ECLI:CZ:US:2013:3.US.2774.12.1
sp. zn. III. ÚS 2774/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti MUDr. P. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem BROŽ BROŽ VALA advokátní kanceláře s. r. o., se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 436/2012 ze dne 25. dubna 2012, usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 182/2011 ze dne 17. října 2011, a rozsudku Okresního soudu v Karviné sp. zn. 1 T 47/2007 ze dne 25. ledna 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 3) Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 20. července 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona. Toho se měl dopustit tím, že jako lékař konající službu u pacientky D. Š. řádně nevyhodnotil její vitální údaje, nezabezpečil zjištění příčiny jejího šokového stavu, přičemž pacientka téhož dne zemřela. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odloženým na zkušební dobu jednoho roku. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele nectí základní zásady trestního řízení zakotvené v §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i porušují §226 písm. a) a c) trestního řádu v intenzitě dosahující ústavní roviny, neboť ve svých důsledcích porušují jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 82 odst. 1 čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. V ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že odsuzující rozsudek považuje za krajně nespravedlivý. Poukázal na svoji profesní pověst primáře oddělení gynekologie B. nemocnice, s tím, že vždy vykonával svoji náročnou profesi zcela bezchybně. Připomněl skutkové okolnosti případu, za nichž došlo k vnitřnímu poranění zesnulé. Popsal sled jednotlivých událostí, které předcházely poranění a následné hospitalizaci. Zesnulá se svým manželem popíjela dne 3. prosince 2004 alkoholické nápoje. Ten následně vypověděl, že u zesnulé došlo k poranění pohlavního orgánu při sexuálních praktikách za pomoci určitých pomůcek. Poté volal policii, že má problémy s manželkou a teprve na další telefonické oznámení vyjela rychlá záchranná služba a zesnulá byla hospitalizována v NsP Karviná - Ráj, kde byla okolo 22:00 h. ošetřena. On sám do služby nastoupil až následující den, cca v 7:00 hod. Na léčbě pacientky se podíleli další lékaři, ale žádný z nich nebyl trestně stíhán.
3. Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na přiměřenou délku projednávání jeho záležitosti, a to v důsledku mocenského vnucování právního názoru soudu prvého stupně skrze závazné právní názory odvolacího soudu (o jednání v rozporu s povinnostmi lékaře a o existenci kauzálního nexu), které byly pouhou mechanickou recepcí názoru státního zastupitelství. Došlo tak k negaci zásady volného hodnocení důkazů, ústnosti, přímosti, bezprostřednosti, před soudem prvního stupně, bez přezkoumatelného odůvodnění závěrů odvolacího soudu s výslovným uvedením, proč nebylo přihlédnuto k důkazům ve prospěch odsouzeného ani k návrhům stěžovatele na doplnění dokazování. Tím byl v konečném důsledku porušen princip rovnosti stran. Stěžovatel se dále zabývá svým hodnocením odborných znaleckých posudků. Poukázal na to, že smyslem důkazního řízení bylo objasnit, co mohlo být příčinou smrti a zda jeho postup byl či nebyl lege artis. Podle názoru stěžovatele i z toliko kvantitativního hlediska stojí proti sobě 2 důkazní prostředky proti 6-8 thesím o postupu lege artis. Za této situace bylo podle jeho názoru na místě postupovat v intencích zásady in dubio pro reo.
4. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se skutkovou stránkou věci nezabýval v kontextu extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, ale naopak tento extrémní nesoulad prohloubil, když některé jeho závěry jsou čirou spekulací a zcela přehlížejí výpovědi zdravotních sester. Podle stěžovatele nebylo provedenými důkazy prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, mimo rozumnou pochybnost, že to bylo právě porušení povinnosti stěžovatele, které způsobilo úmrtí poškozené (není postaveno na jisto, kdo vůbec za úmrtí pacientky zodpovídá). Podobně jsou nedostatky v provedeném dokazování, které ve svých důsledcích vylučují závěry o příčinné souvislosti mezi závažným porušením léčebných postupů (nikoli jen porušením léčebných postupů) a úmrtím poškozené. Poukazuje v té souvislosti na část vlastní výpovědi a výpovědí svědků MUDr. Konečného, MUDr. Fialy, MUDr. Pawlase a MUDr. Fargaše, posudků MUDr. PHDr. Čepického, CSc., MUDr. Berana a MUDr. Dvořáčka.
5. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Je třeba vyjít z toho, že i kdyby měli být trestně odpovědní (vedle stěžovatele) i jiní zdravotní pracovníci, tak to v žádném případě neznamená, že absence aktivity veřejné žaloby ve vztahu k nim představuje porušení základních práv stěžovatele. Dále je třeba vyjít z toho, že rozhodnutí o vině a trestu přísluší soudu (čl. 90 alinea secunda Ústavy), a proto jsou znalecké posudky, jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (iudex peritus peritorum). Konečně je třeba vyjít z toho, že trestní soudnictví je v souladu s pozitivními povinnostmi státu na poli základních práv a svobod vícestupňové (čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě) a princip hierarchie - tedy nadřízenosti a podřízenosti, resp. vázanosti nižšších stupňů právními názory vyšších stupňů soudní soustavy je i z toho důvodu souladný s ústavním pořádkem.
7. Stěžovatel zpochybňuje postup obecných soudů v tom smyslu, že se přiklonily k náhledu veřejné žaloby na danou věc. Taková námitka však nemá žádný ústavněprávní rozměr. Dovedena ad absurdum by znamenala, že všechny odsuzující rozsudky by byly rozporné s ústavním pořádkem, stejně jako sám institut veřejné žaloby. Institut veřejné žaloby je ovšem zakotven v čl. 80 Ústavy a trestní justice i díky němu plní pozitivní povinnosti státu na poli základních práv a svobod.
8. V dané věci je rozhodné, zda stěžovatel měl efektivní příležitost činit námitky proti důkazům a procesnímu postoji, navrhovat důkazy ve svůj prospěch, a zda se obecné soudy s takovouto aktivitou řádně vypořádaly. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel dokládal vlastní pohled na věc ve všech stupních odbornými vyjádřeními či znaleckými posudky z různých odvětví medicíny a obecné soudy všech stupňů se s nimi meritorně či kvazimeritorně vypořádaly. Pokud obecné soudy prvního a druhého stupně některé důkazní návrhy stěžovatele zamítly, tak jasně vyložily, co je k zamítnutí vedlo.
9. Konkrétně se obecné soudy všech stupňů shodly na tom, že hlavní příčinou smrti poškozené byl hemoragický (krvácivý) šok při zjevných a dostatečně nenahrazených ztrátách krve, jakkoliv se na této příčině spolupodílely i další faktory, jako např. alkoholismus poškozené, resp. aktuální vliv alkoholu. Přesvědčivě vyložily, že znalecké posudky předkládané stěžovatelem ve svém důsledku uvádí toliko přítomnost dalších faktorů, které se na hlavní příčině smrti (dále) spolupodílely, a že závěr o klinickém nálezu, tak jak je vyložil MUDr. Farkaš, není v rozporu se závěrem MUDr. Dvořáčka, a se závěrem ústavního znaleckého posudku Fakultní nemocnice Na Bulovce. Podobně obecné soudy vyložily, že postup non lege artis spatřují ve faktické nečinnosti stěžovatele vzdor tomu, co mu stav poškozené v době jeho služby byl znám. Omluvou, resp. vyviněním stěžovatele rozhodně není skutečnost, že v době zahájení jeho služby byl již stav poškozené velmi vážný a rizika spojená s případnou invazivní aktivitou se s postupujícím časem jen dále zvyšovala. Nečinnost v takové situaci totiž zpochybňuje smysl lékařské péče vůbec.
10. Lze uzavřít, že obecné soudy dostály všem povinnostem a procesním právům stěžovatele bylo v daném řízení učiněno zadost. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou tak jen pokračováním polemiky se závěry obecných soudů, jež sama o sobě nemá ústavněprávní rozměr (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu