ECLI:CZ:US:2017:3.US.2780.16.1
sp. zn. III. ÚS 2780/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Vladěny Čapkové, zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2016, č. j. 21 Cdo 576/2016-768, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2015, č. j. 61 Co 369, 370/2015-740, a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 6. 2015, č. j. 10 C 109/2013-712, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, podané proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť dovolání jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 občanského soudního řádu.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech, kterým byla stěžovatelce (jako žalované) uložena povinnost zaplatit pečovatelské službě (žalobkyni) částku 90.253,71,- Kč s příslušenstvím, a to jako náhradu škody, kterou způsobila stěžovatelka žalobkyni tím, že jako zaměstnanec žalobkyně na pozici "praktická lékařka pro dospělé", řádně nevedla zdravotnickou dokumentaci, následkem čehož byla žalobkyně na základě revizní kontroly zdravotní pojišťovny povinna vrátit zdravotní pojišťovně neoprávněně vyúčtovanou zdravotní péči.
V souvislosti s napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že se ze zdravotních důvodů řádně a včas omluvila z jednání u Okresního soudu v Karlových Varech dne 19. 6. 2015, kde měly být jako důkaz provedeny sporné poukazy na vyšetření/ošetření ORP. Okresní soud v Karlových Varech však této žádosti stěžovatelky nevyhověl, neboť ji neměl za důvodnou. Stěžovatelka k tomu namítá, že právo účastníka řízení osobně se zúčastnit projednávání jeho věci je jedním ze základních pravidel soudního řízení, přičemž důvodem pro nevyhovění žádosti o odročení nemohou být pouze nejasné náznaky a zkratkovitě zjednodušující závěry, jak to činí Okresní soud v Karlových Varech v odůvodnění napadeného rozsudku. Postupem soudu, jenž stěžovatelce neumožnil osobní účast na jednání, jí bylo fakticky znemožněno vyjádřit se k esenciálním důkazům pro zhodnocení její odpovědnosti za vzniklou škodu. Uvedeným došlo, podle názoru stěžovatelky, k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Následně i Krajský soud v Plzni nepovažoval faktické neprovedení těchto důkazů a neumožnění stěžovatelce nahlédnout do daných poukazů za důležité z hlediska posouzení odpovědnosti stěžovatelky za vzniklou škodu.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vůči tomuto rozhodnutí v ústavní stížnosti žádné námitky nevznáší a neuplatňuje žádnou ústavněprávní argumentaci.
II.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 10 C 109/2013, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, tím bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky z důvodu absence formálních náležitostí.
K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení §241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny jasně, přičemž k požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele se od doby účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., jímž byla do občanského soudního řádu zakotvena stávající podoba dovolání, tj. od 1. 1. 2013, do doby, kdy stěžovatelka dovolání podala, opakovaně vyslovil též Nejvyšší soud. Stěžovatelce (zastoupené právním zástupcem) proto při zachování minimální míry obezřetnosti nemohly vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Pokud však stěžovatelka i přes uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti nevymezila, nelze odmítnutí jejího dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků.
Po seznámení se s dovoláním stěžovatelky ze dne 4. 12. 2015 Ústavní soud důvod ke kasačnímu zásahu neshledal. Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud nepochybil, když uzavřel, že stěžovatelka požadovaným způsobem nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka totiž ve svém dovolání v tomto směru toliko obecně uvádí, že přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež jednak dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a dále se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž tuto otázku toliko obecně vymezuje jako "otázku odpovědnosti zaměstnance, jenž nesplňuje kvalifikaci pro výkon zaměstnání, za jím způsobenou škodu a to zejména s důrazem na výkon povolání lékaře a dále otázku potřebného rozsahu prokázání kauzálního nexu ve vztahu k více příčinám vzniku škody" (čl. I. dovolání stěžovatelky ze dne 4. 12. 2015). Přitom v další argumentaci obsažené v jejím dovolání - týkající se zpochybnění správného hodnocení důkazů odvolacím soudem, nesouhlasu s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, předestření vlastních skutkových závěrů, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci - zpochybňuje stěžovatelka především správnost skutkových zjištění.
Jak Ústavní soud zjistil, dovolání stěžovatelky skutečně trpí vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a proto napadenému rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, nemá co vytknout. Ostatně ani sama stěžovatelka proti usnesení dovolacího soudu ve své ústavní stížnosti nic konkrétního nenamítá.
Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že okresní soud neakceptoval její důvodnou a včasnou omluvu a jednal v její nepřítomnosti, Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 10 C 109/2013, že stěžovatelka tuto námitku ve svém dovolání nevznesla, a nápravy se nedomáhala ani cestou žaloby pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatelka tedy nevyčerpala, pokud jde o námitku výše uvedenou, všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Za těchto okolností se nemohl Ústavní soud touto námitkou meritorně zabývat.
III.
Odmítnutí dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem pro vady má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti zbylých námitek stěžovatelky obsažených v její ústavní stížnosti, směřujících proti rozsudkům Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni.
Ze shora uvedeného plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje a na jehož vyčerpání je třeba vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatelka řádně neuplatnila. To představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl tento procesní prostředek podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec, což nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1496/14, usnesení ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3347/15, nebo usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 610/16, a celou řadu dalších). S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelka ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k dispozici, a její ústavní stížnost je proto v této části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu