ECLI:CZ:US:2007:3.US.2357.07.1
sp. zn. III. ÚS 2357/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti JUDr. Marcely Dvořáčkové, soudní exekutorky se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 276, zastoupené JUDr. Robertem Kubou, advokátem se sídlem 500 03 Hradec Králové, Buzulucká 431, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. 25 Co 238/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, která je soudní exekutorkou, svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení vlastnického práva zaručovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh - usnesení Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. Nc 8498/2003 ze dne 12. 3. 2007 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové shora označeného, byla usnesením soudu I. stupně zastavena exekuce, nařízená k návrhu oprávněného JUDr. J. Kl., vedená proti J. B. pro uspokojení pohledávky oprávněného přiznané exekučním titulem a nákladů exekuce, žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce a dále bylo vysloveno, že exekutorovi se právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznává. Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky proti tomuto posledně uvedenému výroku usnesení soudu I. stupně, napadený výrok jako věcně správný - také s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu - potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Učinil tak v podstatě s odůvodněním, že oprávněný se před nařízením exekuce ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustil. Oprávněný má vždy právo domáhat se uspokojení své vymahatelné pohledávky formou exekuce nařízené podle exekučního řádu a v okolnosti, že povinný zemřel (v dané věci po zahájení exekučního řízení) a dědické řízení bylo zastaveno pro jeho nemajetnost procesní zavinění oprávněného spatřovat nelze.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04 dovozuje, že náhrada nákladů exekuce musí být vždy uložena oprávněnému nebo povinnému, nelze však rozhodnout tak, že exekutorovi nebude přiznána vůbec - s výjimkou situace upravené v ust. §11 odst. 5 vyhl. č. 330/2001 Sb., o kterou však v daném případě evidentně nejde. Je toho názoru, že pokud došlo k úmrtí povinného a tím ke ztrátě způsobilosti být nadále účastníkem exekučního řízení, měla být náhrada nákladů řízení uložena dle §89 exekučního řádu oprávněnému. Jestliže tedy obecný soud vůbec nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce, zasáhl tím, podle názoru stěžovatelky, do práva na majetek ve smyslu §3 exekučního řádu a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost není důvodná.
Argumentace ústavní stížnosti vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/2004, jehož se také výslovně dovolává a na základě úvah tam uvedených dovozuje porušení svého ústavně zaručeného práva. Stěžovatelka však pomíjí, že i v poměru k tomuto nálezu zaujalo Plénum Ústavního soudu podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odlišné stanovisko pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž se Ústavní soud zabýval problematikou aplikace a výkladu ustanovení §87 a §89 exekučního řádu ve vazbě na ust. §271 odst. 1 o. s. ř. -tedy ustanovení, jejichž výklad podal i odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Z odůvodnění uvedeného stanoviska nutno pro posuzovaný, byť i skutkově odlišný, případ zdůraznit jednak odkaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983) a konstatování, že osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dává souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků, jakož i závěr, že hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. S uvedeným stanoviskem, jímž je senát rozhodující tuto věc také vázán, není podrobně zdůvodněné rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Ústavní soud tak učinil závěr, že odvolací soud v daném případě, v němž k zastavení exekuce došlo pro nastálý nedostatek podmínky řízení v důsledku úmrtí povinného, který nezanechal majetek, postupoval při rozhodování o nákladech exekuce ústavně konformním způsobem a k zásahu do práv zaručovaných článkem 11 Listiny základních práv a svobod tak nemohlo dojít.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu