ECLI:CZ:US:2010:3.US.2089.10.1
sp. zn. III. ÚS 2089/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti MUDr. V. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010, č.j. 24 Co 149/2009-129, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2008, č.j 11 C 276/2007-74, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. PÚ 1003/07, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včasným podáním, jež i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí státních orgánů, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená základní práva garantovaná v čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Soud prvního stupně shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 485/9 v k. ú Petroviče, že není vlastnicí dalších specifikovaných pozemků v témže katastrálním území, že jí za nevydané pozemky přísluší náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákona o půdě"), a že M. Z., R. Z., A. I., Městská část Praha - Petrovice, Hlavní město Praha a Pozemkový fond ČR, nejsou vlastníky ani jednoho z uvedených pozemků ani jim nepřísluší náhrada za nevydané pozemky, s tím, že v tomto rozsahu má rozsudek nahradit ústavní stížností napadené správní rozhodnutí (výrok I. rozsudku).
Odvolací soud rovněž napadeným rozsudkem toto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka pozemkovému úřadu i uvedeným obecným soudům vytýká nesprávnou interpretaci §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě; oproti názorům těchto orgánů veřejné moci má za to, že A. I. není oprávněnou osobou, neboť ke dni uplynutí prekluzívní lhůty pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti dle §13 odst. 1 zákona o půdě, tj. do 31. 1. 1993, nesplňovala jednu z podmínek pro přiznání takového postavení, totiž předložení platné závěti; závěť (R. D.) byla totiž předložena až v dodatečném dědickém řízení, a tím opožděně, neboť tak bylo nutné učinit nejpozději do uplynutí prekluzívní lhůty, v níž mohla oprávněná osoba nárok na vydání nemovitosti uplatnit. Stěžovatelka poukazuje na princip právní jistoty, resp. úmysl "restitučního" zákonodárce, který byl veden nejen snahou o nápravu některých majetkových křivd, nýbrž i o rychlou stabilizaci vlastnických poměrů (dovolává se též právního názoru vysloveného Vrchním soudem v Praze, který ve svém rozhodnutí sp. zn. 4 Cdo 75/93, resp. sp. zn. 4 Cdo 45/92, posuzoval totožnou problematiku, byť v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů). Dotčené orgány podle stěžovatelky rovněž pochybily potud, že se odvolávaly na právně závazný názor Ústavního soudu údajně prezentovaný v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 431/01, případně rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 408/01, neboť v citovaných nálezech Ústavní soud posuzoval splnění další podmínky dle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, konkrétně celistvosti dědictví, zatímco ku vztahu okamžiku předložení závěti v dědickém řízení k datu uplynutí prekluzívní lhůty se podle jejího mínění nevyslovil. Změna právního názoru obecných soudů v téže věci, a to při nezměněném stavu interpretovaných předpisů a zjištěné skutkové podstatě, je neodůvodněná, a tudíž svévolná, zakládající nepředvídatelnost jejich rozhodnutí, a tím i porušení principu právní jistoty. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje také v postupu obecných soudů, jestliže opomenuly provést důkaz dědickým spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. D 1222/93, jenž měl prokázat její zcela zásadní skutková tvrzení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.
Obsahově téměř shodné věci již byly opakovaně posuzovány Ústavním soudem, a to na základě řady jiných návrhů stěžovatelky. Konkrétně usneseními ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 1615/09, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1695/10, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1696/10, a ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2091/10, byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.
Postačí připomenout, že zde Ústavní soud v odůvodnění těchto rozhodnutí poukázal na limity přezkumu rozhodnutí obecných soudů, jež plynou z ústavního postavení tohoto soudu v systému orgánů veřejné moci a z něho plynoucího vztahu k obecným soudům, a dále upozornil, že jádrem ústavní stížnosti je polemika v rovině výkladu "jednoduchého" práva, a to konkrétně ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě (kdy obecné soudy měly za to, že dědice ze závěti nezbavuje postavení oprávněné osoby případně předložení závěti až po 31. 1. 1993). V této souvislosti Ústavní soud definoval podmínky, za jakých může mít nesprávná aplikace právních předpisů obecnými soudy za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod, a s ohledem na obsah stěžovatelčiných námitek dospěl k závěru, že je třeba v dané věci zkoumat, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by tato vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny; pochybení této povahy však v těchto věcech neshledal. Poukázal přitom na nález ze dne 31. 5. 2002 sp. zn. II. ÚS 431/01 (kterým Ústavní soud zrušil ve věci předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001 č. j. 38 Ca 310/2000-60 a rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 12. 5. 2000 sp. zn. PÚ 319/00) s tím, že se v něm Ústavní soud vyslovil k naplnění podmínek oprávněnosti A. I. podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, jmenovitě i k podmínce, aby závěť byla předložena v dědickém řízení, a přiklonil se k závěrům, které v tehdejším rozhodnutí rozvedl zejména odvolací soud, pakliže konstatoval, že Ústavní soud se sice přímo nevyjádřil k otázce vztahu lhůty dle §13 odst. 4 zákona o půdě a nezbytnosti předložit v dědickém řízení v této lhůtě závěť zůstavitele, z okolností, za kterých však v předmětném sporu rozhodoval o ústavní stížnosti A. I. (v níž bylo vytýkáno mimo jiné i nesprávné posuzování prekluze nároku pro nepředložení závěti ve lhůtě stanovené v §13 odst. 4 zákona o půdě), je ale nepochybné, že se při svém rozhodování i touto (vznesenou) námitkou zabýval. Byla-li pak ústavní stížnost A. I. posouzena jako oprávněná, lze s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti dovodit i stanovisko Ústavního soudu k hodnocení předložené otázky, jež má být vyvoditelné přímo ze samotné formulace "splnění podmínky [...] nezpochybňuje žádný z rozhodujících orgánů [...]"; oporou (byť nepřímou) pak je i nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. II. ÚS 408/01.
Stěžovatelka doplněním ústavní stížnosti ze dne 31. 8. 2010 - podaným bez zprostředkování advokátem - vede detailní polemiku zejména s jazykovými formulacemi usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 1615/09, avšak nezpochybňuje jejich základní účel spočívající v připomenutí, že Ústavní soud již při rozhodování o návrzích zapsaných pod sp. zn. II. ÚS 408/01 a II. ÚS 431/01 věděl, že stěžovatelka A. I. (v nyní posuzované věci vedlejší účastnice) předložila závěť až po uplynutí prekluzívní lhůty pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti dle §13 odst. 1 zákona o půdě (srov. spis zn. II. ÚS 408/01, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 38 Ca 309/2000, s. 3 a násl., resp. spis zn. II. ÚS 431/01, č.l. 27 a násl., rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 38 Ca 310/2000, s. 7 a násl.), a pakliže přesto kasačně zasáhl, dal implicite najevo, že předmětná časová souslednost efektivní uplatnění restitučních nároků nevylučuje.
Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je (ve shodě s ústavními stížnostmi předešlými) zjevně neopodstatněná, odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle ohlášeného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu