ECLI:CZ:US:2004:3.US.296.04
sp. zn. III. ÚS 296/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci stěžovatele Š. M., právně zastoupeného JUDr. F. M., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2004 sp. zn. 11 Tdo 53/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2003 sp. zn. 2 To 42/03 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2002 sp. zn. 63 T 7/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 36 až čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2002 sp. zn. 63 T 7/02 odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Spolu se stěžovatelem byli pro tentýž trestný čin odsouzeni obžalovaní H. V. a MUDr. P. V. a pro pomoc k tomuto trestnému činu obžalovaná Mgr. J. H. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že spoluobžalovaná H. V. jako majitelka a provozovatelka lékárny v Praze 4 Bráníku v letech 1999-2000, bez povolení odebrala více než 90.000 balení léku Rohypnol (20 tablet/bal.) a 17.000 balení léku Apo-Diazepam (100 tablet/bal.), které předávala spoluobžalovanému MUDr. V., jenž je dále předával stěžovateli, který s nimi naložil nezjištěným způsobem.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel, obžalovaný MUDr. P. V. a státní zástupce odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2003 sp. zn. 2 To 42/03 byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušen v části týkající se stěžovatele a MUDr. P. V. a odvolací soud podle §259 odst. 3 uznal oba obžalované při nezměněném skutkovém základě vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., přičemž stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Výlučným důvodem částečného zrušení rozsudku nalézacího soudu byla početní chyba u vyčíslení prospěchu obžalované V. ve výroku o vině, přičemž v odůvodnění rozsudku městského soudu byl tento údaj uveden správně.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 30. ledna 2004 sp. zn. 11 Tdo 53/2004 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. Tímtéž usnesením bylo odmítnuto dovolání obžalovaného MUDr. P. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
V podané ústavní stížnosti namítá stěžovatel především skutečnost, že skutek popsaný ve výroku o vině je nutno kvalifikovat nikoliv jako trestný čin podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ale jako trestný čin podle §187a odst. 1, příp. 2 tr. zák. (přechovávání pro sebe), neboť MUDr. V. měl stěžovateli popsané léky bez povolení předat a ten s nimi naložit dosud nezjištěným způsobem. Toto konstatování implikuje možnost, že stěžovatel předmětné léky nepředal dalším osobám, ale mohl je pouze držet, orgány činné v trestním řízení neprokázaly stěžovatelův úmysl léky nadále distribuovat. Tímto postupem došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Odvolací soud se přitom s námitkou týkající se nesprávného právního posouzení skutku nijak nevyrovnal. V podaném dovolání stěžovatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítal shora konstatované skutečnosti, Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že stěžovatel zaměřil své dovolání proti správnosti skutkových zjištění. Tento závěr pokládá stěžovatel za restriktivní, odporující uplatněnému dovolacímu důvodu a porušující jeho právo na účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy.
Stěžovatel rovněž navrhnul, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se seznámil s obsahem trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 63 T 7/02 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud se předně zabýval námitkou stěžovatele týkající se nesprávnosti právního posouzení jeho jednání, neboť nebylo prokázáno, jakým způsobem s předmětnými léky dále nakládal. Ústavní soud nepokládá tuto výtku za důvodnou.
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten kdo "neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed" a tento čin spáchá "jako člen organizované skupiny, nebo ve větším rozsahu".
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten kdo "bez povolení přechovává omamnou nebo psychotropní látku nebo jed v množství větším než malém".
Ze systematického i gramatického výkladu těchto ustanovení je zřejmé, že objektivní stránka trestného činu podle §187a tr. zák. spočívá v přechovávání drogy, v množství větším než malém, pro sebe, zatímco u trestného činu podle §187 se jedná o výrobu, dovoz a průvoz drogy pro sebe i pro jiného, nebo o jiné nakládání s drogou pro jiného.
Nalézací soud ve svém rozsudku konstatoval, že se nepodařilo důkazně doložit, jak stěžovatel s léky naložil a kdo další byl do organizovaného řetězce zapojen (str. 10 rozsudku nalézacího soudu), odvolací soud pak uvedl, že stěžovatel zajišťoval přinejmenším jako jeden z článků řetězce další distribuci léků (str. 8 rozsudku odvolacího soudu). Jelikož stěžovatel, který je usvědčován zejména výpovědí spoluobžalovaného MUDr. V., od počátku trestního řízení popíral svoji účast na trestné činnosti, nepodařilo se dle názoru obecných soudů zjistit další pohyb léků, jakkoliv obžaloba uváděla, že byly distribuovány do Švédska.
Ústavní soud je toho názoru, že i za situace, kdy dokazováním nebyl zjištěn další osud obstaraných léků, lze zcela nepochybně, dle principů racionálního uvažování, dospět k závěru, že stěžovatel nepřechovával drogy pro vlastní potřebu, nýbrž pro jiného. Takový závěr lze učinit s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti případu bez důvodných pochybností ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti nutno poukázat na zcela mimořádný objem získaných léků - jednalo se o více než 90.000 balení léku Rohypnol a 17.000 balení léku Apo-Diazepam, dobu po kterou stěžovatel léky odebíral (takřka dva roky), částku, kterou pro jejich odběr spoluobžalované V. prostřednictvím spoluobžalovaného MUDr. V. poskytl a která přesahovala sedm miliónů Kč, jakož i na skutečnost, že předmětné léky nebyly nalezeny. Všechny tyto okolnosti vylučují jiný závěr, než že stěžovatel získané léky přinejmenším přechovával pro jiné osoby, byť se jejich další pohyb zjistit nepodařilo. Tento závěr lze pokládat za bezpečně zjištěný, stojící mimo jakoukoliv důvodnou pochybnost, a porušení zásady in dubio pro reo tedy důvodně namítat nelze. Pokud obecné soudy právně posoudily stěžovatelovo jednání jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. nelze tomuto závěru vytknout jakékoliv pochybení.
Ústavní soud rovněž posoudil námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2004 sp. zn. 11 Tdo 53/2004. Ústavní soud považuje za nepochybné, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 651/02).
Ústavní soud se proto dále zabýval námitkou stěžovatele, a sice že dovolací soud nesprávně dovodil neexistenci stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když přitom tento důvod naplněn byl, a to z důvodů, které stěžovatel v podrobnostech výše popsaných uvádí.
Stěžovatel v podaném dovolání necitoval žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., nicméně Nejvyšší soud z jeho obsahu dovodil, že uplatnil dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což ostatně koresponduje s obsahem ústavní stížnosti. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin, či se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotně právní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích.
Stěžovatel v podaném dovolání (č. l. 6634-6636 spisu) popírá svoji účast na trestné činnosti, vytýká napadenému rozhodnutí nesprávné zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů, zpochybňuje věrohodnost výpovědi spoluobžalovaného MUDr. V. a uvádí, že i kdyby byla tato výpověď pravdivá, pak jeho jediná činnost měla spočívat v tom, že od tohoto spoluobžalovaného odkoupil léky, aniž by byla prokázána jeho další dispozice s nimi. Proto mu bylo prokázáno maximálně jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako trestný čin podle §187a odst. 1, 2 tr. zák.
Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel sice namítá nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje z odlišné verze skutkového stavu, než který zjistily soudy obou stupňů. Ty učinily shodný skutkový závěr, že stěžovatel zajišťoval další distribuci léků, ovšem nepodařilo se jim objasnit, kdo byl jejich cílovým odběratelem, což však nezpochybňuje závěr, že stěžovatel spolu s ostatními obžalovanými, jakož i s dalšími nezjištěnými pachateli se jako člen širší organizované skupiny podílel na distribuci předmětných léků. Tvrzení stěžovatele, že mu lze klást za vinu maximálně trestný čin podle §187a odst. 1, 2 tr. zák., je tak v rozporu se skutkovými závěry soudu nalézacího i odvolacího. Skutková zjištění však dovolací soud přezkoumávat nemůže, čehož právě se stěžovatel dovolává (str. 7-8 usnesení Nejvyššího soudu). Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v dovolání konkrétně uplatněné námitky dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. materiálně nenaplňují, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Ústavní soud se s argumentací Nejvyššího soudu ztotožňuje.
Z charakteru argumentace stěžovatelem předestřené v dovolání je možné jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují primárně proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení [ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je totiž povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Z tohoto důvodu nerozhodoval o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jak navrhoval stěžovatel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu