ECLI:CZ:US:2015:3.US.2609.14.1
sp. zn. III. ÚS 2609/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ing. Alexandry Pliskové LL.M., zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, AK se sídlem Brno, Veveří 57, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2014 č. j. 1 As 75/2014-42 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014 č. j. 10 A 66/2014-15, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 4. 8. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2014, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu podle §82 s. ř. s.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka absolvovala vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu na Panevropské vysoké škole práva v Bratislavě a dne 21. 3. 2014 požádala Českou advokátní komoru o zápis do seznamu advokátních koncipientů. V odpovědi ze dne 24. 3. 2014 sp. zn. 02-1637/14 Česká advokátní komora stěžovatelce sdělila, že ji do seznamu zapisovat nebude, neboť nedisponuje potřebným vysokoškolským vzděláním vyžadovaným pro výkon advokacie podle §37 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Česká advokátní komora dále poukázala na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1475/2013 (které nesprávně označila jako sp. zn. 30 Cdo 1775/2013), a jemu předcházející rozhodnutí obecných soudů v obdobné věci, jako byla věc stěžovatelky.
Přes poučení Českou advokátní komorou v odpovědi ze dne 24. 3. 2014 sp. zn. 02-1637/14 se stěžovatelka proti zásahu žalované, spočívajícím v nezapsání do seznamu advokátních koncipientů, bránila podle §82 s. ř. s. správní žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "správní soud").
Dne 13. 5. 2014 usnesením č. j. 10 A 66/2014-15 správní soud žalobu stěžovatelky odmítl. Uvedl, že k projednání věci jsou podle ustálené judikatury příslušné soudy jednající v občanském soudním řízení, a stěžovatelku poučil, že se může domáhat nápravy podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 1 ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení.
Stěžovatelka napadla usnesení správního soudu ze dne 13. 5. 2014 č. j. 10 A 66/2014-15 kasační stížností, v níž tvrdila především jeho nepřezkoumatelnost.
Dne 2. 7. 2014 rozsudkem č. j. 1 As 75/2014-42 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení správního soudu ze dne 13. 5. 2014 č. j. 10 A 66/2014-15 jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Podle kasačního soudu měl správní soud stěžovatelce v napadeném rozhodnutí lépe a náležitě vysvětlit, k jakým závěrům ohledně věcné příslušnosti dospěl, a poukázat na soudní rozhodnutí, v nichž byly relevantní úvahy vysloveny. Tento dílčí nedostatek odůvodnění však dle názoru kasačního soudu neměl vliv na přezkoumatelnost rozhodnutí správního soudu. Nápravy proti nezapsání do seznamu advokátních koncipientů se podle §55b odst. 1 zákona o advokacii lze domáhat u soudů v občanském soudním řízení podle §7 odst. 3 o. s. ř.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými soudními rozhodnutími byl porušen čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen Ústava), a čl. 26, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Byla toho názoru, že Česká advokátní komora nezákonně a svévolně zasáhla do jejího práva na svobodný výkon povolání, resp. jí výkon tohoto práva znemožnila, když ji odmítla zapsat do seznamu koncipientů, ačkoliv dle jejího přesvědčení splnila kvalifikační předpoklady. Polemizovala s názorem obecných soudů na uznatelnost vysokoškolského vzdělání v magisterském studijním programu na Panevropské vysoké škole práva a opakovala, že postup České advokátní komory byl nezákonný. Nesouhlasila též s ustálenou judikaturou obecných soudů, dle níž projednání žaloby na ochranu práv žadatele proti nezapsání do seznamu advokátních koncipientů náleží do pravomoci obecných soudů podle občanského soudního řádu, a opakovaně tvrdila, že její správní žaloba podaná podle §82 s. ř. s. měla být správními soudy projednána. Stěžovatelka opakovala své tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení správního soudu ze dne 13. 5. 2014 č. j. 10 A 66/2014-15 a polemizovala se způsobem, jakým kasační soud toto její tvrzení posoudil.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelka se dovolávala práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tvrdila, že postupem správního soudu a kasačního soudu jí byla odňata možnost domáhat se ochrany před - dle jejího přesvědčení nezákonným - postupem České advokátní komory, která ji nezapsala do seznamu advokátních koncipientů.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatelky - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmějí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V případě stěžovatelky správní soud její žalobu odmítl projednat s odůvodněním, že k projednání její věci jsou podle ustálené judikatury příslušné soudy jednající v občanském soudním řízení.
Ústavní soud je toho názoru, že stávající a v případě stěžovatelky i aplikovaná zákonná úprava procesních podmínek ochrany práva na zápis do seznamu advokátních koncipientů v systému správního soudnictví základní právo stěžovatelky na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny). Dospěl-li správní soud k závěru, že k projednání věci jsou podle ustálené judikatury příslušné soudy jednající v občanském soudním řízení, a stěžovatelku poučil, že se může domáhat nápravy podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 1 ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení, a své rozhodnutí řádně odůvodnil, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatelky.
Stran poukazu stěžovatelky na článek 36 odst. 1 Listiny je třeba vzít v úvahu, že toto ustanovení stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především postup souladný se soudním řádem správním (srov. zejména jeho ustanovení §85) a s občanským soudním řádem.
Tento zákonný postup stěžovatelka přes dostatečné poučení Českou advokátní komorou, správním soudem i kasačním soudem, nerespektovala, a tudíž musela po právu snášet důsledky z toho plynoucí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu