ECLI:CZ:US:2008:3.US.221.08.1
sp. zn. III. ÚS 221/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti F. K., právně zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, ul. 28. října 184, proti usnesení Policie ČR Obvodního ředitelství Praha 3 ze dne 2. 7. 2007 sp. zn. OR III 1200/MO2-TČ-2006 a proti opravě téhož usnesení ze dne 25. 10. 2007, dále proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 2. 1. 2008 sp. zn. 2 ZN 1112/2006, a proti postupu Městského státního zastupitelství v Praze ve věci sp. zn. KZN 2131/2007, jakož i proti postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci sp. zn. 1 VZN 393/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá postup orgánů uvedených v záhlaví, neboť jím mělo být zasaženo do jeho ústavním pořádkem chráněných základních práv dle článků 10 a 11 Listiny základních práva a svobod (dále jen ,,Listina") a dále jím mělo dojít k porušení článku 2, odst. 3 Ústavy ČR jakož i článku 2 odst. 2 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění projednávaného návrhu a z jeho příloh, bylo v záhlaví uvedeným usnesením policejního orgánu rozhodnuto o odložení věci prověřované pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi dle §175 odst. 2 písm. a), b) tr. zákona, trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zákona a trestného činu neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle §249a odst. 1, 2 tr. zákona, kterých se měli dopustit J. P., J. M., F. M. a JUDr. K. L. tím, že při soudním jednání, které se týkalo bytu č. 6 ve II. nadzemním podlaží domu č. 1727/3 v ulici Zelenky Hajského, Praha 3, konaném u Obvodního soudu pro Prahu 3, ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 145/2004, křivě vypovídali a úmyslně uvedli v omyl soud, čímž poškodili na právech k bytu spoluvlastníky uvedeného domu a způsobili těmto spoluvlastníkům (mezi nimi i stěžovateli) škodu ve výši 663.403,- Kč. Trestní oznámení v této věci podal stěžovatel.
Proti tomuto usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 3, kterou však příslušná státní zástupkyně v záhlaví uvedeným usnesením dle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítla.
Stěžovatel je přesvědčen o závadách v postupu vyšetřujícího policejního orgánu, kvůli nimž se již v prosinci roku 2006 obrátil na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3 se žádostí, aby byl postup policejního orgánu přezkoumán ve smyslu ust. §157a tr. řádu, resp. bylo postupováno ve smyslu ust. 157 odst. 2 písm. b) tr. řádu, popř. dle ust. §174 odst. 2 písm. c) tr. řádu. Tato žádost však byla dne 15. 1. 2007 zamítnuta, stejně jako dne 4. 5. 2007 následná žádost stěžovatele městskému státnímu zástupci, o odstranění závad postupu Policie ČR i obvodního státního zastupitelství. Stěžovatel se dále obrátil na Vrchní státní zastupitelství v Praze se stížností, jež byla tímto orgánem zamítnuta vyrozuměním ze dne 14. 8. 2007 s tím, že v postupu městského státního zastupitelství nebyla shledána žádná pochybení. Stěžovatel se konečně dne 18. 9. 2007 obrátil na Nejvyšší státní zastupitelství, jež jeho podání postoupilo Městskému státnímu zastupitelství v Praze, o čemž stěžovatele vyrozumělo přípisem ze dne 16. 11. 2007.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s postupem výše uvedených orgánů, s jejich právními názory a i skutkovými zjištěními. Odůvodnění výše uvedených rozhodnutí, resp. vyrozumění považuje stěžovatel za nesrozumitelná, opírající se navíc o neexistující právní normy. Usnesení Policie ČR o odložení věci ze dne 2. 7. 2007 bylo dle názoru stěžovatele učiněno předčasně a vykazovalo četné závady, včetně chybného poučení. Stěžovatel má za to, že je mu státními orgány ČR odpírána ochrana vlastnictví ve smyslu článku 11 Listiny a že tyto orgány svým nezákonným postupem naopak poskytují ochranu trestnému jednání podezřelých, což stěžovatel obsáhle skutkově odůvodňuje. Napadené usnesení o odložení věci a navazující rozhodnutí státní zástupkyně je dle stěžovatele opřeno o nezákonné přezkoumání soudního rozhodnutí v řízení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 3, vedené pod sp. zn. 16 C 145/2004, o zkreslující výklad ust. §9 odst. 1 tr. řádu, o účelové odhlédnutí od zjevných a v podání stěžovatele objektivně doložených skutečností, svědčících o trestném jednání podezřelých atd., přičemž se stěžovatel podrobně zamýšlí nad negativními dopady takového postupu.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V případě projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele proti postupu policejního orgánu, který ve věci trestního oznámení stěžovatele na výše uvedené osoby rozhodl o odložení věci ve smyslu ust. §159a odst. 1 tr. řádu a dále proti rozhodnutí dozorujícího státního zástupce a proti postupu státních zastupitelství všech stupňů, jež stěžovatel svými podáními upozorňoval na závady v prověřování podezření ze spáchání trestného činu.
Ústavní soud se otázkami postupu orgánů činných v trestním řízení při prověřování ve smyslu ust. §159 a 159a tr. řádu zabýval již opakovaně (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06 atd.).
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy). Ústavní stížnost ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že ,,jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy". Ústavní soud již v analogických případech, jako je věc právě projednávaná, opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných základních práv oznamovatelů. Usnesení o odložení věci není rozhodnutím v rámci trestního stíhání. Nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a nezakládá princip ne bis in idem. Pokud později odpadnou důvody pro odložení a zjistí se nové skutečnosti, lze bez dalšího zahájit trestní stíhání. Usnesení o odložení se tím automaticky stává neúčinné bez formálního zrušení.
Lze dovodit z článku 80 odst. 1 Ústavy, jakož i z ustanovení §2 odst. 8 tr. řádu, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. §1 odst. 2 tr. řádu). Z této pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (viz §1 odst. 1 tr. řádu) nelze žádným způsobem dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému. Dále Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu, např. na publikované usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14., usn. č. 29, a usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, I. ÚS 445/05 či III. ÚS 585/07.
Z článků 39 a 40 odst. 1 Listiny lze dovodit, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Tímto způsobem Ústavní soud dovodil, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil. Tento názor lze mít za východisko i pro závěr, že pokud má poškozený v trestním řízení určitá práva, vyplývající z norem v oblasti jednoduchého práva, nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem. Tím spíše taková práva nepříslušejí osobě, která o sobě toliko tvrdí, že byla poškozena trestným činem.
Trestní řád poškozenému stanovuje v rámci probíhajícího trestního řízení celou řadu oprávnění. Ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 trestního řádu má právo na to, aby mu bylo doručeno usnesení o odložení věci (oznamovatel trestného činu má být o odložení věci vyrozuměn, pokud o to požádal) a podle ustanovení §159a odst. 6 trestního řádu má poškozený právo proti usnesení o odložení věci podat stížnost (podle výkladového stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství č. 8/1995 má toto právo i osoba, která o sobě prohlašuje, že jí příslušejí práva poškozeného, byť by se po provedeném postupu před zahájením trestního stíhání dospělo k závěru opačnému). Tato jeho práva a ostatně ani práva garantovaná ustanovením §43 odst. 1 tr. ř., tedy právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit, jakož i jakákoliv další práva, která nesouvisejí přímo s právem poškozeného na náhradu škody způsobené mu trestným činem, nejsou jeho ústavně zaručenými základními právy. V trestním řízení totiž nejde o právo a věc poškozeného, či jakékoliv jiné fyzické a právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky), aby bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení těchto práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem, vycházející ze základního účelu trestního řízení, tedy aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni a aby trestní řízení působilo k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/04).
Lze shrnout, že podáním trestního oznámení oznamovatel svá subjektivní práva nerealizuje a případná nečinnost příslušných orgánů není způsobilá do jeho ústavně zaručených práv zasáhnout. Na výše uvedených závěrech Ústavního soudu nic nemění ani jeho kompetence, deklarovaná v nepublikovaném usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 8/03, zasáhnout v případě svévole státního zástupce při aplikaci právních norem a z pohledu náležitostí usnesení státního zástupce plynoucích z §134 tr. řádu. I zde by ingerence Ústavního soudu přicházela v úvahu jen v případech, kdy by svévole státního orgánu vedla k porušení subjektivního práva stěžovatele, k čemuž v případě oznamovatelů trestných činů z podstaty věci nemůže dojít, jak ostatně i z kontextu citovaného usnesení Ústavního soudu vyplývá.
Obdobně Ústavní soud musí odmítnout argumentaci stěžovatele ohledně porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, popř. korespondujícího čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem stanovených zákonem. Z tohoto ustanovení totiž fyzickým a právnickým osobám per se neplynou žádná subjektivní práva, jejichž ochrany by se bylo možno domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy. Výše uvedené lze bez dalšího konstatovat i ohledně namítaného porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, dle kterého je Česká republika demokratickým právním státem, založeným na úctě k právům a svobodám člověka občana.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu