ECLI:CZ:US:2006:3.US.213.06
sp. zn. III. ÚS 213/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. U., zastoupeného JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova 46, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006, č.j. 1 Co 289/2005-78, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl stěžovatelovo odvolání jako opožděné (§208 odst. 1 o.s.ř.).
Podle stěžovatele došlo postupem obou soudů k porušení "zásad spravedlivého procesu" garantovaných čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), neboť byla vyloučena jeho možnost hájit svá práva u soudu a nebyla "zajištěna náležitá rovnost účastníků". Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů o opožděnosti podaného odvolání, cítí se být poškozen tím, že se mu ze strany soudu nedostalo řádného poučení o skutečnostech rozhodných pro běh odvolací lhůty, neboť zásilka mu byla doručena ve "starém typu" obálky, která - na rozdíl od nového typu obálek A5 - neobsahovala předtisk oznámení o uložení zásilky se zákonným poučením. Stěžovatel též poukazuje na rozdílný přístup soudu k oběma účastníkům občanskoprávního řízení (druhé straně bylo nepřebírání zásilek "tolerováno"), což považuje za porušení principu rovnosti.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2005, č. j. 16 C 39/2003-70 bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání stěžovatele, podané k poštovní přepravě dne 10. 2. 2005 proti rozsudku tohoto soudu ze dne 30. 11. 2004, č.j. 16 C 39/2003-56, jenž byl stěžovateli doručen podle §46 odst. 6 a §50c odst. 4 o.s.ř. dne 24. 1. 2005. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že o uložení zásilky byl stěžovatel uvědomen dne 13. 1. 2005, posledním dnem lhůty podle posledně zmíněného ustanovení byl den 24. 1. 2005, čímž byla založena fikce doručení, pročež odvolání mohlo být podáno jen do 8. 2. 2005. Uložení písemnosti pokládal soud za účinné, neboť ze sdělení stěžovatelova zaměstnavatele vyplynulo, že mimo místo bydliště (na lyžařském kurzu) se zdržoval pouze v době od 14. 1. do 20. 1. 2005.
V odvolání stěžovatel uváděl, že vycházel z údaje o úložní době uvedeného na zásilce, zásilku si v ní na poště vyzvedl, a lhůtu k odvolání pojímal tak, že běží od jejího faktického převzetí. Vyslovil názor, že zákonná fikce doručení se "na jeho případ" nevztahuje, jelikož má místo jen tehdy, když si adresát zásilku nevyzvedl. Tvrdil též, že "v druhé polovině ledna...byl se svými žáky na zimním lyžařském kurzu..." a proto se "z omluvitelných důvodů v době výzvy na své adrese vůbec nezdržoval".
Odvolací soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Pozornost soustředil k stěžovatelově námitce, že se v rozhodné době v místě doručování nezdržoval, a tu měl za vyvrácenou zprávou jeho zaměstnavatele. Neztotožnil se stěžovatelem co do názoru na užitelnost fikce doručení podle §50c odst. 4 o.s.ř., naopak - ve shodě se soudem prvního stupně - jejím prostřednictvím stanovil okamžik doručení prvostupňového rozsudku, a uzavřel, že odvolání podané po 8. 2. 2005 (10. 2. 2005) je opožděné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zakotvuje pro stěžovatele povinnost vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není však splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně takové řízení poskytuje. Její součástí je logicky i povinnost uplatnit - posléze v ústavní stížnosti vyjádřené - námitky již v řízení před obecnými soudy, aby Ústavní soud mohl, z rozhodných hledisek ústavnosti, hodnotit ta řešení (postupy), jež obecné soudy ve vztahu k nim řízení přijaly (odůvodnily). Z principu subsiarity ústavněprávního přezkumu tedy také plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší se vyjadřovat k té kritice, již stěžovatel vyslovuje v ústavní stížnosti poprvé, aniž dal příležitost se s ní vypořádat již soudům obecným.
Právě to se týká, jak se podává z výše popsaného průběhu řízení před obecnými soudy, (jinak) jediné relevantní stěžovatelovy námitky, že se mu ve výzvě k vyzvednutí zásilky podle §50c odst. 1 o.s.ř. nedostalo poučení, jež je předepsáno v ustanovení §50c odst. 2, 4 o.s.ř. Dokazování a posouzení toho, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro doručení rozsudku ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy dokazování na úrovni norem podústavního práva, náleží soudům obecným, a to v tom rozsahu v jakém bylo toto tvrzení v řízení před nimi uplatněno (zásada dispoziční). Z ustanovení §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež upravuje dokazování v řízení před Ústavním soudem pak plyne, že je omezeno ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o újmě v základních právech a svobodách, a k dokazování, sloužícímu pro rozhodnutí v samotné soudní věci, je použít nelze (srov. Filip J., Hollander P., Šimíček V., Zákon o Ústavním soudu, C.H.Beck, 1.vydání 2001, Komentář, str. 177). Bylo proto na stěžovateli, aby v podaném odvolání námitku absence odpovídajícího poučení vznesl a předložil soudu k svému tvrzení dostatečné důkazy tak, aby již odvolací soud mohl tuto námitku přezkoumat. Jelikož se tak nestalo, Ústavnímu soudu již nepřísluší - se zřetelem k vyložené zásadě subsidiarity jeho přezkumu - se již touto námitkou zabývat.
K obsahově obdobné námitce se Ústavní soud již vyjádřil, a v usnesení ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 81/06, dospěl k shodným závěrům.
K stěžovatelovým poukazům na poučení o "úložní době" (z nějž měl získat podporu pro názor, že běh odvolací lhůty počíná ode dne faktického převzetí zásilky) stojí za zaznamenání, že zde stěžovatel zjevně nedopatřením ztotožňuje lhůtu deseti dnů, po jejímž uplynutí se považuje písemnost dle §50c odst. 4 o.s.ř. za doručenou, se lhůtou patnácti dní, po kterou byla ve smyslu §50b odst. 3 o.s.ř. (ve znění účinném v době doručování) písemnost uložena v provozovně provozovatele poštovních služeb.
Původně v řízení před obecnými soudy vznášenou námitku, že se v rozhodné době nezdržoval v místě doručování, stěžovatel v ústavní stížnosti již neuplatňuje; naopak se z jejího obsahu podává, že splnění podmínek účinného uložení zásilky stanovených v §46 odst. 6 o.s.ř. nezpochybňuje.
Z postupu soudu prvního stupně nebylo konečně možné dovodit ani tvrzený zásah do rovného postavení účastníků řízení, neboť údajné odlišné zacházení s protistranou při doručování (tolerance "obstrukcí") jde zcela zjevně na vrub odlišného skutkového základu, pro který byla příznačná nejistota o splnění podmínky "zdržování se" v místě, na které bylo soudem žalovanému doručováno (srov. §46 odst. 4, 5 o.s.ř. v tehdejším znění).
Lze uzavřít, že podmínky k ingerenci Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou; stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, což implikuje (shodně s citovaným usnesením sp. zn. I. ÚS 82/06) posouzení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu