - zde totiž možnost uvážení stricto sensu má dovolací soud, jen když tak činí z hlediska čtvrtého předpokladu přípustnosti (tedy že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Aby se Ústavní soud vyvaroval tzv. přepjatého formalizmu, ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů projednal, a to i s tím vědomím, že tímto postupem dochází k potlačení zásady subsidiarity ústavní stížnosti plynoucí z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ovšem v době, kdy stěžovatelka podala dovolání (tj. dne 5. 8. 2015), již existovala ustálená judikatura Nejvyššího soudu k citovaným ustanovením §237 a §241a
odst. 2 o. s. ř., jež poskytovala dostatečný "návod" účastníkům řízení na to, jak náležitě vymezit předpoklady přípustnosti dovolání. Za této situace již o jakémkoliv uvážení na straně dovolacího soudu nelze hovořit, a naopak s ohledem na princip vigilantibus iura scripta sunt je třeba položit důraz na stěžovatelčinu povinnost podat dovolání řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi, tedy tak, jak to vyžaduje zákon a jak to odpovídá požadavkům na zastupování v řízení o dovolání podle §241 o. s. ř.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti (jen) v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní stížnost je v podstatě postavena na námitce, že při podání dovolání jsou na ni kladeny nepřiměřené, a z hlediska ústavně zaručeného základního práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny neakceptovatelné nároky ("rozlišení konkrétního důvodu přípustnosti dovolání ... může být složité, nejednoznačné a poznamenané subjektivním přístupem"). Z tohoto důvodu se Ústavnímu soudu jeví jako klíčová otázka, zda dovolací soud při svém rozhodování (konkrétně výkladu a aplikaci ustanovení §237 a §241a odst. 2 o. s. ř.) adekvátně zohlednil dané základní právo, resp. zda jeho interpretace příslušných právních norem není projevem tzv. přepjatého formalizmu v důsledku toho, že dostatečně nereflektuje zmíněné ústavně zaručené základní právo, nebo zda to (naopak) nebyla samotná stěžovatelka, kdo dostatečně nerespektoval "stanovený" (procesní) postup a na (dovolací) soud se obrátila s nikoliv řádným podáním.
16. V prvé řadě je třeba vycházet z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu sp. zn. 7 C 209/2013, vedeného u Okresního soudu Praha-západ, lze přitom vyvodit určité nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení otázky přípustnosti dovolání (zde ve smyslu §237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak ve vztahu k požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241 odst. 2 o. s. ř.), a aby vymezil důvod dovolání způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř. na straně jedné a na straně druhé otázky posuzování jeho "bezvadnosti" a (následně) zkoumání jeho přípustnosti (a posléze důvodnosti) ze strany dovolacího soudu (§239 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
17. Ústavní soud připouští, že současná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání (§241a o. s. ř.). Současně je třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně. Jak Ústavní soud zmínil v usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14, novelizace občanského soudního řádu provedená zákonem č. 404/2012 Sb. řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat, přičemž šlo o reakci i na to, že "velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody..." (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě stanovení dané náležitosti dovolání) bylo snížení vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali; to mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá, a v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení; smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit, byť tím nebude vázán.
18. S ohledem na výše uvedené nelze danou právní úpravu hodnotit negativně ani ve vztahu k účastníkům řízení. Dovolání je určeno výlučně k řešení právních otázek (ať již jde o otázky hmotného, či procesního práva, a to včetně ochrany základních práv a svobod - srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 a zejména nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15) a právě odlišení těchto otázek od otázek jiných (skutkových) činí v praxi problémy (a to někdy i v těch případech, kde se hranice mezi nimi nejeví jako sporná), přičemž právní úprava "vede" dovolatele k tomu, aby se důsledně zabýval povahou svých námitek, jež v (případném) dovolání zamýšlí uplatnit, a to především tím, že mu ukládá za povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 o. s. ř.), nadto je dovolatel povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek uvedených (zde) v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§241a odst. 2 o. s. ř.). Na základě posouzení přípustnosti dovolání podle zmíněných zákonných kritérií, jež je nutně spojeno s určitou rešerší příslušné judikatury Nejvyššího soudu a jemuž musí předcházet přesné vymezení sporné právní otázky, si dovolatel může vytvořit lepší představu o svých vyhlídkách na úspěch v dovolacím řízení, což může vést k naplnění cíle, k němuž předmětná novelizace směřovala, tj. k úspoře finančních prostředků na straně účastníků řízení a také k tomu, že Nejvyšší soud nebude zbytečně zatěžován nedostatečně fundovanými, resp. zjevně nedůvodnými podáními (viz usnesení ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3884/14 a ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 1454/15).
19. S ohledem na to, jak je ustanovení §241a odst. 2, a (v souvislosti s tím) i ustanovení §237 o. s. ř., formulováno, je zřejmé, že dovolatel musí vyvinout určité interpretační úsilí, nicméně i s ohledem na povinné právní zastoupení nejde o nějakou nepřekonatelnou překážku, jež by fakticky bránila v přístupu k dovolacímu soudu, navíc v době podání dovolání k této otázce již existovala poměrně rozsáhlá a obecně dostupná judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu, již stěžovatelka zřejmě vůbec nevzala na zřetel, jinak by totiž danou náležitost (tj. uvedení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) sotva mohla vymezit citací ustanovení §237 o. s. ř.
20. Ústavní soud se tak již nemůže ztotožnit s tím, že by rozlišení konkrétního předpokladu přípustnosti mělo být nejednoznačné, naopak hranice mezi jednotlivými předpoklady jsou zcela zřetelné, samozřejmě řešení otázky, jaká ze čtyř podmínek by měla být v daném případě naplněna, závisí na tom, zda dovolatel v prvé řadě dokáže vymezit relevantní právní otázku (tj. takovou, která je pro rozhodnutí určující) a seznámit se s příslušnou judikaturou dovolacího soudu, což v době informačních systémů (včetně veřejně dostupné databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu) pro osoby práva znalé nepředstavuje žádný zásadní problém. Ostatně poukaz na judikaturu vyšších soudů je běžnou součástí argumentace nejen (až) v řízení před Nejvyšším soudem.
Argumentuje-li stěžovatelka - s poukazem na zásadu iura novit curia - tím, že je povinností Nejvyššího soudu zorientovat se ve své judikatuře, lze s tím plně souhlasit v tom smyslu, že uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (coby jeho formální náležitosti), nikterak nezbavuje dovolací soud jeho povinnosti posoudit, zda dovolání (skutečně) přípustné je, či nikoliv, stejně jako povinnost Ústavního soudu posoudit, zda tak učinil řádně (srov. nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15); ostatně takové vymezení, jak bylo výše zmíněno, pro dovolací soud není závazné. A jak již bylo rovněž výše naznačeno, samotné "připomenutí" dovolacímu soudu jeho vlastní judikatury (v duchu rčení repetitio est mater studiorum) by mělo být chápáno jako krok, který vede k urychlení dovolacího řízení a také omezuje riziko pochybení na straně dovolacího soudu, neboť nelze vyloučit, že by s ohledem na velké množství vydávaných rozhodnutí mohl zůstat nějaký judikát (v neprospěch dovolatele) opomenut (viz usnesení ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3884/14).
21. Poukázala-li stěžovatelka, že je povinností dovolacího soudu přezkoumávat podané dovolání v rozsahu vytýkaných vad, a nikoliv jen v rozsahu označeného předpokladu přípustnosti dovolání (jednoho či více), nelze tuto námitku považovat za případnou, neboť otázku, v jakém rozsahu je nutno s ohledem na vymezený předpoklad přípustnosti přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud řešit vůbec nemohl, neboť stěžovatelka vůbec konkrétně neuvedla (srov. na č. l. 159 a násl. vyžádaného soudního spisu), v čem naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje, a tuto vadu podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve lhůtě podle §241b odst. 1 věty první o. s. ř., neodstranila. Ze stejného důvodu zde nemůže být ani relevantní otázka validity specifikace, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. A pokud stěžovatelka argumentovala tím, že ji měl dovolací soud vyzvat, aby odpověděla na otázku "týkající se precizace jednoho z důvodů přípustnosti dovolání", když už ji považoval "až natolik za významnou", pak takový postup dovolacímu soudu zákon neumožňuje (tomu viz usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
22. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
23. Spolu s ústavní stížností Ústavní soud odmítl návrh na zrušení ustanovení §237 a §241a odst. 2 o. s. ř., neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nebyla věcného projednání způsobilá, nebylo možné odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí (a rozhodnutí okresního soudu); tento návrh rovněž sdílí osud ústavní stížnosti (a proto ani není nutné o něm rozhodovat samostatným výrokem).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu