ECLI:CZ:US:2008:3.US.2738.07.1
sp. zn. III. ÚS 2738/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2007, č. j. 4 As 70/2006-72, spojené s návrhem na předložení věci k Soudnímu dvoru Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst. 2, čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, a čl. 35, čl. 36, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí soudu, jež bylo vydáno v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 158/2005 se podává následující.
Dne 24. 2. 2005 vydalo Ministerstvo životního prostředí podle §10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 100/2001 Sb."), "Stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí" (dále jen "stanovisko") k záměru označeném jako "Rozšíření dálnice D1 v úseku Kývalka-Holubice na šestipruhové uspořádání".
Proti zveřejněnému stanovisku podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 12. 2005, č. j. 9 Ca 158/2005-40, jako nepřípustnou odmítl s odůvodněním, že stanovisko není svou povahou rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., nýbrž jen závazným podkladem "budoucího správního rozhodnutí", jímž "zjevně nedochází bez navazujícího řízení nebo postupu ... k újmě na právech žalobce".
Kasační stížnost proti usnesení městského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2007, č. j. 4 As 70/2006-72, zamítl. K otázce, zda je stanovisko vydané podle §10 zákona č. 100/2001 Sb. samostatně přezkoumatelné ve správní soudnictví, odkázal na právní závěr vyslovený k této otázce v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2006, č. j. 2 As 59/2005-135, podle něhož představuje pouze odborný podklad pro vydání následných rozhodnutí, která - pokud jimi dojde k reálnému zásahu do právní sféry stěžovatelky - již "přezkoumatelná v rámci správního soudnictví jsou". Jelikož stanovisko "samo o sobě" tedy nepředstavuje zásah do sféry fyzických a právnických osob, je ze soudního přezkumu podle §70 písm. a) s. ř. s. vyloučeno; k tomu Nejvyšší správní soud doplnil, že správní orgán (navíc) není tímto stanoviskem vázán, neboť je oprávněn požadavky v něm uvedené do svého rozhodnutí nezahrnout, jestliže to náležitě odůvodní (§10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb.). Postup městského soudu neshledal Nejvyšší správní soud ani v rozporu s obsahem Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, vyhlášené pod č. 124/2004 Sb.m.s. (dále jen "Aarhuské úmluvy"), a Směrnicí Rady č. 85/337/EHS ve znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES ze dne 26. května 2003, (dále jen "Směrnice"), z nichž stěžovatelka dovozovala svoji aktivní legitimaci k podání žaloby, neboť - jak uvedl - čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy toliko zavazuje smluvní strany, aby (v rámci své národní legislativy) zajistily možnost "osobám z řad dotčené veřejnosti" obrátit se na soud nebo jiný nezávislý orgán s návrhem na přezkoumání zákonnosti "jakýchkoliv rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti" dle čl. 6 této úmluvy. Vnitrostátní legislativa České republiky přitom takovou možnost zaručuje právě tím, že umožňuje těmto osobám dosáhnout přezkumu správního rozhodnutí, pro něž bylo stanovisko podkladem, resp. jedním z podkladů. Oprávněným proto neshledal ani návrh stěžovatelky, aby požádal Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, a to právě s ohledem na jasný a pochybnosti nevzbuzující výklad čl. 10a Směrnice a čl. 9 odst. 2, 3, 4 Aarhuské úmluvy (acte clair).
Stěžovatelka je přesvědčena, že byla - ve smyslu čl. 9 odst. 2, 3, 4 Aarhuské úmluvy a čl. 10a Směrnice - oprávněna se domáhat soudního přezkumu zákonnosti dotčeného stanoviska; nesouhlasí naopak s názorem, že stanovisko EIA (Environmental Impact Assessment - materie posuzování vlivů na životní prostředí) lze posuzovat pouze v rámci přezkumu "konečného povolení" (coby podklad přezkoumávaného rozhodnutí) podle §75 odst. 2 s. ř. s., neboť by to - podle ní - znamenalo "nepřípustné omezení žalobní legitimace některých osob", jelikož "okruh účastníků v navazujících povolovacích řízeních je užší, než v procesu posuzování vlivů na životní prostředí.... a není tak zajištěno, aby přezkum mohla uplatnit každá osoba z řad dotčené veřejnosti". Nemůže ani dojít k naplnění požadavku čl. 4 odst. 9 Aarhuské úmluvy a čl. 10a Směrnice, resp. včasnosti takového přezkumu, protože podmínky pro přiznání odkladného účinku žaloby jsou přísné a "prakticky nesplnitelné". Stěžovatelka pak dovozuje, že v této věci byla nastolena "otázka výkladu aktů přijatých orgány ES ve smyslu čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství", v důsledku čehož bylo povinností Nejvyššího správního soudu obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. O "acte clair" podle stěžovatelky jít nemůže již proto, že zde jsou a mohly být předloženy dva "konzistentní výklady" čl. 10a Směrnice (tj. výklad její a výklad Nejvyššího správního soudu) a pakliže tak Nejvyšší správní soud nepostupoval, dopustil se vůči ní porušení "práva na zákonného soudce a odepření spravedlnosti". Jelikož pouze bezprostřední a přímý soudní přezkum stanoviska EIA je přezkumem včasným a efektivním ve smyslu čl. 10a Směrnice, je pak namístě, aby předběžnou otázku, týkající se sporných aspektů věci a související s výkladem čl. 10a Směrnice předložil Soudnímu dvoru Evropských společenství Ústavní soud. Konečně stěžovatelka tvrdí (na základě podrobně rozvedených důvodů), že v procesu posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí nebyly dostatečně posouzeny a zohledněny "možnosti kumulace vlivů záměru s vlivy jiných záměrů ve stejném území"; i takový postup orgánu veřejné moci je tudíž nutné posuzovat za zásah do (jejího) práva na příznivé životní prostředí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
Jelikož se z obsahu ústavní stížnosti podává, že jejím těžištěm je kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zjištění, že se aplikovaný výklad právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, které byly v dané věci správními orgány a obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - zjevně mít nelze.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda aplikace ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. - při hodnocení stanoviska podle §10 zákona č. 100/2001 Sb. jakožto (jen) odborného podkladu pro vydání následných rozhodnutí, které (samo o sobě) nepředstavuje zásah do sféry fyzických a právnických osob - nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatelka výslovně odvolala.
Podle §10 odst. 3, věty první, zákona č. 100/2001 Sb. je stanovisko odborným podkladem pro vydání rozhodnutí, popřípadě opatření podle zvláštních právních předpisů.
Podle §10 odst. 4, věty první a třetí, tohoto zákona nelze bez stanoviska vydat rozhodnutí nebo opatření nutná k provedení záměru v žádném správním ani jiném řízení nebo v jiném postupu podle zvláštních právních předpisů ....; správní úřad, který vydává rozhodnutí nebo opatření podle zvláštních právních předpisů, zahrne do svého rozhodnutí nebo opatření požadavky k ochraně životního prostředí uvedené ve stanovisku, pokud jsou v něm uvedené, nebo ve svém rozhodnutí, popřípadě opatření uvede důvody, pro které tak neučinil nebo učinil jen zčásti.
K povaze procesu posuzování vlivů na životní prostředí (označovaného zkratkou EIA) se vyjádřil Ústavní soud zejména v nálezu ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 24/2000; uvedl zde, že "smyslem a účelem systému EIA je vybrat variantu řešení, které je z ekologického hlediska nejvhodnější", přičemž "koncepce posuzování vlivů ... představuje proceduru, ve které práva investorů a dalších účastníků nemohou být expertním stanoviskem přímo dotčena, neboť v tomto řízení se o nich ještě nerozhoduje a stanovisku (§10 zákona) se lze účinně bránit v rámci opravných prostředků namířených proti správnímu rozhodnutí, jehož podkladem pak je i příslušné expertní stanovisko". Jelikož jde o specifickou proceduru, která předchází povolovacímu řízení podle stavebního zákona a dalších právních předpisů, je institut posuzování vlivů na životní prostředí zde chápán toliko coby odborné posouzení (expertíza), které má rozhodovacímu orgánu sloužit jako jeden z rozhodujících podkladů pro další povolovací rozhodnutí, a nadto "nejde o podklad pro rozhodovací orgán právně závazný", jelikož "má spíše povahu doporučení", a "i negativní stanovisko příslušného úřadu nemusí ... nutně znamenat, že stavba, činnost či technologie nebude v následném rozhodovacím řízení povolena". Z této koncepce EIA procedury podle Ústavního soudu "vyplývá i ustanovení §23 zákona, podle nějž se na druhou a třetí část zákona nevztahují obecné předpisy o správním řízení, neboť jde o specifický samostatný proces, který nekončí vydáním správního rozhodnutí".
Obdobný závěr ohledně povahy stanoviska (zde stanoviska Ministerstva životního prostředí ČR o posouzení vlivu zamýšlené činnosti na životní prostředí dle zákona ČNR č. 244/1992 Sb.) přijal Ústavní soud již dříve, v usnesení ze 25. května 1999, sp. zn. IV. ÚS 158/99, v němž uvedl, že " posudky, stanoviska či vyjádření vykonavatelů veřejné správy, jejichž účelem je uplatnění hledisek ochrany zájmů ... nejsou praxí ani teorií považovány za rozhodnutí" a jsou řazeny "mezi tzv. jiné správní úkony, které nezakládají, nemění, neruší ani autoritativně nepotvrzují konkrétní právní vztahy"; stanovisko (vydané podle zákona ČNR č. 244/1992 Sb.) je "jen jedním z podkladů pro rozhodnutí orgánu státní správy a jakkoli může ovlivnit rozhodnutí správního orgánu, nemůže být s ohledem na tuto svoji povahu předmětem přezkumu ... neboť samo o sobě nezasahuje do Ústavou chráněných práv či svobod stěžovatele"
Konečně k závěru, že stanovisko je "pouhým" podkladem pro vydání konečného (žalobou napadnutelného) rozhodnutí, Nejvyšší správní soud dospívá ve svých rozhodnutích zcela konstantně, když uvádí, že "stanovisko představuje ... jen odborný podklad pro vydání následných rozhodnutí, která přezkoumatelná v rámci správního soudnictví jsou", resp. je přirovnává k institutu znaleckého posudku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2008, č. j. 2 Aps 1/2008-77); jelikož současně dovozuje, že pojednávané stanovisko však nemůže představovat úkon, jímž by mohlo dojít k zásahu do právní sféry fyzických a právnických osob, nejedná se o rozhodnutí, resp. o úkon přezkoumatelný ve správním soudnictví (viz k tomu setrvalá judikatura správních soudů, např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 1995, sp. zn. 6 A 64/94, nebo ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. 6 A 41/97, in: Soudní judikatura správní č. 644/2000, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2006, č. j. 2 As 59/2005-136, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, č. j. 1 As 13/2007 - 63, publ. pod č. 1461/2008 Sb. NSS).
To však neznamená, že by stanovisko nemohlo být předmětem soudního posouzení, avšak "teprve tehdy, když dojde k reálnému zásahu do právní sféry stěžovatele ... rozhodnutím, jehož podkladem bude právě toto stanovisko" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 7 A 90/2001, in: č. 837/2006 Sb. NSS, či rozsudek č. j. 2 As 59/2005-136). Takový postup je podle Nejvyššího správního soudu adekvátní i požadavkům vysloveným v čl. 9 Úmluvy jakož i čl. 10a Směrnice, neboť, jak uvádí v rozsudku č. j. 1 As 13/2007-63, "sice znění čl. 10a Směrnice téměř doslovně odpovídá znění čl. 9 odst. 2 a 4 Aarhuské úmluvy", ale je v něm však (navíc) zpřesňující dovětek, podle něhož "členské státy stanoví, v jaké fázi mohou být rozhodnutí, akty nebo nečinnosti napadeny"; to činí legitimní výklad, podle něhož "postačuje jejich přezkoumání až ve fázi, kdy takovýmito úkony dochází k zásahu do právní sféry fyzických a právnických osob" (tedy vydáním konečného rozhodnutí).
Významné pro danou věc je, že otázkou ochrany práv, jež by mohly být dotčeny odepřením soudního přezkumu téhož napadeného stanoviska Ministerstva životního prostředí o posouzení vlivu provedení záměru "Rozšíření dálnice v úseku Kývalka - Holubice na šestipruhové uspořádání", se Ústavní soud již zabýval, a ve shodě s dosud řečeným obdobnou ústavní stížnost usnesením ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 637/06 jako zjevně neopodstatněnou odmítl - opět - s tím, že "předmětné stanovisko může být soudem ...přezkoumáno, avšak teprve tehdy, když dojde k reálnému zásahu do právní sféry stěžovatele správním rozhodnutím, jehož podkladem bude právě toto stanovisko".
Je proto namístě znovu přisvědčit názoru, že vlastním procesem posuzování vlivů na životní prostředí být práva účastníků a dalších osob přímo dotčena nemohou, pročež nemůže mít rozumnou oporu ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) podaném správními soudy mohl být zahrnut ústavně relevantní nedostatek (viz výše), jenž by byl způsobilý založit důvod k zásahu Ústavního soudu. Právní názory, které soudy uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, nelze je považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné, a korespondují závěrům, které v posuzované právní otázce vyslovil již i Ústavní soud.
Ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. Z předchozího plyne, že tento závěr se platní i v dané věci.
Opodstatněnou nebyla shledána ani námitka, že bylo povinností Nejvyššího správního soudu obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.
Podle čl. 234 SES (dříve čl. 177) má Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu této smlouvy, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány Společenství a ECB, c) výkladu statutů subjektů zřízených aktem Rady, pokud tak tyto statuty stanoví (odst. 1).
Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce (odst. 2).
Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr (odst. 3).
V rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA v. Ministerstvo zdravotnictví (věc 283/81), který se zabýval zejména vymezením (pro účely práva Společenství) se uvádí, že národní soudy posledního stupně nemají povinnost předběžné otázky, jestliže: 1/ otázka komunitárního práva není významná pro řešení daného případu, 2/ existuje ustálená judikatura Evropského soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Evropského soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), 3/ výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair), přičemž "soudy uvedené v odstavci tři mají stejnou volnost uvážení při zjišťování, zda je rozhodnutí o otázce týkající se práva Společenství nezbytné k vynesení jejich rozsudku, jako všechny ostatní soudy; tyto soudy tudíž nejsou nuceny předložit Soudnímu dvoru otázku týkající se výkladu práva Společenství, která před nimi vyvstala, jestliže tato otázka není relevantní, to jest, jestliže odpověď na tuto otázku, ať bude jakákoliv, nikterak neovlivní výsledné rozhodnutí ve věci samé".
Je zřejmé, že pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení otázky z důvodu, že "zde jsou a mohly být předloženy dva konzistentní výklady čl. 10a Směrnice", je-li druhým výklad stěžovatelky, samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu ve smyslu čl. 234 odst. 3 SES, pokud soud současně nedospěje (s pomocí i shora naznačeného testu) k tomu, že mu povinnost k předložení předběžné otázky skutečně vyvstala.
Vyhodnocení, zda byl v nyní posuzovaném případě (jakož i v případech obdobných) zavázán povinností požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce, se Nejvyšší správní soud nevyhnul, naopak z podrobného odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakožto i z dalších jeho rozhodnutí, je zjevné, že se touto otázkou (opakovaně) adekvátně zabýval, a znovu dospěl k závěru, že v dané věci jeho povinnost založena není, neboť výklad a správná aplikace komunitárního práva ve vztahu k čl. 9 Aarhuské úmluvy a čl. 10a Směrnice jsou v této věci jsou naprosto zjevné, pročež je zde situace tzv. "acte clair".
V této souvislosti je přiléhavé připomenout - jako zjevně výstižné - právní posouzení, jež podal v dřívější věci Nejvyšší správní soud (sp. zn. 1 As 39/2006 ), podle něhož "předmětná Směrnice ... vychází téměř doslovně z Aarhuské úmluvy a navíc uvádí, že členské státy stanoví, v jaké fázi mohou být rozhodnutí, akty nebo nečinnosti napadeny; toto ustanovení má za následek, že předmětná směrnice, resp. její ustanovení týkající se práva na soudní ochranu, nemá přímý účinek" (ke stejnému závěru ohledně vyloučení přímé aplikovatelnosti dospěl Nejvyšší správní soud kupříkladu i v rozsudku sp. zn. 2 As 12/2006), "neboť k provedení této směrnice je třeba přijetí dalšího právního předpisu členskými státy Evropských společenství, který určí příslušnou fázi přezkumu; členským státům je přitom ponechána poměrně široká možnost uvážení, a podání předběžné otázky... by proto v tomto případě nebylo na místě".
Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. IV.ÚS 2435/07, zaujal názor, že okolnost "zda musí být předběžná otázka položena, je věcí evropského práva a nikoliv otázkou ústavnosti. Porušením práva na spravedlivý proces by mohl být např. fakt, že by se soud s návrhem na položení předběžné otázky nijak nevypořádal. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 74/06, www.nalus.cz). Nejvyšší správní soud však své rozhodnutí nepoložit předběžnou otázku přesvědčivě odůvodnil ... ".
Ústavní soud, znovu připomínaje závěry, jež se podávají zejména z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/2000, neshledává ani věcné důvody, pro které by měl oponovat závěrům Nejvyššího správního soudu, že předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství není v dané věci opodstatněné, a již z toho logicky vyplývá i negativní stanovisko k požadavku stěžovatele, aby dosud absentující procesní postup nahradil vlastním. Tím se Ústavní soud nevyjadřuje k otázce, zda je soudem ve smyslu čl. 234 (dříve čl. 177) odst. 3 SES.
Shrnutím řečeného, a z uvedených důvodů, se již jen zaznamená, že ústavní stížnost stěžovatelky je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná, a proto ji Ústavní soud odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu