ECLI:CZ:US:2000:3.US.269.99
sp. zn. III. ÚS 269/99
Nález
Ústavní soud rozhodl po ústním jednání ve dnech 20. ledna 2000, 3. února 2000 a 2. března 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka Policie České republiky, Správy hl. města Prahy, dopravního inspektorátu, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn. 23 C 64/99, jímž bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v přestupkovém řízení, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999,
sp. zn. 23 C 64/99, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným osobně Ústavnímu soudu dne 2. června 1999,
tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn.
23 C 64/99, jímž bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí
Policie České republiky, dopravního inspektorátu v Praze 5, ze dne
6. ledna 1998, č. j. OR 5-552/PDS-DI-97, a rozhodnutí Policie
České republiky, dopravního inspektorátu hl. města Prahy, ze dne
25. února 1998, č. j. PSP-96/SDP-98, o uložení pokuty dle §22
odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčena
v základním právu na soudní ochranu a na soudní přezkoumání
rozhodnutí orgánu veřejné správy, plynoucím z čl. 36 odst. 1, 2
Listiny základních práv a svobod (dále Listina).
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 23
C 64/99 a správního spisu Policie České republiky, Správy hl.
města Prahy, jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno
následující:
Stěžovatelka se žalobou, podanou dle §247 a násl. o. s. ř.,
domáhala zrušení rozhodnutí Policie České republiky, dopravního
inspektorátu v Praze 5, ze dne 6. ledna 1998, č. j. OR
5-552/PDS-DI-97, a rozhodnutí Policie České republiky, dopravního
inspektorátu hl. města Prahy, ze dne 25. února 1998, č. j.
PSP-96/SDP-98, o uložení pokuty dle §22 odst. 2 zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 6. dubna 1999, sp.
zn. 23 C 64/99, řízení v předmětné věci zastavil, když konstatoval
absenci neodstranitelné podmínky řízení, spočívající v nedostatku
právní subjektivity na straně žalovaného. Ve své argumentaci
přitom odkázal na ustanovení §19 o. s. ř., §18 o. z. a na
stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 1997, Plsn 2/96
(č. 11 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 1997), dle něhož
Policii České republiky, a to vycházeje ze zákona č. 283/1991 Sb.,
nelze považovat za právnickou osobu. Z těchto východisek pak soud
dovodil závěr, dle kterého jménem České republiky jedná
v záležitostech týkajících se Policie České republiky Ministerstvo
vnitra, přičemž v dané věci žalovaný, tj. Policie České republiky,
dopravní inspektorát hl. města Prahy, neměl v den zahájení řízení
právní subjektivitu ani procesní způsobilost, pročež se jedná
o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a tedy důvod pro
zastavení řízení dle §104 odst. 1 o. s. ř. Soud dále ve svém
rozhodnutí poučil účastníky řízení o možnosti podat proti němu
odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu
v Praze.
V ústavní stížnosti namítá stěžovatelka zejména tu
skutečnost, že v uvedeném rozhodnutí soud přehlédl, že
nerozhodoval o žalobě podle části první o. s. ř., nýbrž o žalobě
podle části páté o. s. ř., která obsahuje samostatná ustanovení
o procesní způsobilosti účastníků řízení [§250 odst. 4 o. s. ř.,
jenž byl v tomto smyslu rovněž interpretován soudní judikaturou
(R 24/94)]. K obsahu ustanovení §19 o. s. ř., jímž napadené
rozhodnutí soudu argumentuje, stěžovatelka uvádí, že toto
zakotvuje postavení být účastníkem řízení tomu, komu takové
postavení zákon přiznává, přičemž takovou "zákonem přiznanou
způsobilost" být účastníkem řízení má v řízení o žalobách podle
části páté o. s. ř. právě správní orgán (který rozhodoval
v posledním stupni), jehož způsobilost je založena ustanovením §250 odst. 4 o. s. ř., tedy v projednávané věci právě Policie České
republiky, dopravní inspektorát hl. města Prahy. Stěžovatelka
v této souvislosti poukazuje i na případnost argumentace
stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 1997, jež se, dle
jejího názoru nesprávně, aplikuje i na řízení podle části páté o.
s. ř.
V uvedeném postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 je spatřováno
dotčení v právu na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny.
V ústavní stížnosti se dále soudu vytýká i nesprávnost výroku
o vrácení poloviny zaplaceného soudního poplatku, a to s poukazem
na ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, když měl přehlédnout, že
ve věci již bylo meritorně jednáno v souvislosti s rozhodováním
otázky místní příslušnosti.
Závěrem stěžovatelka upozorňuje, že ve smyslu poučení,
obsaženého v napadeném usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4,
podala proti tomuto odvolání, ve kterém upozornila na jeho
nepřípustnost, navrhla opravu nesprávného poučení v napadeném
usnesení a zastavení odvolacího řízení podle §104 odst.
1 o. s. ř.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 29. června 1999 Obvodní soud pro Prahu 4 k předmětné
ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 23
C poukazuje na různost názorů na označení odpůrce v řízení
o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů s tím, že v daném
případě by poučením navrhovatelky překročil rámec procesní
poučovací povinnosti soudu dle §5 o. s. ř., jelikož se jedná
o poučení hmotněprávní. V takovémto poučení spatřuje Obvodní soud
pro Prahu 4 porušení zásady rovnosti účastníků řízení, přičemž
poukazuje i na skutečnost, že stěžovatelka byla v řízení před
soudem zastoupena.
Ohledně poučení o možnosti odvolání do ústavní stížností
napadeného soudního rozhodnutí účastník řízení před ústavním
soudem uvádí, že odvolání připustil z toho důvodu, že v daném
případě nebylo rozhodováno ve věci po jejím projednání ve smyslu
§250j o. s. ř., nýbrž bylo zastaveno řízení pro nedostatek
podmínky řízení, tj. soud postupoval při zastavení řízení podle
obecných ustanovení o. s. ř. a dospěl v této souvislosti
k závěru, že vzhledem k charakteru tohoto rozhodnutí je připuštění
opravného prostředku na místě.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1999, č. j.
29 Co 407/99-62, bylo odvolací řízení o odvolání proti usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn. 23
C 64/99, zastaveno. Městský soud v Praze přitom odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu R 38/94, dle něhož soud rozhodující ve
věcech správního soudnictví není ani soudem prvního stupně ani
soudem odvolacím a opravný prostředek proti jeho rozhodnutím ve
věcech správního soudnictví, s výjimkou věcí důchodového
zabezpečení, není přípustný.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Žaloba proti rozhodnutí Policie České republiky, dopravního
inspektorátu v Praze 5, ze dne 6. ledna 1998, č. j. OR
5-552/PDS-DI-97, a rozhodnutí Policie České republiky, dopravního
inspektorátu hl. města Prahy, ze dne 25. února 1998, č. j.
PSP-96/SDP-98, o uložení pokuty dle §22 odst. 2 zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, v níž
stěžovatelka tvrdí, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím
správního orgánu a žádá, aby soud přezkoumal zákonnost uvedených
rozhodnutí, je žalobou dle hlavy druhé části páté o. s. ř.
Dle ustanovení §250 odst. 4 o. s. ř., vymezujícího účastníky
řízení v řízení dle uvedené hlavy a části o. s. ř., u rozhodnutí
správního orgánu vydaného ve správním řízení je žalovaným správní
orgán, který rozhodl v posledním stupni. Toto ustanovení je plně
akceptováno judikaturou a jeho interpretace není předmětem žádných
polemik či diskusí (R 24/94, usnesení bývalého Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 25. září 1992, sp. zn. 6 A 56/92). Soudní
praxe i doktrína v této souvislosti, vycházeje z §249 odst. 2
i §250 odst. 4 o. s. ř., jelikož "správné označení napadeného
rozhodnutí určuje i žalovaného", dochází k závěru, dle kterého
"soud zpravidla sám ve výroku svých rozhodnutí uvede označení
správné a pochybení bez dalších následků odstraní" (J. Bureš, L.
Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář, Praha 1996, s.
714). Nutno rovněž zdůraznit, že obsah právního názoru Nejvyššího
soudu, obsaženého v jeho stanovisku ze dne 22. ledna 1997, sp. zn.
Plsn 2/96 (R 11/97), nedopadá na řízení dle části páté o. s. ř.,
nýbrž pouze na oblast vztahů soukromoprávních, tj. na řízení,
v němž je dána pravomoc soudů dle §7 odst. 1 o. s. ř.
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění
kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje
tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého
práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku
interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním
právu a svobodě.
V posuzované věci soud nesprávně aplikoval ustanovení 250
odst. 4, §249 odst. 2 o. s. ř., jakož i ustanovení §246c
o. s. ř., vymezující možnost přiměřené aplikace prvé a třetí části
o. s. ř. v řízení dle části páté o. s. ř., přičemž v případě §250 odst. 4 o. s. ř. se jedná o porušení kogentního ustanovení
zákona, hraničící se svévolí.
Vzhledem k uvedeným důvodům, v důsledku porušení základního
práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, Ústavní soud
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn.
23 C 64/99, zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Za těchto okolností Ústavní soud považuje otázku nesprávného
poučení v ústavní stížností napadeném rozhodnutí za již vyřešenou
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1999, č. j. 29
Co 407/99-62, a dále řešení otázky spojené s námitkou
stěžovatelky, týkající výroku o vrácení poloviny zaplaceného
soudního poplatku, za nadbytečné.
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. března 2000