ECLI:CZ:US:2001:3.US.233.01
sp. zn. III. ÚS 233/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele M.V., zastoupeného JUDr. M.M., směřujícímu proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2001, čj. 30 Ca 212/2000-20, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 12. 4. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2001, čj. 30 Ca 212/2000-20. Navrhovatel tvrdil, že jím bylo porušeno jeho základní právo dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K uvedenému porušení mělo dojít tím, že krajský soud zamítl správní žalobu, kterou navrhovatel napadl rozhodnutí O.Ú. ze dne 9. 10. 2000, čj. RZ 501/6-2000/13539, spr. 38/00.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 30 Ca 212/2000 a z něj zjistil, že dne 31. 8. 2000 vydalo C., rozhodnutí, kterým nebyl přiznán profesionální charakter navrhovatelovu onemocnění - chronická radiální epikondylitida pravého humeru - a tato nemoc tedy nebyla posouzena jako nemoc z povolání. Toto rozhodnutí napadl navrhovatel odvoláním, o kterém rozhodoval O.Ú., jež dne 9. 10. 2000, pod čj. RZ 501/6-2000/13539, spr. 38/00, odvolání zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že při šetření pracovních podmínek na místě výkonu práce nebyla zjištěna taková intenzita zatížení, která by odůvodňovala charakterizování zjištěné choroby jako nemoci z povolání. Uvedené rozhodnutí napadl navrhovatel správní žalobou. Krajský soud v Hradci Králové dne 30. 1. 2001 usnesením, čj. 30 Ca 212/2000-20, podle §250d odst. 3 občanského soudního řádu řízení zastavil (nezamítl tedy správní žalobu, jak uvedl navrhovatel v ústavní stížnosti). Rozhodnutí odůvodnil tím, že podle §248 odst. 2 písmeno g) občanského soudního řádu nelze správní žalobou napadnout rozhodnutí správního orgánu, jehož vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu. V dané věci rozhodovaly správní orgány na základě odborných zdravotnických posouzení, tedy na základě posouzení zdravotního stavu žalobce s přihlédnutím k šetření pracovních podmínek, které se zjištěním zdravotního stavu mají souvislost. Řešení těchto otázek je ryze odbornou zdravotnickou otázkou a nelze mít pochybnosti o tom, že vydání napadeného rozhodnutí, týkající se nemoci z povolání, záviselo výlučně na posouzení zdravotního stavu.
Usnesení Ústavního soudu napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž namítal, že správní orgány rozhodovaly na základě nedostatečných podkladů bez přítomnosti navrhovatele. Provedené šetření nebylo, podle navrhovatele, objektivní. Jestliže se krajský soud odmítl věcí zabývat, měl tím zasáhnout do navrhovatelova práva na soudní a jinou ochranu, danou čl. 36 odst. 1 Listiny.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 25. 5. 2001, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Navrhovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud se měl jeho žalobou zabývat věcně. Tím, že to neudělal, zasáhl do navrhovatelova základního práva. Čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V této souvislosti je ovšem třeba poukázat na ust. čl. 36 odst. 2 Listiny, který stanoví, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Zákon, který v souzeném případě otázku kompetence soudu k přezkoumání správního rozhodnutí řeší, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Z něj vyplývá, že po vyčerpání řádných opravných prostředků lze napadnout správní žalobou jakékoliv rozhodnutí správního orgánu, s výjimkami stanovenými v ust. §248. Zmíněné ust. v odstavci 2 písmeno g) vylučuje ze soudního přezkumu rozhodnutí, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání nebo zaměstnání. Nemocemi z povolání jsou, podle §190 odst. 3 věta druhá zákoníku práce, nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených. Právní předpis, který obsahuje seznam nemocí z povolání je nařízení vlády ze dne 15. listopadu 1995, č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Rozhodnutí o tom, zda určitá choroba, kterou postižená osoba trpí, je nemocí z povolání, o které i v souzeném případě jde, je nepochybně rozhodnutím, které závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu, které navíc provádí specializované zdravotnické pracoviště. Otázky odborné (lékařské) v těchto případech vysoce převažují nad otázkami právními. Správní orgán při svém rozhodování vychází z odborného lékařského posouzení, které je pro něj směrodatné. Proto také zákonodárce podobná rozhodnutí vyloučil ze soudního přezkumu a soud nemá jinou možnost, než řízení zastavit.
Z toho vyplývá, že pokud Krajský soud řízení o správní žalobě zastavil, nemohl tím zasáhnout do navrhovatelova základního práva daného mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, protože k projednání žaloby nebyl kompetentní.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu