ECLI:CZ:US:2021:3.US.2508.21.1
sp. zn. III. ÚS 2508/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021, č. j. 39 Co 203/2021-100, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 19. 5. 2021, č. j. 28 C 94/2021-69, zastavil řízení o žalobě stěžovatele o zaplacení částky 50 587,61 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 13 487,20 Kč (výrok II) a rozhodl o vrácení části soudního poplatku (výrok III). Výrok II o náhradě nákladů řízení obvodní soud odůvodnil odkazem na ustanovení §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."). Konstatoval, že stěžovatel vzal svůj návrh zpět z důvodu úhrady náhrady škody způsobené žalovanou, k níž žalovaná přistoupila po podání žaloby. Žalovanou bylo plněno v průběhu šestiměsíční lhůty pro projednání uplatněného nároku podle §15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), když stěžovatel svůj nárok uplatnil dne 28. 8. 2018 a šestiměsíční lhůta uběhla dne 28. 2. 2019. V této souvislosti obvodní soud dovodil, že s ohledem na negativní stanovisko žalované ze dne 29. 10. 2018 nelze vycházet z toho, že by žaloba stěžovatele byla podána předčasně, neboť žalovaná stěžovateli sdělila své negativní stanovisko k jeho nároku a odkázala stěžovatele s jeho nárokem na případné řízení před soudem.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nyní napadeným usnesením změnil výrok II rozhodnutí obvodního soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů před obvodním soudem částku 300 Kč a na náhradě nákladů za odvolací řízení rovněž 300 Kč. Městský soud se totiž ztotožnil s argumentací žalované, která tvrdila, že uhradila-li k druhé výzvě stěžovateli jím požadovanou částku na náhradu škody, neučinila tak proto, že by chtěla "opravit" své původní zamítavé stanovisko k žádosti stěžovatele, ale proto, že v době podání druhé výzvy ze strany stěžovatele již bylo pravomocně skončeno trestní řízení proti stěžovateli vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, v jehož rámci byla na stěžovateli nezákonně vykonána vazba, z níž vznikl stěžovatelem spojovaný nárok na náhradu škody [srov. k tomu vyhovující nález vydaný k ústavní stížnosti stěžovatele sp. zn. IV. ÚS 1463/18 ze dne 31. 7. 2018 (N 130/90 SbNU 159); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Za dané situace tudíž bylo možné postavit najisto, že v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o vazbě u stěžovatele došlo ke vzniku škody. Naopak v případě - byť byla stěžovatelova vazba neústavní - kdyby došlo k odsouzení stěžovatele a byl by mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, byla by stěžovateli (byť nezákonně vykonaná) vazba započtena do výkonu trestu odnětí svobody a ke vzniku škody by tak de facto nedošlo. Daných souvislostí si byl stěžovatel, zastoupený po celou dobu advokátem, podle městského soudu dobře vědom, neboť těsně před podáním žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb. podal svou druhou výzvu směřovanou žalované k odškodnění, aniž ovšem s podáním žaloby vyčkal uplynutí šestiměsíční lhůty dané žalované zákonem k rozhodnutí, pročež následně žalovaná zaujala k nároku stěžovatele na odškodnění kladné stanovisko. Pokud by tedy podle městského soudu stěžovatel zákonnou lhůtu pro posouzení nároku ze strany žalované akceptoval, požadovaného plnění by se mu dostalo bez nutnosti zahájení řízení před soudem. Z toho důvodu je to podle městského soudu stěžovatel, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno a proto mu svědčí povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel žalobu podal předčasně a proto i nedůvodně.
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává i tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání věci Ústavním soudem je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50.000 Kč (stanovící zároveň dokonce výluku pro rozhodování o náhradě nákladu řízení z přípustnosti dovolání), nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku 14.087,20 Kč, o kterou ve své podstatě v tomto řízení jde, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní (srov. k tomu kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 1383/19 ze dne 28. 5. 2019).
8. Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem ke zmíněné možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatel však žádné takové zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti netvrdí.
9. Ústavní soud se nadto ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Tak je tomu i v daném případě.
10. V nyní posuzované věci Ústavní soud zejména konstatuje, že stěžovatel nepřináší relevantní argumenty (natožpak argumenty ústavněprávní dimenze), které by správnost východisek rozhodnutí městského soudu zpochybňovaly. Stěžovateli lze jistě přisvědčit v tom ohledu, že vyhlášením nálezu sp. zn. IV. ÚS 1463/18 v jeho věci bylo postaveno najisto, že vazba na něm vykonaná byla neústavní pro procesní pochybení soudu. Současně však nelze pominout, že se v citovaném nálezu Ústavní soud vůbec nevyjadřoval k důvodnosti trestního stíhání stěžovatele (srov. bod 33 citovaného nálezu: "Ústavní soud dodává, že nepřisvědčil argumentaci obsažené v ústavní stížnosti týkající se toho, že by trestní stíhání v této věci nemělo být vedeno důvodně a že věc nemá trestněprávní rozměr."). Proto obstojí argumentace žalované uplatněná před městským soudem, že pokud by stěžovatel byl pravomocně odsouzen a byl mu uložen výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, byla by mu nezákonná vazba do trestu odnětí svobody započítána podle §92 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toto východisko přitom bez dalšího nezpochybňuje stěžovatelovu úvahu, že škodu způsobenou nezákonnou vazbou lze vnímat odděleně od možné škody způsobené eventuálně nezákonným trestním stíháním. Jde totiž pouze o to, že v případě odsouzení stěžovatele k nepodmíněnému trestu odnětí svobody by mu byla doba strávená ve vazbě do výkonu trestu odnětí svobody započítána.
11. Přiléhavé proto není ani stanovisko stěžovatele vyjádřené v jeho reakci na odvolání žalované (tak jak je rekapituloval městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí), které stěžovatel následně přenesl i do ústavní stížnosti o negativním a konečném stanovisku žalované k jeho nároku v rámci její odpovědi na první výzvu. Žalovaná totiž ve svém prvním stanovisku k žádosti stěžovatele o odškodnění neuvedla, že by nárok stěžovatele bez dalšího neuznávala, když pouze vyjádřila přesvědčení, že tento nárok je předčasný s tím, že nesouhlasí-li stěžovatel s tímto jejím právním názorem, má se obrátit na soud. Tento výklad zastávaný žalovanou v jejím prvním stanovisku k žádosti stěžovatele o odškodnění pak stěžovatel minimálně implicitně akceptoval, neboť žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb. podal až (a v podstatě souběžně) s druhou výzvou žalované na odškodnění.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu