ECLI:CZ:US:2008:3.US.2769.07.1
sp. zn. III. ÚS 2769/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. J., právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 522, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. 3 T 76/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení obecného soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jejích základních práv zaručených článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 3, článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením bylo v hlavním líčení konaném dne 28. 8. 2007 ve věci sp. zn. 3 T 76/2006 obecným soudem ve smyslu ust. §206 odst. 3 tr. řádu rozhodnuto, že se stěžovatelka v uvedeném trestním řízení nepřipouští jako poškozená.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti, z jejích příloh a z dalšího vyžádaného spisového materiálu, byla dne 1. 8. 2007 u Okresního soudu ve Zlíně podána příslušným státním zástupcem obžaloba na bývalé strážníky Městské policie Zlín T. S. a R. Š., pro trestný čin neposkytnutí pomoci dle ust. §207 odst. 2 tr. zákona ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona. Tohoto trestného činu se oba obžalovaní měli dopustit (zkráceně řečeno) tak, že dne 2. 10. 2005 v nočních hodinách v rámci výkonu služby po předchozí kontrole syna stěžovatelky V. J., tohoto zanechali v křovinách parku i přesto, že si byli vědomi, že V. J. jeví vážnou poruchu zdraví s ohledem na silnou podnapilost a vážná zranění, která mu byla způsobena dosud neznámým pachatelem. Uvedeným zraněním V. J. poté, co mu strážníky nebyla poskytnuta potřebná pomoc, podlehl.
Jak Ústavní soud dále zjistil z vyjádření předsedy senátu okresního soudu, bylo trestní stíhání obou obviněných původně zahájeno pro jednání, které bylo kvalifikováno jako mj. naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. V duchu této kvalifikace proběhlo i celé vyšetřování, nad nímž dohled vykonával státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně. V podané obžalobě došlo ke změně právní kvalifikace a skutek byl státním zástupcem posouzen jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zákona. Okresní soud posléze v rámci přezkumu podle §314c tr. řádu pro změnu opět došel k závěru, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněných, vykazuje znaky skutkové podstaty mj. ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 odst. 3 tr. zákona, a že tedy jde o trestný čin, o kterém ve smyslu §17 odst. 1 tr. řádu koná v prvním stupni řízení Krajský soud. Z tohoto důvodu okresní soud ve smyslu §188 odst. 1 písm. a) tr. řádu předložil věc Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, jakožto soudu nejblíže společně nadřízenému Okresnímu soudu ve Zlíně a Krajskému soudu v Brně. Vrchní soud po předložení věci rozhodl dne 31. 10. 2006 usnesením pod sp. zn. 1 Ntd 23/2006 tak, že příslušným k projednání této věci je Okresní soud ve Zlíně.
V rámci hlavního líčení u tohoto okresního soudu uplatnila stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce návrh na přiznání nároku na náhradu škody vůči oběma obžalovaným, přičemž se mj. domáhala náhrady škody způsobené usmrcením ve smyslu §444 odst. 3 písm. e) občanského zákoníku a nemajetkové újmy ve smyslu §11 občanského zákoníku. Samosoudce po uplatnění tohoto návrhu rozhodl tak, že ve smyslu §206 odst. 3 tr. řádu nepřipustil stěžovatelku k hlavnímu líčení jako poškozenou.
II.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že návrh, aby byla obžalovaným uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem, činila s vědomím, že obžalovaní nemusejí být za škodu odpovědni a postupovala výše uvedeným způsobem z opatrnosti, pro případ, že by při dokazování v trestním řízení vyšly najevo skutečnosti, z nichž by naopak vyplývala odpovědnost obžalovaných za tuto škodu.
Stěžovatelka namítá, že Okresní soud ve Zlíně svým postupem zabránil stěžovatelce v uplatňování veškerých práv poškozeného v trestním řízení, tzn. nejen práva ve smyslu §43 odst. 3 tr. řádu, ale i práv ve smyslu §43 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatelka nejprve odkazuje na znění ust. §206 odst. 3 tr. řádu a zdůrazňuje význam slova ,,zřejmě" v tomto ustanovení. Stěžovatelka především považuje rozhodnutí obecného soudu o tom, že se v hlavním líčení jako poškozená nepřipouští, za předčasné. Je přesvědčena, že nelze vyloučit, že v dokazování před soudem vyjdou najevo nové skutečnosti, z nichž by vyplynula odpovědnost obžalovaných za škodu způsobenou stěžovatelce jako poškozené. S ohledem na nemožnost brojit proti usnesení soudu vydanému podle §206 odst. 3 tr. řádu stížností a na zvláště omezující formulaci podmínek pro vydání tohoto usnesení má stěžovatelka za to, že jí obecný soud neměl zabránit, aby se k trestnímu řízení připojila s nárokem na náhradu škody a mohl a měl o jejím nároku rozhodnout až na základě úplného skutkového podkladu a všech provedených důkazů v rozsudku, kterým řízení ve svém stupni ukončí. Soud dle mínění stěžovatelky v jejím případě nerespektoval restriktivní charakter podmínek, za nichž je možno opatření dle ust. §206 odst. 3 tr. řádu přijmout. Připomíná, že o nároku poškozené lze v rozsudku rozhodnout jak pozitivně tak i negativně. Stěžovatelka dále poukazuje na fakt, že napadené usnesení bylo obecným soudem v rozporu s ust. §134 odst. 2 tr. řádu zcela nedostatečně odůvodněno. Obecný soud se zejména nezabýval a konkrétně neodůvodnil ,,zřejmost" toho, že stěžovatelce dané právo poškozené nepřísluší.
Předčasným vydáním napadeného usnesení bylo stěžovatelce, dle jejího názoru, odepřeno právo na soudní ochranu a bylo jí v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny zabráněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Stěžovatelka dále poukazuje na fakt, že zahájila před Okresním soudem ve Zlíně podáním žaloby o náhradu škody také civilní řízení ohledně svých nároků, které se snažila uplatnit shora uvedeným způsobem v adhezním řízení, což jí bylo znemožněno napadeným usnesením. Civilní žalobu o náhradu škody podala stěžovatelka z procesní opatrnosti, s ohledem na běh zákonných promlčecích lhůt. Stěžovatelka poukazuje na to, že pokud jí soud napadeným rozhodnutím znemožnil výkon všech jejích práv poškozené, projeví se tato újma též ve zmíněném civilním řízení, neboť tak nebude mít přístup k relevantním důkazům, jež se nacházejí v trestním spise vedeném o dané věci před Okresním soudem ve Zlíně.
Stěžovatelka dále odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález sp. zn. Pl. ÚS 6/2000, v němž Ústavní soud zdůraznil, že se práva poškozeného v trestním řízení neomezují toliko na právo na náhradu škody. Stěžovatelka zdůrazňuje význam adhezního řízení pro splnění účelu trestního řízení. Odkazuje dále na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 570/99, v němž dle jejího názoru jde o analogickou skutkovou situaci. Vydáním napadeného usnesení dle stěžovatelky zároveň došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny i k porušení článku 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatelka je bez možnosti výkonu práv poškozeného ve smyslu §43 odst. 1 trestního řádu zbavena svého práva, aby její věc byla projednána v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Stěžovatelka zdůrazňuje, že by obecné soudy měly při aplikaci ust. §206 odst. 3 tr. řádu postupovat maximálně zdrženlivě a vykládat jej tak, aby nezasahovaly do ústavně zaručených práv poškozených.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení obecného soudu a na základě vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře vždy zdůrazňuje subsidiární charakter řízení o ústavní stížnosti s ohledem na vymezení své pravomoci. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Kasace rozhodnutí obecných soudů je krajním prostředkem, který nemůže být odůvodněn každým pochybením či porušením zákonného procesního postupu obecným soudem, ale připadá v úvahu jen tehdy, pokud rozhodnutím či zásahem obecného soudu či jiného orgánu veřejné moci dojde k porušení základních práv garantovaných ústavním pořádkem.
Podle ust. §206 odst. 3 věta první tr. řádu uplatňuje-li práva poškozeného osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, vysloví soud usnesením, že onu osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Podle §43 odst. 1 tr. řádu se za poškozeného považuje ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda a jako takový má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit.
Za poškozeného se však dle odst. 2 citovaného ustanovení nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem.
Základem trestní odpovědnosti je podle platného českého trestního práva trestný čin, jímž se rozumí takový čin pro společnost nebezpečný, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně (viz §3 odst. 1 tr. zákona). Skutková podstata trestného činu (souhrn typových znaků tr. činu určitého druhu) obsahuje souhrn znaků, které určují, o jaký trestný čin jde. Jednotlivé skutkové podstaty trestných činů jsou charakterizovány čtyřmi skupinami znaků: objektem, objektivní stránkou, pachatelem a subjektivní stránkou, přičemž objektivní stránka charakterizuje způsob spáchání trestného činu a jeho následky. K obligatorním znakům charakterizujícím objektivní stránku trestného činu náleží způsob jednání, následek trestného činu a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Rozumíme-li jednáním obecně projev vůle ve vnějším světě, lze trestný čin spáchat jak konáním (vůlí řízeným svalovým pohybem zaměřeným k určitému cíli) tak i opomenutím (vůlí řízené zdržení se svalového pohybu, srov. i ust. §89 odst. 2 tr. zákona). Některé trestné činy mohou být podle své povahy spáchány jedině konáním, jiné, jako je právě trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 tr. zákona, mohou být spáchány toliko opomenutím. Jde o tzv. čistě omisivní (pravé omisivní) delikty. Jednání u tohoto trestného činu spočívá konkrétně v neposkytnutí potřebné pomoci osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví. V případě tr. činu dle ust. §207 odst. 2 tr. zákona se navíc jedná o situaci, kdy má pachatel podle povahy svého zaměstnání zvláštní povinnost poskytnout potřebnou pomoc. Co do požadovaného následku je trestný čin dle §207 tr. zákona zároveň tzv. trestným činem ohrožovacím, tzn. že se k jeho dokonání nevyžaduje, aby nastala porucha na objektu trestného činu, kterým je zdraví a život člověka. Tím se tento tr. čin liší od tzv. trestných činů poruchových (mezi něž patří i tr. čin dle ust. §222 tr. zákona), u nichž dokonání trestného činu pouhým ohrožením objektu nepřipadá v úvahu, ale naopak je u nich znakem skutkové podstaty skutečná porucha objektu trestného činu (blíže viz např. Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné - I. Obecná část. Praha: Aspi 2003, str. 118 a násl.). V projednávané věci stěžovatelce měla vzniknout újma úmrtím jejího syna, který tragicky zahynul na následky zranění způsobeného neznámým pachatelem a jemuž obvinění strážníci dle obžaloby neposkytli potřebnou pomoc ve smyslu §207 odst. 2 tr. zákona. Právě proto, že v projednávaném případě není těmto obviněným obžalobou přičítáno samo způsobení smrti syna stěžovatelky, nýbrž jsou stíháni toliko za to, že nedostáli své povinnosti poskytnout účinnou pomoc, nemůže stěžovatelce náležet postavení poškozené v trestním řízení.
Jinak by tomu bylo, jak z výše uvedeného výkladu plyne, v případě, kdy by obžaloba byla podána pro některý z poruchových deliktů uvedených v hlavě VII. trestního zákona, např. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zákona. V probíhajícím soudním řízení pro tr. čin dle §207 tr. zákona však způsobení smrti není obžalovaným kladeno za vinu a obecný soud po provedeném dokazování v hlavním líčení nemůže konstatovat, že vzniklá újma stěžovatelky (smrt syna) je způsobena zaviněním obžalovaných. Mezi jejich jednáním a újmou vzniklou stěžovatelce totiž v rámci skutku vymezeného v obžalobě neexistuje příčinná souvislost. Soud je limitován podanou obžalobou a projednávaným trestným činem a ani v adhezním řízení nemůže rozhodnout o odpovědnosti za smrt V. J. a přiznat stěžovatelce to, čeho se svým návrhem domáhá.
Z těchto důvodů obecný soud nepochybil, jestliže o jejím návrhu rozhodl ve smyslu ust. §206 odst. 3 tr. řádu, neboť bylo zřejmé, že stěžovatelce v daném hlavním líčení práva poškozené nenáležejí.
Uvádí-li stěžovatelka, že může v průběhu dokazování dojít ke změně důkazní situace, tzn. že mohou najevo vyjít skutečnosti, jež by svědčily o tom, že je namístě posoudit jednání obžalovaných nikoliv jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1, 2 tr. zákona, nýbrž jako trestný čin ublížení na zdraví dle §222 odst. 1 odst. 3 tr. zákona, pak by okresní soud s ohledem na ust. §17 tr. řádu nemohl o projednávaném skutku rozhodnout, ale musel by postupovat podle §222 odst. 1 tr. řádu a rozhodnout o opětovném předložení věci Vrchnímu soudu v Olomouci, který by podle §24 tr. řádu rozhodl o věcné příslušnosti soudu. Pokud by vrchní soud rozhodl o tom, že věcně příslušným k projednání této trestní věci je Krajský soud v Brně, pak by další trestní řízení prováděl již tento soud. Ten by také musel nařídit hlavní líčení a znovu provést celé dokazování, neboť by ve smyslu §220 odst. 2 mohl přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v jím provedeném hlavním líčení. Stěžovatelka by se v tomto řízení vedeném u krajského soudu mohla znovu domáhat toho, aby byla připuštěna jako poškozená k účasti na soudním řízení.
Ústavní soud se s ohledem na výše uvedené s postupem okresního soudu plně ztotožňuje, pokud jde o otázku nepřipuštění stěžovatelky jako poškozené v hlavním líčení.
Stěžovatelkou citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 a sp. zn. I. ÚS 570/99 na situaci stěžovatelky nedopadají. V posledně uvedeném nálezu Ústavní soud vymezil pojem poškozeného v trestním řízení, který je širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. V projednávané věci však stěžovatelce z výše uvedených důvodů v daném řízení postavení poškozené vůbec nenáleželo. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 Ústavní soud zrušil někdejší ust. §44 odst. 2 tr. řádu, jež dávalo krajskému soudu právo o účasti poškozeného rozhodovat ,,podle povahy projednávané věci", přičemž obecné zásady ohledně postavení poškozeného v trestním řízení v citovaném nálezu vyslovené okresní soud ve věci stěžovatelky neporušil.
IV.
Jakkoli je zřejmé, že stěžovatelce postavení poškozené v daném hlavním líčení nenáleželo, Ústavní soud musel dát za pravdu stěžovatelce v té části její argumentace, kde namítá nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 28. 8. 2007 plyne, že samosoudce toliko vyhlásil usnesení o tom, že se dle §206 odst. 3 tr. řádu K. J. a O. J. nepřipouštějí jako poškození v tomto trestním řízení. Obecný soud své usnesení žádným způsobem neodůvodnil, ač to povaha věci ve smyslu §134 odst. 2 tr. řádu jednoznačně vyžadovala. Obecný soud zjevně nijak nevysvětlil důvody, proč bylo výše uvedeným způsobem nutno postupovat. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti samosoudce okresního soudu uvedl, že obecný soud dal svým rozhodnutím stěžovatelce najevo, že v trestním řízení stěžovatelka postavení poškozené nemá, mimo jiné i proto, aby stěžovatelka zbytečně nečekala na průběh a výsledek hlavního líčení a mohla svůj nárok uplatnit v řízení občanskoprávním. I z těchto důvodů měl obecný soud povinnost usnesení ve smyslu §206 odst. 3 tr. řádu náležitě odůvodnit. Stěžovatelka, ač ji není z výše uvedených důvodů možno v daném řízení připustit jako poškozenou, může mít postavení oběti trestné činnosti (srov. i §2 odst. 2 zákona č. 209/1997 Sb. o peněžité pomoci obětem tr. činnosti) a jako takové jí mají orgány činné v trestním řízení poskytovat náležitou podporu a poučení, s čímž souvisí i srozumitelné odůvodnění rozhodnutí, jež se týká jí uplatňovaných nároků. Ústavní soud ve své judikatuře nutnost náležitého odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci soustavně zdůrazňuje.
Zároveň však Ústavní soud musí brát ohled na zásadu sebeomezení a subsidiární charakter řízení o ústavní stížnosti. Kasace rozhodnutí obecných soudů nálezem Ústavního soudu je dle ustálené judikatury v případě individuálních ústavních stížností vhodná jen tehdy, pokud lze reálně očekávat, že v novém rozhodnutí obecného soudu může dojít k obratu ve prospěch stěžovatele. V projednávaném případě k připuštění stěžovatelky jako poškozené v hlavním líčení z výše uvedených důvodů z povahy věci dojít nemůže, protože okresní soud s ohledem na ust. §17 tr. řádu ani nemůže o jejím nároku věcně rozhodnout. Sama skutečnost, že napadené usnesení nebylo náležitě odůvodněno, má sice charakter pochybení, ne však pochybení ústavněprávní relevance, jež by v daném konkrétním případě bylo s to zasáhnout do základních práv stěžovatelky.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by návrhu stěžovatelky bylo možné vyhovět a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu