ECLI:CZ:US:2018:3.US.2673.18.1
sp. zn. III. ÚS 2673/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Lochmana, zastoupeného Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem, sídlem Údolní 1724/59, Praha 4 - Braník, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2018 č. j. 21 Cdo 5170/2017-95, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017 č. j. 23 Co 143/2017-70 a III. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 26 C 35/2014-41, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 8, sídlem 28. pluku 1533/29b, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí soudů označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní lidská práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1, v čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dle jeho názoru napadenými rozhodnutími došlo též k porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 82 odst. 1 Ústavy.
2. Stěžovatel je soudcem Obvodního soudu pro Prahu 8. Po vedlejší účastnici se žalobou domáhal zaplacení dlužného platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za leden 2011 až duben 2011 v celkové výši 79 538 Kč s úroky z prodlení, a to jednak v souvislosti se snížením platového koeficientu z 3násobku na 2,5násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok (dále též "průměrná mzda v nepodnikatelské sféře"), jednak v souvislosti s nesprávně použitým údajem Českého statistického úřadu při stanovení platové základny.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 24. 11. 2016 č. j. 26 C 35/2014-41 zamítl návrh na přerušení řízení (I. výrok), rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli zaplatit 22 300 Kč (II. výrok), zamítl žalobu v částce 57 238 Kč s příslušenstvím (III. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (IV. výrok). Obvodní soud vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 (N 127/82 SbNU 61), z něhož vyplývá, že soudcům nepřísluší zpětné doplácení platu do výše určené podle platové základny tvořící 3násobek průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře, a to ani za rok 2011. Obvodní soud však shledal, že Ministerstvo práce a sociálních věcí při výpočtu platové základny nezohlednilo, zda zaměstnanec dosáhl měsíční mzdy zahrnuté do výpočtu výkonem práce po plnou nebo zkrácenou pracovní dobu. Použití nesprávného údaje vedlo k tomu, že stěžovatel obdržel za období leden 2011 až duben 2011 plat a víceúčelovou paušální náhradu v nižší výši než mu náleželo. Na základě nesprávného údaje pak stěžovatel obdržel plat a víceúčelovou náhradu nižší o 22 300 Kč oproti tomu, co mu náleželo. Z tohoto důvodu obvodní soud žalobě vyhověl v částce 22 300 Kč.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2017 č. j. 23 Co 143/2017-70 potvrdil zamítavý III. výrok rozsudku obvodního soudu ohledně jistiny ve výši 57 238 Kč a části příslušenství. Ve zbytku příslušenství, tj. příslušenství k částce 22 300 Kč, v níž obvodní soud I. výrokem žalobě vyhověl, městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud totiž dostatečně neobjasnil své úvahy, které vedly k nepřiznání příslušenství v tomto rozsahu. Co se týče potvrzení III. výroku rozsudku obvodního soudu ohledně jistiny a části příslušenství, městský soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, kde bylo objasněno, že zpětné účinky nevyvolalo zrušení příslušných ustanovení zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb. (dále jen "zákon o platu"). K nedůvodnosti námitky zásahu do legitimního očekávání nabytí majetku odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kučera proti České republice ze dne 15. 11. 2005 č. 7416/03 (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupná z https://hudoc.echr.coe.int).
5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 4. 2018 č. j. 21 Cdo 5170/2017-95 zamítl stěžovatelovo dovolání. Shodně jako obvodní soud a městský soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítl, že se obecné soudy s jeho argumentací vůbec nevypořádaly, čímž založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí. Dále poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která pod pojem majetek v souladu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě řadí i legitimní očekávání nabytí majetkové hodnoty. Stěžovatel tvrdí, že měl legitimní očekávání ohledně zpětných účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11, jímž byl uplynutím dne 31. 12. 2012 ve slovech "2,5násobek" zrušen §3 odst. 3 zákona o platu. Své legitimní očekávání odvozoval od nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 (N 137/74 SbNU 93, 161/2014 Sb.). Jeho legitimní očekávání zahrnovalo to, aby pro rok 2011 (v ústavní stížnosti uveden rok 2012, spor se však týkal roku 2011, který zřejmě stěžovatel myslel, pozn. Ústavního soudu) byl vydán právní předpis, který upraví platovou základnu v úrovni 3násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře. Dle stěžovatele byl porušen i princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny, neboť došlo ke zvýhodnění těch subjektů, kterým nebyl pro rok 2011 (v ústavní stížnosti uveden rok 2012) plat snížen a současně znevýhodněny jiné skupiny, u kterých ke snížení došlo.
7. Protiústavnost úpravy soudcovských platů v nosných důvodech nálezů Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 (N 135/62 SbNU 99, 267/2011 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 28/13 musí být dle stěžovatele zohledněna i při posuzování právních vztahů vzniklých před zrušením jednotlivých zákonných ustanovení. Odkázal přitom na názor vyjádřený v nálezu ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1777/07, dle něhož příslušný orgán musí reflektovat důvody zrušujícího nálezu a zrušený právní předpis aplikovat pouze tehdy, nedojde-li jeho aplikací k porušení základních práv a svobod. Obdobný požadavek dle stěžovatele vyplývá i z nálezů ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09, ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 405/09 a ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 1882/09, jakož i z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které poukázal.
8. Zmínil, že postiženým subjektem zásahu do materiálního zajištění soudce může být jen soudce, a tudíž není důvodu, aby byla dána přednost důvěry v právo na úkor porušeného základního práva. Žádná jiná základní práva třetích osob ani jiné hodnoty významné z hlediska předpisů ústavního pořádku nemohou být dotčeny, bude-li na případ stěžovatele retroaktivně použita úprava s koeficientem 3.
9. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/15, na který obecné soudy odkazovaly ve svých rozhodnutích, a poukázal na odlišné stanovisko soudce Tomáše Lichovníka. Namítl, že z uvedeného nálezu není zřejmé, zda a jaký skutkový stav Ústavní soud zjistil ohledně atmosféry na politické scéně a v širší společnosti, jíž odůvodňoval nemožnost zpětného doplacení soudcovských platů. Za situace, kdy se soudci o své platy soudili po dobu více než 15 let, nemohlo jít o nepředvídatelný zásah do rozpočtu, o němž Ústavní soud pojednával. Nově navíc se státem většina soudců uzavřela dohody o narovnání, státní rozpočet tak nemohou jakkoli ovlivnit nároky soudců, kteří tyto dohody uzavřeli. Nároky malého počtu soudců, kteří dohody neuzavřeli, nemohou pro státní rozpočet představovat zátěž. V současné době Česká republika nečelí hospodářské krizi, na kterou Ústavní soud poukazoval, naopak je ve výborné finanční kondici. Odepřením doplacení platu by dle stěžovatele došlo k tomu, že by stát mohl těžit ze svého protiústavního postupu na úkor poškozených.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
12. Nedůvodná je stěžovatelova námitka, že se obecné soudy s jeho argumentací nevyrovnaly. Ústavně zaručenému právu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se logickým způsobem vypořádat s argumentací uplatněnou účastníky řízení [nálezy ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213), ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691) a řada dalších]. Požaduje se přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah povinnosti odůvodnit rozhodnutí se může měnit podle povahy rozhodnutí, musí být posuzován ve světle okolností každého případu a nemůže být chápán jako nezbytnost podrobné odpovědi na každý argument [nálezy ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04 (N 3/36 SbNU 19); ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, §61; a ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, §29]. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v napadených rozhodnutích prostřednictvím ucelené argumentace stěžovateli vysvětlily, proč nebyl důvodný jeho požadavek na zpětné doplacení platu a víceúčelové paušální náhrady odvíjející se od protiústavnosti koeficientu 2,5 v §3 odst. 3 zákona o platu. Ústavně zaručená práva stěžovatele tak v daném ohledu porušena nebyla.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti dovozoval, že mu svědčilo legitimní očekávání nabytí majetku v podobě platu soudce, jehož výše měla i za rok 2011 vycházet z platové základny čítající 3násobek průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře. Ochrana zmíněného legitimního očekávání je dle jeho názoru zaručena v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli nesvědčilo legitimní očekávání nabytí majetku spadající pod pojem majetku v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K odůvodnění tohoto závěru považuje za vhodné nejprve stručně rekapitulovat vývoj právní úpravy předcházející roku 2011 (body 14. až 17.).
14. Soudcům okresního, krajského, vrchního, Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu náleží za výkon funkce (mimo jiné) plat a náhrady výdajů [srov. §1 písm. g) a §2 písm. a) a b) zákona o platu]. Pro určení platu a náhrad výdajů soudců je významná výše tzv. platové základny (srov. §28 a 32 zákona o platu).
15. Dle §3 odst. 3 zákona o platu ve znění účinném od 1. 1.2003 do 31. 12. 2010 platová základna činila od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku 3násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok. Výši platové základny pro příslušný kalendářní rok vyhlašuje sdělením Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů.
16. Model, podle něhož měla platová základna kopírovat (s posunem o dva roky) vývoj průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře, byl aplikován v letech 2005, 2006 a 2007. Od roku 2008 v důsledku čl. XLVIII zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, došlo k opětovnému "zmrazení" platové základny s ukotvením k datu 31. prosince 2007 (výše základny 56 847 Kč). Toto "zmrazení" trvalo do roku 2010 [kdy nominální snížení bylo zrušeno nálezem ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 12/10 (N 188/58 SbNU 663, 269/2010 Sb.)]. Relace platové základny a průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře za rok 2008 činila v roce 2010 hodnotu cca 2,5 (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 28/13, bod 56. odůvodnění).
17. S účinností ode dne 1. 1. 2011 byl §3 odst. 3 zákona o platu novelizován tak, že platová základna činila 2,5násobek průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře. Uplynutím dne 31. 12. 2012 Ústavní soud zrušil slovo "2,5násobek" v §3 odst. 3 zákona o platu ve znění zákona č. 425/2010 Sb., a to nálezem ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 (N 95/65 SbNU 259, 181/2012 Sb.). S účinností ode dne 1. 1. 2011 zákonodárce do zákona o platu vtělil §3b odst. 1, který pro rok 2011 stanovil speciální platovou základnu pro soudce ve výši 54 005 Kč, což Ústavní soud zrušil nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/11.
18. Ke stěžovatelem tvrzenému legitimnímu očekávání nabytí majetku lze uvést: Dle čl. 1 Dodatkového protokolu v Úmluvě má každá fyzická nebo právnická osoba právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Ochrana poskytovaná čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě se za jistých okolností vztahuje i na legitimní očekávání, jehož předmětem je nabytí majetkové hodnoty. V případě, že majetkový zájem má charakter pohledávky, lze předpokládat, že dotyčná osoba má legitimní zájem, jestliže má daný zájem dostatečný základ ve vnitrostátním právu, např. je-li potvrzen ustálenou judikaturou soudů. O existenci legitimního očekávání však nelze hovořit, panují-li spory o to jak má být vnitrostátní právo vykládáno a uplatňováno, a jestliže vnitrostátní soudy definitivně odmítly argumenty v tomto ohledu položené stěžovatelem (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Anheuser-Bush Inc. proti Portugalsku ze dne 11. 1. 2007, č. 73049/01, §64 až 65; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Glaser proti České republice ze dne 14. 2. 2008 č. 55179/00, §50 až 52).
19. Evropský soud pro lidská práva dospěl, kromě jiného, k závěru, že majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ani legitimní očekávání neměli stěžovatelé v pozici státních zaměstnanců, kteří se dožadovali příplatků k platu, které sice byly výslovně stanoveny ve vnitrostátní právní úpravě, ale které neměly dostatečný podklad v judikatuře vnitrostátních soudů, jelikož tyto soudy poskytly různorodé a vzájemně rozporné výklady dotčené právní úpravy (viz rozhodnutí ESLP ve věci Albu a další proti Rumunsku ze dne 10. 5. 2012 č. 34796/09; §6, 7, 46 a 47).
20. Z Úmluvy nevyplývá žádné právo na pokračování výplaty platu v určité výši (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Vilho Eskelinen a další proti Finsku ze dne 19. 4. 2007 č. 63235/00, §94; rozsudek ESLP ve věci Lelas proti Chorvatsku ze dne 20. 5. 2010 č. 55555/08, §58). Je v diskreci státu určit, jakou odměnu ze státního rozpočtu poskytne svým zaměstnancům. Stát proto může prostřednictvím legislativních změn zavést, pozastavit či zrušit platbu určité odměny (rozhodnutí ESLP ve věci Mihăieş a Senteş proti Rumunsku ze dne 6. 12. 2011 č. 44232/11 a č. 44605/11, §15; šlo o věc, kdy u dvou zaměstnanců radnice došlo v důsledku rozhodnutí na základě zákona ke snížení platu o 25 %, přičemž ESLP neshledal, že by požadavek těchto zaměstnanců na plat v původní výši spadal pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; viz §3, 4, 15 a 16 rozhodnutí ve věci Mihăieş a Senteş proti Rumunsku).
21. Jakkoli může stát prostřednictvím změn v právní úpravě zavést, pozastavit či zrušit platbu určitého příplatku svým zaměstnancům, nemůže odepřít jeho platbu, ponechal-li v účinnosti ustanovení právního předpisu, který jej reguluje, a pokud byly splněny všechny podmínky pro vznik nároku na něj (rozsudek ESLP práva ve věci Kechko proti Ukrajině ze dne 8. 11. 2005 č. 63134/00, §23).
22. V posuzované věci, která se týká platu soudce a víceúčelové paušální náhrady výdajů za leden 2011 až duben 2011, je nutno zdůraznit, že po celou dobu, jíž se sporné nároky týkají, byl v §3 odst. 3 stanoven obecný výpočet platové základy pomocí 2,5násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře. Po celou tuto dobu obsahoval zákon o platu speciální ustanovení určující platovou základnu pro soudce pro rok 2011 (šlo o §3b odst. 1 zákona o platu, který byl zrušen Ústavním soudem dnem 12. 9. 2011, kdy byl vyhlášen ve Sbírce zákonů nález sp. zn. Pl. ÚS 16/11). Rekapitulované znění obou uvedených ustanovení (tj. §3 odst. 3 a §3b odst. 1 zákona o platu) bylo s účinností ke dni 1. 1. 2011 výsledkem novelizace provedené zákonem č. 425/2010 Sb. Relevantní je, že ještě před tím, než stěžovateli vznikl nárok na plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů za kterýkoli z měsíců, o nichž se vedl spor, došlo ke změně zákona o platu zákonem č. 425/2010 Sb., kterým zákonodárce hodlal změnit způsob určení platové základny. Zákon č. 425/2010 Sb. nabyl v roce 2010 platnosti spojené s tím, že byl vyhlášen ve Sbírce zákonů, a účinným se stal od 1. 1. 2011. Pro celé sporné období (leden až duben 2011), a to od jeho počátku, tak stěžovateli muselo být jasné, že jeho požadavek na určení platové základny pomocí 3násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře, nemá žádný podklad v textu zákona o platu. Z tohoto pohledu tedy stěžovatelův požadavek neměl dostatečnou oporu ve vnitrostátním právu (srov. bod 18.). Nešlo o případ, kdy by zákonodárce ponechal v účinnosti ustanovení, která by dávala ve sporné době vzniknout nároku na plat určený z platové základny pomocí 3násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře (srov. bod 21.). Odtud své legitimní očekávání nabytí majetku tedy stěžovatel dovozovat nemohl.
23. Nelze ani uvažovat o tom, že by požadavek stěžovatele byl podpořen ustálenou judikaturou soudů. Je sice pravdou, že Ústavní soud nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11 zrušil jako protiústavní slovo "2,5násobek" v §3 odst. 3 zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb., a §3b odst. 1 zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb. Na to v několika případech následovaly spory mezi soudci a státem. Byť v minulosti obecné soudy v důsledku zrušení daných ustanovení platovou základnu pro rok 2011 určily jako 3násobek průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 1440/2014-456; rozsudky Nejvyššího soudu jsou dostupné z www.nssoud.cz), nejde o žádnou ustálenou judikaturu, která by mohla založit legitimní očekávání nabytí majetku. Zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 byl totiž zrušen nálezem ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 (N 127/82 SbNU 61), kde se Ústavní soud vyslovil k účinkům svých nálezů sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11. Uvedl, že tyto nálezy nezaložily nárok na zpětné doplatky za období, kdy byla v zákoně o platu neústavní úprava týkající se soudcovských platů (viz nález Pl. ÚS 20/15, zejména bod 107.). V konečném důsledku tak neexistuje ustálená judikatura, která by tvořila argumentační základ pro stěžovatelův nárok. Naopak nález sp. zn. Pl. ÚS 20/15 je rozhodnutím, které představuje sjednocení rozhodovací praxe soudů na stanovisku, jež vyvrací oprávněnost stěžovatelova požadavku na určení platové základny soudce pro rok 2011 jako 3násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře. O tomto sjednocení ostatně vypovídají rozhodnutí obecných soudů v posuzované věci, která všechna zcela správně z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 vycházela. Jinými slovy, legitimní očekávání nabytí majetku nemůže stěžovatel odvozovat ani od ustálené judikatury vnitrostátních soudů.
24. Odvozoval-li stěžovatel své legitimní očekávání od nosných důvodů v nálezech, jimiž byla rušena zákonná úprava soudcovských platů, pak nezbývá než konstatovat, že v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11 Ústavní soud přikročil ke zrušení zákonných ustanovení týkajících se platu soudců nikoli s ohledem na individuální základní subjektivní práva soudců, nýbrž z důvodu ochrany ústavního požadavku soudcovské nezávislosti zakotvené v čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy. Z těchto ustanovení však nelze dovodit konkrétní majetkový nárok jednotlivých soudců, který by jejich nezávislost zajišťoval (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/10, body 87. a 88.). Za takové situace nelze ze samotné skutečnosti, že Ústavní soud shledal důvody pro zrušení zákonné úpravy, bez dalšího dovozovat retroaktivní účinky nálezů rušících právní úpravu. Použití zákonných ustanovení, která byla zrušena nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11, do okamžiku jejich zrušení určeného v těchto nálezech tak nezpůsobuje porušení základních práv či svobod. Nepřípadný je proto odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, dle nichž obecné soudy nesmějí použít ustanovení zrušené z důvodu protiústavnosti, došlo-li by v jeho důsledku k zásahu do základního práva účastníka. K podrobnějším důvodům, proč nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11 nemohou mít retroaktivní účinek lze odkázat na nález sp. zn. Pl. ÚS 25/10, který je stěžovateli dobře znám.
25. Lze tedy učinit dílčí shrnutí. Z Úmluvy ani čl. 1 Dodatkového protokolu k ní nevyplývá žádné právo na pokračování výplaty platu v určité výši (bod 20.) a Ústavní soud shledal, že stěžovateli nesvědčilo legitimní očekávání nabytí majetku.
26. Stěžovatel též namítl, že Ústavní soud v minulosti zmínil, že při úpravě soudcovských platů zákonodárce dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním, a tedy neomluvitelným způsobem (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 28/13, bod 95. odůvodnění). Stěžovatel se pak pozastavuje nad tím, zda stát může těžit z takového svého jednání tím, že zpětně nedoplatí soudcům platy. Ústavní soud nezpochybňuje existenci nežádoucí situace, kterou zákonodárce svým postupem způsobil. I přesto převáží jiné důvody, které vedou k závěru, že nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11 nemají retroaktivní účinek. Především, v uvedených nálezech šlo o ochranu ústavního požadavku soudcovské nezávislosti dle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy, z níž nelze dovozovat konkrétní majetkové nároky jednotlivých soudců (viz zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 25/10, bod 88.). Dále pak lze zmínit, že spor v posuzované věci se týkal období roku 2011, v němž se projevovaly důsledky ekonomické krize [ze zpětného pohledu šlo o krizi s dvojím "dnem", čemuž nasvědčují údaje o reálné změně hrubého domácího produktu v České republice oproti předešlému roku, a to za roky 2009 (-4,8 %), 2010 (+2,3 %), 2011 (+1,8 %), 2012 (-0,8 %) a 2013 (-0,5 %); viz hlavní makroekonomické ukazatele (poslední aktualizace 2. 7. 2018; kód: 350004-18) dostupné ze stránek Českého statistického úřadu www.czso.cz]. Zpětné doplácení platů by zřejmě vedlo k nepochopení ze strany společnosti a bylo by i způsobilé oslabit pozici soudců a znevážit jejich funkci (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 28/13, bod 95.).
27. Ke stěžovatelově námitce, že není zřejmé, jak Ústavní soud zjišťoval atmosféru ve společnosti, nutno uvést, že zmínka o nepochopení ze strany společnosti se týká toho, že základním důvodem pro vydání nálezů sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11 byla ochrana ústavního požadavku soudcovské nezávislosti. Jak bylo již zmíněno, z ní nevyplývají žádné konkrétní majetkové nároky soudců. Důvody, na kterých se zakládají nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11, tak nevyžadují zpětné doplácení platů. Kdyby k němu došlo, a to za období, kdy se projevovaly důsledky krize, nebylo by možno se divit, že by veřejnost nepochopila, proč k doplácení došlo. K těmto závěrům není třeba vést dokazování, jelikož se týkají odůvodnění nezbytnosti určitého postupu Ústavního soudu z hlediska intertemporálních účinků jím přijatých nálezů. Stěžovatelovo tvrzení o tom, že nehrozil rozpad společnosti, nemá významu.
28. Ústavní soud v dané souvislosti zastává názor, že posuzovanou věc nelze odtrhovat od širších ekonomických podmínek státu v době, které se věc týká. K takovému oddělení přitom směřují stěžovatelovy úvahy, že v době podání ústavní stížnosti byl stát ve vynikající hospodářské kondici. Nejenže údaje o ekonomické situaci státu ve druhé polovině roku 2018 nemohly být obvodnímu soudu a městskému soudu vůbec známy, ale především by tímto způsobem docházelo ke zkreslování nebo přehlížení řady okolností, které tu byly v době, jíž se spor týkal, např. existence ekonomické krize. Ani stěžovatelovo tvrzení o tom, že většina soudců se státem uzavřela dohody o narovnání, nezakládá důvodnost stěžovatelova majetkového požadavku, jelikož na tom, zda dotčení soudci uzavřeli nebo neuzavřeli dohody o narovnání, nezáviselo posouzení Ústavního soudu.
29. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu