ECLI:CZ:US:1999:3.US.257.98
sp. zn. III. ÚS 257/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 1999 ve věci ústavní stížnosti M. D. a L. D. za účasti vedlejších účastníků A. T. a A. T., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 1998, č. j. 17 Co 24/98-51, jakož i proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. listopadu 1997, č. j. 10 C 443/97-34, o určení vlastnictví, takto:
1. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března
1998, č. j. 17 Co 24/98-51, se zrušuje.
2. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne
12. listopadu 1997, č. j. 10 C 443/97-34, se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 3. června
1998, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 1998,
č. j. 17 Co 24/98-51, jakož i rozsudku Okresního soudu ve
Svitavách ze dne 12. listopadu 1997, č. j. 10 C 443/97-34.
Uvedenými rozhodnutími soudů se cítí být dotčeni v základním právu
vlastnit majetek, plynoucím z čl. 11 Listiny základních práv
a svobod.
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 10
C 443/97, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. listopadu
1997, č. j. 10 C 443/97-34, bylo určeno, že A. T. a A. T., žalobci
v řízení před obecnými soudy, jsou vlastníky spoluvlastnického
podílu přesně vymezených nemovitostí, když kupní smlouvu mezi
žalobci a žalovanými o převodu spoluvlastnického podílu
k předmětným nemovitostem soud označil z důvodu simulace za
absolutně neplatnou (a to dle ustanovení §37 odst. 1 občanského
zákoníku). K simulaci, dle názoru soudu, došlo tím, že žalovaní
vědomě projevili v kupní smlouvě vůli uhradit kupní cenu
v hotovosti, přestože jejich vůle byla ve skutečnosti jiná, a to
že kupní cenu uhradit v hotovosti při podpisu smlouvy, jak v ní
bylo stanoveno (čl. III), nehodlali.
V odvolání do rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelé
namítají porušení §35 odst. 2 občanského zákoníku, když soud, dle
jejich přesvědčení, vyložil právní úkon pouze dle jeho jazykového
vyjádření a nikoli podle vůle toho, kdo jej učinil. Poukazují
přitom na skutečnost, že jejich vůle směřovala jednoznačně
k uzavření kupní smlouvy za cenu v kupní smlouvě uvedenou, když
tato cena byla již před podpisem smlouvy uhrazena, a to vlastně
formou nevrácení poskytnuté půjčky ze strany žalobců. Předkládají
dále odvolacímu soudu ke zvážení, zdali není na místě postup dle
§41 občanského zákoníku, tj. vztažení důvodu neplatnosti jen na
část právního úkonu, a to na část týkající se způsobu placení
kupní ceny.
Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 18. března
1998, č. j. 17 Co 24/98-51, odvoláním stěžovatelů napadený
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Krajský soud však vyslovil
nesouhlas s právním názorem soudu okresního, dle něhož by
z provedeného dokazování vyplynulo, že při podpisu kupní smlouvy
o převodu spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem došlo
ze strany žalovaných k vědomé neshodě vůle a projevu v tom, že by
podepisovali kupní smlouvu s tím, že kupní cenu nehodlají uhradit.
Neplatnost uvedené smlouvy dovodil pak krajský soud z absence
zákonem vyžadovaných náležitostí formy (dle §46 odst. 2 věty
druhé občanského zákoníka), když v této smlouvě počet listů
v textu a podpisy smluvních stran jsou uvedeny zcela osamoceně na
dvou samostatných listech.
V ústavní stížnosti stěžovatelé, kromě argumentů uváděných
v řízení před obecnými soudy, polemizují se závěrem odvolacího
soudu, když vyjadřují právní názor, dle něhož projevu smluvních
stran na téže listině odpovídá i pokračování smlouvy i podpisů na
dalších listinách, jsou-li podpisy řádně ověřeny u notáře.
Stěžovatelé, dle vlastního vyjádření, za velmi závažný důvod
ústavní stížnosti považují tu okolnost, že v situaci, když
odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě
odlišného právního názoru, neměli v řízení před obecnými soudy
možnost se proti této nové argumentaci bránit.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 15. července 1998 Krajský soud v Hradci Králové
k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu
17 Co považuje stížností napadené rozhodnutí za správné a odkazuje
na jeho odůvodnění. Nad jeho rámec pak konstatuje, že ustanovení
§46 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku vyžaduje, aby celek
právního úkonu, učiněného v písemné formě, kompaktní listinu
bezvýhradně tvořil, přičemž v daném případě, dle jejího
přesvědčení, tomu tak nebylo, když smlouva byla sepsána na šesti
listech se značnými prolukami a pak podpisy stran připojeny zcela
samostatně na zvláštním paré papíru.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, a další). Prvním je
posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu
(což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení
ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní
interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Jednou z funkcí ústavy, zvláště ústavní úpravy základních
práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl
ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož
i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních
rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé
závaznosti ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene
práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné
moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních
práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů
interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě
z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních
práv a svobod.
Dle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro
potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší.
Odvolací soud dle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně
správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových
zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal,
M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996,
s. 583).
Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu
prvního stupně neopodstatňuje (§220 o. s. ř.), je tudíž důvodem
kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska
ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva
vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které
z pohledu dosavadního nebyly relevantní.
Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn.
IV. ÚS 218/95 zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, když soud
odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb.
a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva
v občanském zákoníku, aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí
předcházejícím dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení
vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava
připouští, tím v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení
a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva
stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
Shodné stanovisko zaujal i ve věci sp. zn. III. ÚS 139/98,
a to v souvislosti s ústavně konformní interpretací ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ze strany Nejvyššího soudu, když
tento v postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli
účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat
před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat.
V posuzované věci Krajský soud v Hradci Králové potvrdil
rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli jej nepovažoval za věcně
správné. Došlo tím nejen k porušení ustanovení §219 o. s. ř.,
nýbrž také k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení
jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově
argumentovat, a tím k porušení základního práva, plynoucího z čl.
36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pakliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před
obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu ve smyslu
čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a zrušením rozsudku
krajského soudu se vytváří prostor pro další ústavně konformní
procesní postup posouzení věci před obecnými soudy a zároveň se
tím stěžovateli otevírá možnost slyšení před obecným soudem a tím
i možnost uplatnění jeho argumentace ohledně skutkové a právní
stránky rozhodované věci, nezabýval se Ústavní soud proto
ústavností napadeného rozhodnutí obecného soudu z hlediska
ústavních subjektivních hmotných práv. Dle přesvědčení Ústavního
soudu ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do
pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, pokud je nálezem,
zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který
zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro
ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro
ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita
hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu (III. ÚS 205/97,
III. ÚS 200/98). Z uvedeného důvodu Ústavní soud návrh stěžovatelů
na zrušení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12.
listopadu 1997, č. j. 10 C 443/97-34, zamítl (§82 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. ledna 1999