ECLI:CZ:US:2014:3.US.235.14.1
sp. zn. III. ÚS 235/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Manuela Brunatiho, t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 8 To 398/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2014, směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 8 To 398/2013.
Usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto, že stížnost obviněného se podle §148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zamítá. Zamítnutá stížnost směřovala proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým bylo rozhodnuto, že se podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijímá písemný slib obviněného a podle §73b odst. 1 trestního řádu a §68 odst. 1 trestního řádu se z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu bere obviněný do vazby.
Městský soud v Praze odůvodnil své rozhodnutí tím, že ze spisového materiálu je zřejmé, že po provedení vazebního zasedání dne 3. 10. 2013 soudce obvodního soudu za přítomnosti obviněného, jeho obhájce a tlumočníka oznámil výrok napadeného usnesení. Zároveň bylo obviněnému dáno řádné poučení ve smyslu §74 trestního řádu o možnosti podání opravného prostředku. Po tomto poučení obviněný do protokolu prohlásil, že si ponechává lhůtu na rozmyšlenou. Vzhledem k tomu, že podle §143 odst. 1 trestního řádu se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení (§137 trestního řádu), je dle Městského soudu v Praze zřejmé, že poslední den lhůty pro podání stížnosti s ohledem na §60 odst. 1 a 3 trestního řádu, připadl na den 7. 10. 2013. Jelikož ze spisového materiálu vyplývá, že stížnost obviněného byla obvodnímu soudu doručena až dne 11. 10. 2013, zamítl Městský soud v Praze stížnost z toho důvodu, že byla podána opožděně.
Stěžovatel s napadeným usnesením Městského soudu v Praze nesouhlasí, přičemž je přesvědčen, že zasahuje do jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a dále do práva na řádný a spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a shledává v něm rozpor současně i s čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel dále uvádí, že se při podání stížnosti řídil zákonnou třídenní lhůtou počítanou od doručení opisu usnesení, a to pro absenci důvodů rozhodnutí při vyhlášení usnesení bezprostředně po skončení vazebního zasedání. O průběhu vazebního zasedání nebyl pořizován zvukový záznam z důvodu nepřítomnosti protokolující úřednice (§55b odst. 1 trestního řádu), přičemž usnesení bylo pouze stručně odůvodněno, bez současného uvedení plného znění odůvodnění v protokolu o vazebním zasedání. Za účelem kvalifikovaného odůvodnění stížnosti proti tomuto usnesení si stěžovatel ponechal po vyhlášení usnesení lhůtu na rozmyšlenou. Vzhledem k tomu, že však vyhlášené usnesení nebylo na místě v plném rozsahu odůvodněno, musel stěžovatel s podáním stížnosti vyčkat doručení opisu usnesení (ke kterému došlo dne 9. 10. 2013). Stěžovatel má tedy za to, že lhůta pro podání stížnosti mu začala běžet až po doručení opisu usnesení a jeho stížnost tak s ohledem na výše uvedené nemohla být podána opožděně. Na podporu svých tvrzení pak stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 426/09.
II.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
III.
Ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému případu je dle názoru Ústavního soudu zapotřebí uvést, že dle ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení. Podle ustanovení §137 trestního řádu se oznámení děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Z ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu pak vyplývá, že usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se vždy v opise doručí státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět.
Vzhledem k tomu, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel bere do vazby, ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu na případ stěžovatele nedopadá. U vazebního zasedání, kde bylo usnesení o vzetí do vazby vyhlášeno, byli dne 3. 10. 2013 osobně přítomni stěžovatel, jeho obhájce i tlumočník. K oznámení usnesení stěžovateli a jeho obhájci tak došlo jeho vyhlášením dne 3. 10. 2013 a od tohoto okamžiku běžela zákonem stanovená třídenní lhůta pro podání stížnosti. Právě osobní přítomnost stěžovatele a jeho obhájce při vyhlášení usnesení s náležitým poučením o opravných prostředcích založila právní účinky oznámení předmětného usnesení jeho vyhlášením ve veřejném zasedání a nikoliv až doručení jeho písemného vyhotovení. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v případě obdobných ústavních stížností (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1420/09 ze dne 16. 6. 2009, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1623/10 ze dne 30. 6. 2010 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3442/10 ze dne 27. 1. 2011, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se zabýval také argumentací stěžovatele uvedenou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 426/09 ze dne 9. 6. 2009. Zde však musí Ústavní soud uvést, že tento nález na případ stěžovatele nedopadá. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 426/09 se jednalo o situaci, kdy stěžovatel uvedený opravný prostředek včas podal (poslední odstavec bodu I. nálezu), soud však o tomto opravném prostředku rozhodl, aniž by měl stěžovatel vůbec možnost seznámit se s písemným odůvodněním původního rozhodnutí (a dodatečně tak odůvodnit svou stížnost), jelikož usnesení bylo doručeno pouze vazební věznici. Obdobně se v nálezu sp. zn. III. ÚS 1542/09 ze dne 23. 9. 2010 jednalo o situaci, kdy stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu na místě stížnost, krajský soud však stížnost stěžovatele zamítl ještě předtím, než bylo písemné vyhotovení napadeného usnesení obsahující odůvodnění vůbec doručeno obhájci.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel měl stížnost podat (a to třeba i blanketně) ve lhůtě tří dnů od konání vazebního zasedání, kde bylo rozhodnutí vyhlášeno a bylo tedy stěžovateli a jeho obhájci i oznámeno, a následně, po doručení písemného opisu usnesení s odůvodněním, tuto svou stížnost blíže odůvodnit.
Jinými slovy, v souladu s výše uvedenými nálezy by Ústavní soud považoval za problematickou takovou situaci, pokud by stěžovatel podal proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ve lhůtě tří dnů od vyhlášení usnesení stížnost, o které by však Městský soud v Praze rozhodl dříve, než by stěžovateli (a jeho obhájci) bylo prokazatelně doručeno písemné odůvodnění tohoto napadeného usnesení. K uvedenému však v případě stěžovatele nedošlo, jelikož ten svou stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 včas nepodal.
IV.
Ústavní soud uzavírá, že Městský soud v Praze dodržel zákonný postup rozhodování a při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustil svévole. V předmětné věci nebylo shledáno, že by v řízení, respektive v napadeném rozhodnutí došlo k porušení práv stěžovatele způsobem, který v ústavní stížnosti namítal.
Ústavní soud na základě uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
Jan Filip, v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu