ECLI:CZ:US:2016:3.US.2346.15.1
sp. zn. III. ÚS 2346/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Heleny Bicanové a Josefa Bicana, zastoupených Janem Kozákem, advokátem, sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2015 č. j. 29 Cdo 1887/2015-187, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 8 Cmo 188/2014-155 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. ledna 2014 č. j. 23 Cm 290/2013-100, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Květoslavy Petrové, 2) Ilji Petra, 3) Stavebního bytového družstva Olomouc, sídlem U Kovárny 540/44, Olomouc, a 4) Ing. Marcela Grygara, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedená usnesení s tím, že došlo (jak lze dovodit z textu ústavní stížnosti) k porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. K průběhu soudního sporu stěžovatelé uvedli, že krajský soud usnesením ze dne 13. 1. 2014 č.j. 23 Cm 290/2013-100 určil, že Květoslava Petrová a Ilja Petr jsou společnými členy Stavebního bytového družstva Olomouc (dále též jen "SBD"), a že jsou společnými nájemci konkrétního družstevního bytu. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání a vrchní soud svým usnesením ze dne 12. 11. 2014 č. j. 8 Cmo 188/2014-155 usnesení soudu prvního stupně v podstatě ve věci samé potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno dovolání a Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2015 č. j. 29 Cdo 1887/2015-187 ho odmítl.
3. O meritu věci podali stěžovatelé následující informace: Dne 20. 1. 2009 uzavřeli s Marcelem Grygarem dohodu o převodu členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu Olomouc, družstvo ji vzalo na vědomí. Před uzavřením dohody si stěžovatelé předmětnou bytovou jednotku prohlédli, Květoslava Petrová a Ilja Petr byli přítomni této prohlídce a nepochybně jim bylo známo, z jakých důvodů se tato prohlídka realizuje; oba uzavřeli se stěžovateli dohodu, podle které se zavázali předmětný byt vyklidit do 31. 1. 2009. Květoslava Petrová a Ilja Petr respektovali skutečnost, že předmětná práva byla převedena na stěžovatele, když v bytě sice nadále bydleli, ale své povinnosti jako členové SBD si neplnili a tyto povinnosti plnili v celém rozsahu stěžovatelé. Květoslava Petrová a Ilja Petr dne 31. 10. 2013 podali ke krajskému soudu návrh, kterým se domáhali určení výroků tak, jak jsou uvedeny shora. Soud prvého stupně po provedeném dokazování zhodnotil podstatu právního problému v té skutečnosti, že Květoslava Petrová a Ilja Petr si vypůjčili od společnosti JMG Investment s. r. o. na základě úvěrové smlouvy peněžní částku 600 000 Kč, kterou se zavázali vrátit nejpozději do 29. 11. 2008, když součástí této smlouvy byla dohoda o zřízení zajišťovacího převodu práva, a to v podobě převodu členských práv a povinností manželů Petrových ve Stavebním bytovém družstvu Olomouc na Marcela Grygara. Bylo dohodnuto, že v případě prodlení manželů Petrových s úhradou dluhu je Marcel Grygar oprávněn předmětná členská práva převést na třetí osobu a výtěžek převést na společnost JMG Investment, s. r. o., která je oprávněna z výtěžku uspokojit své pohledávky za manžely Petrovými. Obecné soudy dovodily, že předmětná dohoda o zřízení zajišťovacího převodu práva je úkonem absolutně neplatným, když tato dohoda odporuje zákonu i svým účelem, jímž je zajištění pohledávky jiného subjektu než nabyvatele převáděného členství. Obecné soudy dále dovodily, že za této situace je rovněž i neplatná dohoda o převodu členských práv a povinností manželů Petrových na Ing. Marcela Grygara a následně pak jsou neplatné i další úkony, a to dohoda o převodu členských práv z Ing. Marcela Grygara na stěžovatele. Nejvyšší soud, který se zabýval dovoláním proti rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu, pak dovodil, že v daném případě již bylo opakovaně judikováno, že nelze nabýt členská práva a povinnosti v družstvu od nevlastníka.
4. Stěžovatelé, s odkazy na příslušná ustanovení Listiny, Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Ústavy, nastolují otázku, zda je po nich možno spravedlivě požadovat, aby poté, co nabyli předmětná práva zákonem předepsaným způsobem, a to za účasti původních vlastníků těchto práv, mohli být svého práva zbaveni. Stěžovatelé jsou toho názoru, že vlastnická práva, která byla nabyta v dobré víře, požívají ochrany v souladu s čl. 11 Listiny a ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Zde není bez významu ani to, že tato práva nabyli od Ing. Marcela Grygara, když toto právo původní vlastníci členských práv v následné době žádným způsobem nezpochybnili a nezpochybňovali, plně akceptovali tyto skutečnosti, přestali plnit své povinnosti vůči stavebnímu bytovému družstvu, podíleli se na přijetí části finančních prostředků získaných z prodeje členských práv, když bylo prokázáno, že Květoslava Petrová přijala částku 100 000 Kč a obecně možno říci, že v celé míře spolupracovali na tom, aby došlo k uzavření daných smluv, když sami vyhledávali zájemce o případnou koupi daných členských práv.
5. V rámci podaného dovolání stěžovatelé, podle svého tvrzení, velmi podrobně poukázali na všechny rozhodné skutečnosti, které mají význam k posouzení dané věci právě z pohledu na správnou interpretaci dobré víry. Nejvyšší soud se těmito argumenty vůbec nezabýval a podané dovolání bylo odmítnuto se stručným zdůvodněním, a to, že v daném případě nelze nabýt členská práva v družstvu od nevlastníka, aniž by se Nejvyšší soud zabýval dalšími relevantními tvrzeními, která byla uvedena v podaném dovolání. Stěžovatelé jsou toho názoru, že dovolací soud je povinen se zabývat všemi námitkami, které jsou uvedeny v dovolání, a uvést, z jakého důvodu tyto námitky nepovažuje za právně přiléhavé. Toto právo je součástí práva na spravedlivý proces a stěžovatelé jsou přesvědčeni, že Nejvyšší soud této své povinnosti nedostál a porušil tím právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
6. V daném případě je zřejmé, že stěžovatelé na základě úplaty nemalé částky ve výši 1 000 000 Kč získali majetek, a to na základě smluv, které jsou zákonné, když na základě těchto smluv došlo k převodu členských práv a povinností u příslušného stavebního a bytového družstva. Nepochybné je, že stěžovatelé tento majetek nabyli předepsaným způsobem, že při nabytí tohoto majetku byli v dobré víře, že postupují v souladu s platným právním řádem, a že po poskytnutí úhrady získávají do svého vlastnictví daný majetek. O tom, že nejsou žádné pochybnosti o dobré víře stěžovatelů, svědčí celá řada rozhodných skutečností, které byly v rámci důkazního řízení zjištěny. Stěžovatelé k ověření si rozhodných skutečností neměli jinou možnost než vycházet z údajů, které jim byly poskytnuty ze strany stavebního bytového družstva, ve svém jednání byli utvrzováni i jednáním ze strany manželů Petrových, kteří se účastnili prohlídky předmětného bytu, když věděli, k jakému účelu je tato prohlídka realizována, sami iniciovali prodej práv prostřednictvím realitní kanceláře, byli účastni samotného úkonu na stavebním bytovém družstvu, podepsali dohodu, ve které se zavázali, že předmětný byt vyklidí, navíc sami inkasovali část finančních prostředků, která za byt byla vyplacena.
7. Na základě uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil a přikázal krajskému soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
II.
8. Ze spisu krajského soudu sp. zn. 23 Cm 290/2013 Ústavní soud zjistil, že první vedlejší účastnice společně s druhým vedlejším účastníkem se žalobou domáhali určení svého členství v bytovém družstvu, a to zejména na základě toho, že převod členských práv na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva na čtvrtého vedlejšího účastníka již byl soudem shledán absolutně neplatným, neplatný byl i následný převod na stěžovatele. V průběhu dokazování, které bylo zaměřeno na okolnosti převodu členských práv a povinností ze čtvrtého vedlejšího účastníka na stěžovatele, prohlásil svědek J. Kratochvíl, že stěžovatel koupil předmětný byt s tím, že souhlasil, že ho manželům Petrovým zpětně odprodá za částku 1,4 mil. Kč, pokud seženou půjčku (č. l. 61 versa). Sám stěžovatel uvedl (č. l. 63 versa), že z dohodnuté ceny za převod ve výši 1 mil. Kč mělo být 900 000 Kč pro manžele Petrovi a 100 000 Kč za zprostředkování realitní kanceláři. Potvrdil (č. l. 64), že věděl, že manželé Petrovi měli družstevní práva zastavena pro nějakou půjčku, slyšel o tom někdy do první poloviny ledna 2009, má za to, že to bylo před uzavřením smlouvy; jím zaplacená částka měla jít na úhradu půjčky. Krajský soud usnesením ze dne 13. 1. 2014 č. j. 23 Cm 290/2013-100 určil, že žalobci jsou společnými členy bytového družstva a že jsou nájemci konkrétního bytu. Vyšel přitom ze zjištění, že stěžovatelé převedli členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na čtvrtého vedlejšího účastníka smlouvou o zajišťovacím převodu, která byla součástí smlouvy o úvěru uzavřené mezi stěžovateli a společností JMG Investments, s. r. o. Následně čtvrtý vedlejší účastník uzavřel s první vedlejší účastnicí a druhým vedlejším účastníkem dohodu o převodu členských práv a povinností. Smlouva o zajišťovacím převodu byla absolutně neplatná, a protože nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám, nemohl je převést na stěžovatele, kteří se proto členy družstva nestali. Jejich námitku ohledně vydržení členských práv a povinností neshledal důvodnou, když nebyli v dobré víře po požadovanou vydržecí dobu. Odmítl též aplikaci §446 obchodního zákoníku. Stěžovatelé podali proti usnesení soudu prvního stupně odvolání, které vrchní soud shledal nedůvodným a usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 12. 11. 2014 č. j. 8 Cmo 188/2014-155 v meritu potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právním hodnocením. Stěžovatelé brojili proti usnesení vrchního soudu dovoláním, v němž, kromě jiného, zdůrazňovali, že při realizaci převodu postupovali s maximální obezřetností a v tomto směru jim není možno ničeho vyčítat a přičítat k tíži, když ze své strany vyvinuli maximální úsilí z hlediska principů obezřetnosti při realizaci obchodních případů. Stěžovatelé měli za to, že dovolání je přípustné ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když v dané věci napadené rozhodnutí řešilo otázku hmotného práva, která doposud s ohledem na specifickou charakteristiku dané věci doposud řešena nebyla. Nejvyššímu soudu předložili k posouzení otázku legitimního očekávání ochrany práv nabytých v dobré víře a v souladu s dobrými mravy, a to s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti daného případu. Nejvyšší soud jejich dovolání usnesením ze dne 26. 5. 2015 č. j. 29 Cdo 1887/2015-187 odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění výslovně upozornil (s odkazem na svoje dřívější rozhodnutí), že již formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož členská práva a povinnosti v družstvu (včetně družstva bytového) nelze nabýt od nevlastníka; na uvedeném ničeho nemění ani případná dobrá víra nabyvatele. K tomu doplnil, že za situace, kdy členská práva a povinnosti měly být převedeny dohodou o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, jež byla posléze shledána absolutně neplatnou, dobrá víra nabyvatele právní význam mít může, ale jen jako jedna z podmínek pro vydržení členských práv a povinností (opět s odkazem na jiná předešlá rozhodnutí). Po zjištění, že soudy obou stupňů se možností vydržení členských práv a povinností v družstvu stěžovateli zabývaly a dospěly k řádně odůvodněnému závěru, podle něhož k jejich vydržení nedošlo, uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak s výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu plně v souladu.
III.
9. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. V souvislosti se zánikem funkce soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Kůrky byla předmětná věc (tomuto soudci zpravodaji přidělená a ke dni 16. 12. 2015 neskončená), na základě ustanovení §12 odst. 17 (přechodná ustanovení) rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění (č. j. Org. 65/15), přidělena novému soudci zpravodaji, a to prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc., čemuž (jakož i rozhodnutí pléna o ustavení senátů ze dne 8. 12. 2015 č. j. Org. 60/15) odpovídá složení senátu; Ústavní soud stěžovatele o této změně vyrozuměl.
IV.
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu přezkoumal z hlediska argumentů stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Základem jejich argumentace je tvrzení o porušení práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují především v postupu Nejvyššího soudu (bod 5. i. f.) při posuzování jejich dovolání. Přitom z obsahu dovolání je zřejmé, že nedůsledně respektovali obligatorní požadavek zakotvený v §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., i přesto se však Nejvyšší soud ke dvěma zásadním námitkám stěžovatelů výstižně vyjádřil (nabytí členských práv a povinností v družstvu od nevlastníka, vydržení členských práv a povinností). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, ev. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). V posuzované věci taková situace evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů; v průběhu řízení měli stěžovatelé dostatek prostoru pro uplatnění svých tvrzení a předkládání návrhů na provedení důkazů. Nesouhlas stěžovatelů se skutkovými zjištěními a s právním hodnocením nemůže představovat sám o sobě zásah do základního práva na soudní ochranu. Ústavní soud nezjistil ani opodstatněnost tvrzení o zásahu do práva na ochranu majetku; nemůže být takovým zásahem zjištění, že příslušná majetková práva stěžovatelé nenabyli, neboť nedošlo k naplnění ani jedné z právních konstrukcí, které by byly způsobilé zamýšlený právní následek vyvolat (absolutní neplatnost smlouvy při derivativním nabytí, nenaplnění podmínek vydržení jako způsobu originárního nabytí). K tomu Ústavní soud dodává, že neshledává důvodným tvrzení stěžovatelů o tom, že při převodu členských práv a povinností postupovali s maximální obezřetností. Jak vyplývá ze soudního spisu (č. l. 61 - 64, viz bod 8.), ještě před uzavřením smlouvy o převodu členských práv a povinností se objevily indicie (např. zástava členských práv a povinností, způsob úhrady ceny), které diskvalifikují tvrzení stěžovatelů, že při realizaci převodu postupovali s maximální obezřetností. I přes neúspěch v tomto sporu zůstávají stěžovatelům k využití adekvátní právní prostředky k ochraně jejich práv vzniklých v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu