ECLI:CZ:US:2013:3.US.2677.10.1
sp. zn. III. ÚS 2677/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti rozhodnutí JUDr. Jaroslava Svobody, se sídlem v Brně, Jelínkova 26, insolvenčního správce dlužníka společnosti Javořice, a. s., se sídlem ve Ptení, Ptenský Dvorek 100, a jinému zásahu Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě zrušil rozhodnutí insolvenčního správce JUDr. Jaroslava Svobody, kterým na přezkumném jednání dne 13. 7. 2010 zcela uznal pohledávky společností 1. TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED, se sídlem 4th Floor, Lawford House, Albert Place, London, N3 1RL, Velká Británie, a 2. CEMELIS LIMITED, se sídlem Vashiotis Court, Delilah House, 1st Floor, Flat/Office 103, P.C. 4532, Limassol, Kypr, a aby Ústavní soud konstatoval, že se Krajský soud v Brně dopustil jiného zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod tím, že neprovedl řádně dohlédací činnosti ve vztahu k těmto pohledávkám v záhlaví specifikované insolvenční věci.
Průběh insolvenčního řízení, které Krajský soud v Brně zahájil usnesením ze dne 17. 2. 2010 č. j. KSBR 39 INS 1490/2010-A-2 a usnesením ze dne 30. 4. 2010 č. j. KSBR 39 INS 1490/2010-A-23, rozhodl, že dlužník je v úpadku (výrok I.), ustanovil insolvenčního správce (výrok II.) a svolal první přezkumné jednání a schůzi věřitelů na den 13. 7. 2010 (výroky VI. a VII.), je stěžovateli znám, pročež jej netřeba blíže rekapitulovat.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle dovozuje, že pohledávky přihlášené společnostmi TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED a CEMELIS LIMITED (v řízení před Ústavním soudem vedlejšími účastníky) neměly být insolvenčním správcem "zcela uznány", nýbrž popřeny co do pravosti, resp. v případě prvního vedlejšího účastníka též pořadí, neboť byly uplatněny na základě neúplných a neplatných nabývacích titulů. Stěžovatel má za to, že Krajský soud v Brně namísto řádné dohlédací činnosti tomuto pochybení jen "nečinně přihlížel".
Podle stěžovatele jde o výraz aplikace protiústavního ustanovení jednoduchého práva [ustanovení §192 odst. 1 věta první včetně věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zrušeného dnem 31. 3. 2011 nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 (241/2010 Sb., N 133/58 SbNU 67)]. Stěžovatel uvádí, že předmětné pohledávky popřel v rámci svých vyjádření ze dne 9. 7. 2010 a 29. 7. 2010, a upírá relevanci své neúčasti na přezkumném jednání dne 13. 7. 2010, přičemž připomíná doktrinární výklad §21 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění, podle nějž nemusel být popírající věřitel účasten na přezkumném jednání, a upozorňuje na §200 ins. zák. ve znění zákona č. 69/2011 Sb. Z dostupných informací (bez toho, že by měl k dispozici "příslušná podání") též dovozuje, že popěrný úkon neučinil ani stěžovatel ve věci, z níž vychází nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10.
Ústavní soud obdržel vyjádření insolvenčního správce, insolvenčního soudu a vedlejších účastníků, na něž procesně reagoval stěžovatel svými podáními; Ústavní soud necítí potřebu tuto názorovou výměnu reprodukovat (zúčastněné strany ji znají).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 (241/2010 Sb., N 133/58 SbNU 67) rozhodl tak, že ustanovení §192 odst. 1 věta první včetně věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem 31. 3. 2011. Shledal, že úprava obsažená v uvedeném ustanovení znamená protiústavní mezeru v podobě neopodstatněného zúžení okruhu subjektů oprávněných popírat pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek.
Ve vztahu ke stěžovateli je však určující obecná nepřípustnost retroaktivního účinku derogace právního předpisu, resp. vyslovení jeho protiústavnosti ve vztahu k předtím založeným soukromoprávním vztahům [blíže zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.); nález sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983)]. Zrušení zákona nálezem Ústavního soudu totiž nezbavuje právního základu existující soukromoprávní vztahy, jež vznikly na jeho základě, a ani dodatečně nepůsobí jejich neplatnost. Výjimku z této zásady (srov. §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) lze připustit jen zcela mimořádně, např. v případě kvalifikovaně intenzivního derogačního důvodu (především v podobě rozporu s materiálním jádrem Ústavy); takovýto důvod zde však s ohledem na právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 zcela zjevně dán není, pročež práva nabytá před zrušením výše označeného ustanovení zůstávají nedotčena (zde to platí jmenovitě též o právech dlužníka a ostatních věřitelů).
Aniž by Ústavní soud vstupoval do výkladového sporu týkajícího se podústavního práva, zda stěžovatel specifikované pohledávky popřel (vyjádřeními ze dne 9. 7. 2010 a 29. 7. 2010) relevantně, patří se se zdůraznit, že Nejvyšší soud se ve své judikatuře zabýval i procesní situací, kdy věřitelé za účinnosti §192 odst. 1, věty první, včetně věty za středníkem ins. zák. ve znění, které bylo předmětem derogačního zásahu Ústavního soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10), učinili popěrný úkon.
V insolvenčních věcech, z nichž vycházejí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 29 ICdo 7/2012 a ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 29 NSČR 51/2012 tuto aktivitu tamní věřitelé (při nečinnosti insolvenčního správce a insolvenčního soudu) převzali a uplatnili u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil (v širších souvislostech srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 136/11 ze dne 21. 2. 2011). V insolvenční věci, ze které se odvíjí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 29 NSCR 54/2012 přihlášený věřitel popřel v rámci přezkumného jednání pohledávku jiného věřitele a insolvenční soud následně o jeho popěrném úkonu rozhodl.
Jsou-li nosné důvody této judikatury Nejvyššího soudu uplatnitelné i na stěžovatelovu věc potud, že je třeba přiznat účinky tvrzenému popěrného úkonu vyjádřením ze dne 9. 7. 2010 a 29. 7. 2010, pak logicky přichází v úvahu kvalifikace jeho ústavní stížnost jako nepřípustné (předčasné), s důsledky předvídanými v ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jestliže řízení před obecnými soudy bylo otevřeno.
Oproti tomu, pokud jsou namístě protisměrné závěry o nesouměřitelnosti stěžovatelovy procesní situace s východisky odkazované judikatury Nejvyššího soudu, resp. o irelevanci jeho popěrné aktivity [což dovozuje Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 18. 4. 2013 č. j. 39 ICm 720/2010, 12 VSOL 5/2013-474 (KSBR 39 INS 1490/2010), který stěžovatel oponuje dovoláním datovaným dnem 20. 8. 2013], existencí dalších procesních prostředků, které byly podle Nejvyššího soudu k dispozici věřitelům (při respektování intertemporálních účinků judikatury Ústavního soudu, jak plyne kupř. z již zmíněného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1777/07), se pak zakládá úsudek o nedostatku podmínky subsidiarity nynějšího ústavněprávního přezkumu rovněž - zde v materiálním pojetí.
Ústavní soud neztrácí se zřetele, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 (241/2010 Sb., N 133/58 SbNU 67) konstatoval (odst. 53), že institut žaloby o náhradu škody proti insolvenčnímu správci neskýtá absolutní garanci zaplacení náhrady škody insolvenčním správcem, a i proto se nemůže jednat o efektivní prostředek ochrany práv věřitele. Současně ovšem nelze - v situaci, kdy je stěžovatel omezen výše uvedenými limity účinků tohoto nálezu - od režimu náhradově škodového při doložení splnění příslušných zákonných podmínek bez dalšího odhlížet.
Navrhl-li stěžovatel podáním ze dne 25. 1. 2012, aby Ústavní soud vyzval vedlejší účastníky k předložení oznámení o všech postoupeních pohledávek jimi uplatňovaných v insolvenčním řízení sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010 s dodejkami nebo s jiným dokladem o doručení oznámení dlužníkovi, patří se konstatovat, že tento důkazní návrh míjí prostor, jenž byl - z hledisek právního posouzení ústavní stížnosti - rozhodný (srov. též limity dokazování v řízení před Ústavním soudem vyplývající z ustanovení §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli podmínky ústavněprávní ochrany (existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod) doložit nezdařilo, a jeho ústavní stížnost Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou v senátě usnesením odmítl, přičemž zčásti, z důvodů rovněž vyložených shora, není vyloučeno ji kvalifikovat i jakožto stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona nepřístupnou.
Ústavní soud úředním záznamem ze dne 8. 3. 2011 deklaroval, že se zřetelem k požadavku zajištění jednotné judikatury vyčkává rozhodnutí v předcházející věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1412/09, z níž vzešel nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 (srov. stěžovatelovu žádost o přednostní projednání ústavní stížnosti dle §39 zákona o Ústavním soudu ze dne 9. 12. 2011, k níž dalšího - negativního - výroku již nebylo třeba). Předmětné řízení, v jehož rámci došlo ke změně soudce zpravodaje, však doposud skončeno nebylo a rozhodující senát již nepovažuje předznačený postup za nevyhnutelný.
Obdobně rozhodl Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 2384/10 (usnesením ze dne 26. Září 2013).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu