ECLI:CZ:US:2012:3.US.2284.12.1
sp. zn. III. ÚS 2284/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2012 č. j. 135 EC 35/2010-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech tohoto řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovanou B. U. zaplatit stěžovateli 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatel nabyl postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Nákladový výrok soud odůvodnil úsudkem, že náklady řízení procesně úspěšného stěžovatele nepokládá za účelně vynaložené. Vyšel přitom ze zjištění, že stěžovatel podal u tohoto soudu samostatně "minimálně v jednom případě" shodnou žalobu proti témuž žalovanému (věc vedená pod sp. zn. 126 EC 253/2009), v řízení o níž mu byly již náklady řízení v plné výši přiznány. Podle soudu měl stěžovatel (s ohledem na charakter pohledávky) uplatnit všechny své nároky jednou žalobou, a pokud se rozhodl je uplatnit samostatně, nemůže po žalované požadovat náhradu nákladů opakovaně. Podle soudu je zjevné, že stěžovatel se uchýlil k jinému postupu právě proto, aby mu náklady právního zastoupení byly přiznány vícekrát; takové uplatnění práva však představuje jeho zneužití, a proto mu neposkytl ochranu.
V ústavní stížnosti stěžovatel těmto nákladových úvahám soudu obsáhle oponuje a namítá, že soud své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil a nepostupoval ani dle svého "diskrečního oprávnění ve smyslu §150 či §151 odst. 2 o. s. ř.". Postup soudu proto považuje za svévolný, v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti a vybočující z mezí ústavnosti. K podpoře svých tvrzení poukazuje na právní názory obsažené v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností téhož stěžovatele, o níž Ústavní soud již rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou - usnesením sp. zn. I. ÚS 2432/11 ze dne 6. 3. 2012 - odmítl. Shodně rozhodl Ústavní soud v dalších věcech, kupříkladu sp. zn. III. ÚS 852/12, III. ÚS 977/12, III. ÚS 989/12, III. ÚS 1095/12, III. ÚS 1177/12 a dalších.
To je významné potud, že tam vyslovené závěry se uplatní i v dané věci, neboť není zde důvodu se od nich jakkoliv odchýlit. Nosné důvody tohoto rozhodnutí jsou stěžovateli známy, a proto postačí na ně jen odkázat.
Lze je shrnout tak, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat jako "svévolné" či excesivní, jestliže obecný soud své rozhodnutí určitým způsobem odůvodnil, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního akceptovatelné.
Je přiléhavé též připomenout, že v připodobitelných věcech ústavních stížností stěžovatele Bazcom, a. s., vycházejících z řízení, ve kterých obecný soud náklady advokátního zastoupení nepřiznal (jako nikoli účelně vynaložené), Ústavní soud konstatoval, že "... pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený" (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011).
Na řečeném nemění ničeho ani odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012, pakliže v něm Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob", jež bude pokládat též za ústavně konformní (viz též pozdější usnesení sp. zn. IV. ÚS 1914/12).
Ke stěžovatelově námitce, že soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem, postačí poznamenat, že hodnocení účelnosti vynaložených nákladů k naplnění podmínky dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., o což jde v dané věci, je věcí jinou; obě spolu souvisí, nikoli však neoddělitelně.
Lze proto uzavřít, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a že jeho ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu