ECLI:CZ:US:2020:3.US.2869.20.1
sp. zn. III. ÚS 2869/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, č. j. 62 Co 270/2019-494, 62 Co 8/2020, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozhodnutím byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci náhrady imateriální újmy za průtahy v řízení. Stěžovatel se domáhal zaplacení částky 100 000 Kč, avšak obecné soudy mu přiznaly jen částku 82 500 Kč a rozhodly o náhradě nákladů řízení. Podle stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem garantované čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek řízení. V dané věci však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
3. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09 či I. ÚS 2617/08, dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv výlučně Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
4. V projednávané věci zákon k ochraně základních práv stěžovatele zjevně další prostředky poskytoval. Konkrétně měl stěžovatel možnost proti napadenému rozsudku podat dovolání, o čemž byl odvolacím soudem řádně poučen. Jak se podává z ústavní stížnosti, této možnosti stěžovatel ostatně také využil (bod I.), přičemž vysvětluje, že v daném případě závisí přípustnost dovolání výlučně na posouzení Nejvyššího soudu a proto podal z důvodu procesní opatrnosti souběžně rovněž ústavní stížnost.
5. K tomu Ústavní soud odkazuje na ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého platí, že "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Je tedy zřejmé, že stěžovatel podal ústavní stížnost předčasně, jelikož i za situace, kdy přípustnost podaného dovolání závisí na úvaze Nejvyššího soudu, je nutno před podáním ústavní stížnosti vyčerpat i tento mimořádný opravný prostředek a teprve po rozhodnutí o něm Nejvyšším soudem je věcí úvahy stěžovatele, zda se bude domáhat ochrany rovněž před Ústavním soudem v rámci řízení o ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva a posledním prostředkem k ochraně práva je tedy podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu.
7. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání přitom nelze předjímat a ústavní stížnost je za této procesní situace předčasná. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyl srozuměn s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněn po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem.
8. Stěžovatel tedy před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany práva, které měl k dispozici (resp. nevyčkal na rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání), a ústavní stížnost je proto nepřípustná a Ústavní soud ji proto musel odmítnout [§75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj