ECLI:CZ:US:2008:3.US.2196.07.1
sp. zn. III. ÚS 2196/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského v právní věci J. N., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod věží 3, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. května 2007 č. j. 2 Afs 151/2006-63 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 2006 sp. zn. 31 Ca 66/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu faxovým podáním dne 22. srpna 2007 a doplněnou prostřednictvím pošty dne 24. srpna 2007 brojil stěžovatel proti pravomocnému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. května 2007 (2 Afs 151/2006-63), kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 2006 sp. zn. 31 Ca 66/2005. Krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 1. února 2005 č. j. 6674/110/2003-Ve a změnil rozhodnutí Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 6. listopadu 2001 (42067/01/274970/1530), kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999 ve výši 521 032,- Kč. Správce daně neuznal některé výdaje stěžovatele a tím došlo ke zvýšení daňového základu (nákup kabiny Volvo, nákup náhradních dílů od firmy VEMA Kroměříž s. r. o., náklady na zajištění reklamy ECOBENZ, spol. s r. o.), neboť stěžovatel neprokázal přijetí plnění, na která náklady vynaložil. Finanční ředitelství v Hradci Králové toto rozhodnutí změnilo tak, že dodatečně vyměřenou daň snížilo na částku 434 192,- Kč.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel zpochybnil způsob prováděného dokazování v daňovém řízení a neunesení důkazního břemene. Stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že orgány veřejné moci i obecné soudy porušily zásady provádění dokazování podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád") a skutková zjištění, která učinily, jsou v rozporu s právními názory z tohoto stavu vyvozenými. Stěžovatel namítal, že tyto orgány nepostupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 3 daňového řádu a nehodnotily důkazy v jejich vzájemné souvislosti a v rozporu s ustanovením §31 odst. 2 daňového řádu neprovedly důkazy ke zjištění skutečného stavu (výslech svědka K., znalecký posudek zkoumaných faktur, věrohodnost svědka Š.) a v důsledku toho dostatečně nezjistily okolnosti rozhodné pro posouzení, které náklady stěžovatele jsou náklady na dosažení, zajištění a udržení daňových příjmů.
Dle tvrzení stěžovatele Nejvyšší správní soud svým výše citovaným rozhodnutím porušil, jako orgán veřejné moci, základní práva stěžovatele plynoucí z čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se domnívá, že základním pochybením je skutečnost, že orgány veřejné moci vycházely z nesprávného pojetí důkazního břemene, jímž nesprávně zatížily stěžovatele jako daňového poplatníka. Stěžovatel argumentoval judikaturou obecných soudů (Nejvyšší správní soud sp. zn. 5 Afs 131/2004, Krajský soud v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. 59 Ca 136/2003).
Stěžovatel tvrdil, že výše označeným rozhodnutím byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností svým nálezem zrušil.
Ústavní soud po zvážení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
II.
Za účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, se vyjádřila předsedkyně senátu 31 Ca, ta uvedla, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem a odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí
Nejvyšší správní soud se vyjádřil k ústavní stížnosti stěžovatele tak, že v daném případě se jedná o skutkový případ, nikoliv o případ dosahující ústavní relevance a intenzity. Vznesl procesní návrh, že pokud Ústavní soud neshledá ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, k čemuž se přiklání, navrhuje její zamítnutí pro nedůvodnost, přičemž souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Vyjádření účastníků neobsahovalo žádné skutečnosti mající vliv na rozhodování soudu, a proto nebylo stěžovateli k případné replice zasíláno.
III.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice s právními závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní závěry, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud se ve své judikatuře již dříve obecně zabýval tím, zda a v jaké míře může být přeneseno důkazní břemeno na daňový subjekt v daňovém řízení, přičemž došel k závěru, že ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Taková úprava důkazního břemene v daňovém řízení není v rozporu s ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny ani s jinými ústavně zaručenými právy a svobodami (Pl. ÚS 38/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení sv. 5, str. 271, 1996 - I. díl; č. 130/1996 Sb.).
Ke konkretizaci uvedeného principu se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 29/05 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 37, č. 113, str. 463, 2005 -II. díl). Tam Ústavní soud uvedl, že také v daňovém řízení se vztahuje důkazní břemeno pouze k prokázání skutečností tvrzených (uvedených) daňovým subjektem v daňovém přiznání, resp. skutečností, jež je daňový subjekt povinen uvést v daňovém přiznání, tedy skutečností upínajících se výlučně k daňové povinnosti subjektu. Daňová povinnost má pak jak rozměr druhový, tedy povinnost vážící se k zákonem stanovené konkrétní dani, tak rozměr časový, vyjádřený v ustanovení §47 daňového řádu, který stanoví správci daně lhůty, po jejichž marném uplynutí právo státu na vyměření či doměření daně zaniká. Podle Ústavního soudu pouze v tomto časově a věcně omezeném rámci lze po daňovém subjektu požadovat nesení důkazního břemene v daňovém řízení. Rozšíření důkazního břemene mimo tento rámec je nepřípustným vybočením (excesem) správce daně, které v rovině ústavněprávní představuje zásah do výše vymezené autonomní sféry jednotlivce, a tedy i porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Rozsah povinnosti nést důkazní břemeno v daňovém řízení je tedy třeba vůči daňovému subjektu vykládat tak, aby vůbec ještě byl respektován onen autonomní prostor jednotlivce, resp. zachována proporce mezi tímto prostorem na straně jedné a veřejným zájmem na straně druhé. Vyměří-li či doměří-li správce daně na základě takto excesivně vyložené důkazní povinnosti daňového subjektu daň podle pomůcek, poruší tím rovněž i článek 11 odst. 5 Listiny.
Na základě návrhu stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy obou stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Soudy obou stupňů provedly potřebné důkazy, jimiž byl správně zjištěn skutkový stav věci a vyvodily z nich, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou logické, přesvědčivé a v souladu s obecným právem. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, proto na podrobná a vyčerpávající odůvodnění jejich rozhodnutí (viz shora) nelze než poukázat [námitka stěžovatele ohledně výslechu svědka K. Nejvyšší správní soud se vypořádal v odůvodnění rozsudku (č. l. 68-69), nezahájení daňové kontroly v roce 2000 vyložil na č. l. 65, věrohodnost svědka Š. č. l. 67 atd.].
Z rozhodnutí se současně podává, že obecné soudy zamítnutím stěžovatelovy žaloby a kasační stížnosti postupovaly zcela v souladu s jimi správně aplikovanými normami podústavního práva, a to aniž by se dostaly do rozporu s judikovanými názory Ústavního soudu; na uvedeném opačný názor stěžovatele nemůže ničeho změnit.
Ústavní soud neshledal ani aplikovatelnost závěrů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2005 č. j. 5 Afs 131/2004, Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 13. prosince 2005 č. j. 59 Ca 136/2003, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával.
Z výše uvedených důvodů neshledal Ústavní soud pochybení v postupu obecných soudů, a tedy mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. února 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu