ECLI:CZ:US:2017:3.US.2861.17.1
sp. zn. III. ÚS 2861/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Bodláka, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4 - Michle, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2017 č. j. 18 Co 216/2017-70, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Home Credit a. s., sídlem Nové sady 996/25, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), když stěžovatel zdůraznil zejména porušení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále napadeným usnesením bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného usnesení, vyplývá, že Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") svým usnesením ze dne 20. 4. 2017 č. j. 28 EXE 2381/2012-56 zastavil exekuci nařízenou jiným jeho usnesením (výrok I.). Oprávněnému - obchodní společnosti Home Credit a. s. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) - uložil povinnost uhradit stěžovateli jako povinnému na nákladech řízení částku 6 993,80 Kč (výrok II.), když oprávněnému rovněž uložil povinnost uhradit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 19 135 Kč (výrok III.). Při rozhodování o nákladech řízení vycházel okresní soud z §89 exekučního řádu, když k zastavení exekuce došlo zaviněním oprávněného, který podal návrh na nařízení exekuce na základě rozhodčího nálezu, jenž nebyl způsobilým exekučním titulem.
3. K odvolání vedlejší účastnice do výroku II. rozhodnutí okresního soudu změnil krajský soud usnesení okresního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a zároveň určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V rozhodovaném případě byl přitom exekuční titul - tj. rozhodčí nález - podle krajského soudu vydán dne 10. 11. 2010, když účastníci rozhodčího řízení se dohodli, že rozhodce jmenuje a odvolává představenstvo Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. Až poté v usnesení ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz) zaujal podle krajského soudu Nejvyšší soud jednoznačný názor, podle kterého neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je takováto rozhodčí smlouva neplatná. Žádost o pověření k provedení exekuce podala vedlejší účastnice jako oprávněná v nyní posuzované věci v květnu roku 2012, když ale teprve v usnesení ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012 zaujal Nejvyšší soud názor, podle kterého nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, není takovýto rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem. Vedlejší účastnici tak nelze podle krajského soudu klást k tíži, že podala návrh na nařízení exekuce na základě pravomocného vykonatelného rozhodčího nálezu ještě před 10. 7. 2013. V dané souvislosti krajský soud rovněž poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2860/15 [všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], v němž Ústavní soud podle krajského soudu zaujal právní názor, podle kterého nelze klást k tíži oprávněnému, že nezachoval potřebnou míru pečlivosti a přistoupil k vymáhání splnění povinnosti, jestliže při svém postupu nepředvídal změnu judikatury Nejvyššího soudu, k níž došlo až na základě shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ústřední námitkou stěžovatele v ústavní stížnosti je tvrzení, že se krajský soud mýlí, když považuje za okamžik sjednocení judikatury v otázce revize rozhodčích doložek až rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, když k tomuto sjednocení podle stěžovatele došlo již rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011. Vedlejší účastnice tak podle stěžovatele již v době podání návrhu na nařízení exekuce věděla, že existuje judikatura, která jí předkládaný exekuční titul zpochybňuje, a přesto k nařízení exekuce přistoupila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně zatěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
9. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, když by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
10. Právě uvedené platí též pro rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele.
11. V nyní posuzované věci jde podle tvrzení stěžovatele o částku 10 490,70 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na vývoj judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k otázce možností revize rozhodčích doložek [od této možnosti se pro účely posuzované věci dovozuje (ne)vědomost vedlejší účastnice o nevykonatelnosti jí předkládaného exekučního titulu]. Podle Ústavního soudu přitom krajský soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil a těžko lze od Ústavního soudu očekávat - při výše naznačené zdrženlivosti k otázce zásahu do rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení, zvláště v rozsahu takřka bagatelní částky - že by přistoupil ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí jen proto, že podle stěžovatele existuje i dřívější judikatura Nejvyššího soudu, z níž lze dovodit možnost přezkoumat rozhodčí nález jako exekuční titul [srov. k tomu též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 2779/17 v obdobné věci].
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu