ECLI:CZ:US:2012:3.US.2661.11.1
sp. zn. III. ÚS 2661/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. února 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Viktorem Stejskalem, advokátem v Přerově, Žerotínovo nám. 14, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 4. 2011 č. j. 2 T 217/2009-863 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. 6. 2011 č. j. 6 To 299/2011-904, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 9. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní právo garantované v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že podle §33 odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") se stěžovateli jako odsouzenému nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel stížností, kterou však Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, a to ústavní stížností napadeným usnesením.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postup okresního soudu měl charakter svévole, což odůvodňuje tím, že uvedený soud nerespektoval zásadu vyšetřovací, pokud ho nevyzval k doplnění důkazů k prokázání nemajetnosti, i když měl za to, že žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nijak nedoložil. Namísto toho téměř rok a půl vyčkával a teprve poté, co se ve spisu objevil poznatek o tom, že by (stěžovatel) měl být zaměstnán, přistoupil k vydání napadeného rozhodnutí. Stalo se tak navíc v době, kdy nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, a nemohl tedy mít žádný příjem. Obvodní soud nevzal ani v úvahu, že v době, kdy příjem z tohoto pracovního poměru měl, hradil z něho škody způsobené trestným činem, což je z hlediska daného rozhodování oprávněný výdaj. Zmíněné zpoždění pak stěžovatel označuje za účelové a vzniklý průtah v řízení dle něj představuje porušení práva na spravedlivý proces. Dále pak stěžovatel označuje výklad výše označeného ustanovení ze strany krajského soudu za extrémně rozporný s jeho zněním i smyslem a v konečném důsledku i s principem spravedlnosti, kdy uvedený soud považuje za rozhodující potencialitu prostředků, nikoliv jejich faktickou (ne)existenci. Dodává, že nikdy nezastával přesvědčení, že by rozhodování o přiznání předmětného nároku mělo reagovat na situaci v době podání návrhu, soudy však nemohou postupovat tak, aby s rozhodnutím vyčkávaly, až nastanou změny v majetkové situaci obviněného.
Ústavní soud vyzval okresní a krajský soud, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti. Okresní soud pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Krajský soud rovněž poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyslovil názor, že dostatečně vysvětlil důvody zamítnutí stížnosti, resp. své stanovisko k projednávané problematice. K tomu dodal, že se nedomnívá, že by stěžovatel měl mít nárok na bezplatnou obhajobu proto, že se dopustil trestné činnosti, za kterou mu byl uložen trest, který vykonával, a (nebo) proto, že způsobil jinému škodu, kterou musí hradit. Tato vyjádření byla zaslána stěžovateli k eventuální replice, stěžovatel však této možnosti nevyužil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy platí, že obviněný má právo se obhajovat osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, má právo na to, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.
Podle ustanovení §33 odst. 2 tr. ř., osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen náklady za poskytnutí právní pomoci uhradit. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude obviněnému poskytnuta bezplatně. Posuzování podmínek pro bezplatnou pomoc obhájce je svěřeno obecným soudům, které vždy posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavní soud pravomoc obecných soudů respektuje a zasahuje do ní pouze výjimečně, pokud je nucen korigovat zvláště závažné excesy, mající za následek porušení ústavně zaručených práv.
Ustanovení §33 odst. 2 tr. ř. je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 624/06 ze dne 17. 10. 2006 a sp. zn. I. ÚS 2824/11 ze dne 10. 1. 2012, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně. Dle Ústavního soudu přitom platí, že pokud obecné soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejedná se o exces ani libovůli (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06 ze dne 26. 4. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V nyní posuzované věci obecné soudy poukázaly na to, že stěžovatel je osobou práceschopnou, má uzavřený pracovní poměr, je svobodný a bezdětný, a že mu tudíž nic nebrání v budoucnu hradit své závazky. Vypořádaly se také s námitkou stěžovatele, že nastoupil do výkonu trestu, když uvedly, že jde o výkon krátkodobý a že po propuštění bude mít možnost pracovat a zajistit si tak zdroj příjmů, přičemž náklady obhajoby nemusí uhradit jednorázově. S ohledem na výše uvedené nemohl Ústavní soud dospět k závěru, že by se obecné soudy dopustily při svém rozhodování nepřípustné libovůle. Naopak jejich názor, že současná finanční nedostatečnost stěžovatele s ohledem na jeho produktivní věk a osobní situaci nezakládá podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, je v souladu se zákonem a s ustálenou judikaturou, včetně judikatury Ústavního soudu, resp. nestojí v rozporu s vůlí ústavodárce projevenou v čl. 40 odst. 3 Listiny.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu