ECLI:CZ:US:2015:3.US.3010.14.1
sp. zn. III. ÚS 3010/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Iva Loubala, zastoupeného JUDr. Martinou Skřivánkovou, advokátkou v Brně, Příkop 843/4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2014 č. j. 47 Co 124/2013-174 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. října 2012 č. j. 234 C 209/2009-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 12. 9. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") bylo k žalobě Patrika Šimona uloženo stěžovateli jako žalovanému zaplatit žalobci částku 32 700 Kč příslušenstvím, přičemž žalobci byla uložena povinnost oproti tomu vydat stěžovateli 3 000 ks visaček s názvem "Vagabond Jihlava" a "Kabelky - Tašky" (výrok I), dále pak stěžovateli bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení jak žalobci ve výši 31 815 Kč (výrok II), tak České republice ve výši 2 690 Kč (výrok III).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatele výše citovaný rozsudek městského soudu ve výroku I a III potvrzen, ve výroku II byl změněn tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 44 773 Kč, a dále byla stěžovateli stanovena povinnost uhradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 7 965 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podstatou sporu byla existence nároku žalobce na vrácení kupní ceny, jenž měl vzniknout v důsledku odstoupení od kupní smlouvy, a to z důvodu vad dodaného zboží - vonných visaček, které údajně dostatečně nevoněly. V soudním řízení byl vypracován a proveden jako důkaz znalecký posudek, dle kterého bylo ve visačce zjištěno menší množství skořicové vůně než ve visačce z předchozí dodávky, a také městský soud dospěl k závěru, že visačky dostatečně nevoní. V návaznosti na to stěžovatel namítá, že konkrétní důkazy, které navrhl (tj. revizní znalecký posudek, svědecká výpověď dodavatele - výrobce visaček), městský soud jako nadbytečné zamítl, aniž by toto své stanovisko odůvodnil. V odvolání pak stěžovatel dle svých slov namítal neúplnost a nedostatečnost skutkových zjištění, přičemž krajský soud důkazní návrhy zamítl s tím, že označené důkazy jsou nadbytečné a nerozhodné, aniž by vyložil, proč je pokládal za nerozhodné. V důsledku zamítnutí důkazních návrhů měl být zjištěný skutkový stav neúplný, což mělo vést i k nesprávným právním závěrům. Daný postup podle stěžovatele představuje nejen porušení §18, §153, §132 a §157 odst. 2 občanského soudního řádu, ale i - s ohledem na povahu a intenzitu vytýkaných vad ve formě tzv. opomenutých důkazů - i porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu.
5. Dále stěžovatel tvrdí, že jím navržené důkazy (viz výše) byly potřebné a rozhodné. Dodavatel visaček totiž mohl podat svědectví ke kvalitě dodávky, zvláště pak v situaci, kdy znalecký posudek byl zpracován až po uplynutí doby odpovědnosti za vady, kdy vůně časem vyprchává. Také vypracování revizního znaleckého posudku bylo potřebné, neboť stávající znalecký posudek trpí vadami, je zmatečný a nevěrohodný, resp. zkreslený a neprůkazný, protože znalec podal dva různé závěry, první v jeho prospěch a druhý v neprospěch, přičemž nebylo řádně vysvětleno, proč se tak stalo. Závěr soudu, že se jednalo o záměnu vzorku, totiž nebyl doložen, a taková záměna nebyla ani možná, neboť vzorek z druhé (dle žalobce) vadné dodávky, který měl být dle soudu zaměněn za vzorek z první (dle žalobce bezvadné) dodávky, byl označen přímo na výrobku (nikoliv obalu) nápisem, který nebyl předmětem první dodávky. Ačkoliv toto v odvolacím řízení namítl, krajský soud se danou námitkou nijak nevypořádal, resp. konstatoval něco, co je v rozporu s obsahem spisu (tedy že "...při prvním znaleckém zkoumání došlo evidentně k záměně visaček, byly zkoumány pouze vadné, neboť bezvadné byly vráceny soudu"). Přitom skutečnost byla dle stěžovatele taková, že podle prvního posudku byly oba vzorky stejné a bezvadné (tj. s velkým množstvím skořicové vůně). Odvolací soud si tedy protiřečí, přičemž záměna visaček nebyla evidentní, jak tvrdí, ale byla vyloučena.
6. Stěžovatel dále znalci vytýká, že závěr o tom, že dodávka byla vadná, učinil na základě zkoumání jedné visačky z celkových tří tisíc, a vyslovuje názor, že měl prozkoumat reprezentativní vzorek alespoň 10 ks visaček. Pokud soud vyvodil vadnost dodávky z důvodu malého množství skořicové vůně, stěžovatel upozorňuje, že výrobek nebyl v rozporu s normou, resp. že podle žádné normy nebyl posuzován, navíc znalec uváděl množství vonné látky v různých jednotkách. To vše činí znalecký posudek nevěrohodným a neprůkazným. V rozporu s hmotným právem pak mají být závěry soudu o tom, že nedošlo k promlčení nároku z odpovědnosti za vady, který žalobce uplatnil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
9. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel měl být postupem městského soudu zkrácen na částce 32 700 Kč. Byť tato částka není zcela zanedbatelná, stále se jedná o tzv. bagatelní věc [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a to tím spíše, že zmíněná suma je předmětem sporu mezi podnikateli. Tyto skutečnosti pak samy o sobě zakládají dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, samozřejmě neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což se však stěžovateli nepodařilo, neboť mezi jeho argumentací a závěry Ústavního soudu stran podmínek "přijatelnosti" ústavních stížností v bagatelních věcech, jak byly vysloveny např. v již citovaném "shrnujícím" nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13, nelze najít žádné styčné body.
10. I kdyby se však o bagatelní věc nejednalo, nemohl by výsledek daného řízení být jiný. Ústavní soud totiž, jak opakovaně upozorňuje, je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se o takový případ jedná, neboť obecné soudy "opomenuly" jím navržené důkazy. Ve skutečnosti však polemizuje s hodnocením důkazů, jež byly v řízení provedeny, neboť obecné soudy se důkazními návrhy stěžovatele zabývaly, přičemž jim nevyhověly evidentně z důvodu, že vzhledem k již provedeným důkazům považovaly skutkový stav za dostatečně zjištěný. Ostatně námitky, které stěžovatel nyní uplatňuje v ústavní stížnosti ve snaze příslušné skutkové závěry zpochybnit (tj. že vůně v průběhu času vyprchá, že byla znalcem zkoumána pouze jedna visačka, že znalec použil ohledně účinné látky ve visačkách různé jednotky či že nebylo zjištěno ani zjišťováno, zda množství vůně je v souladu se závaznou normou), byly již předmětem posouzení v rámci nalézacího a odvolacího řízení, přičemž obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly. To stejné platí i pro námitku, že nemohlo dojít k záměně visaček při prvním znaleckém zkoumání, k čemuž možno dodat, že na postupu městského soudu, který v situaci, kdy existovala (minimálně) důvodná pochybnost [vyvozovaná z konkrétní skutečnosti, tj. že po návratu spisu od soudního znalce se visačka "bez vad", jež měla být odebrána a podrobena analýze, nacházela v obálce obsahující vadné vzorky, kde naopak jeden ze vzorků chyběl - viz vyjádření žalobce ze dne 12. 2. 2011 a protokol z jednání ze dne 5. 5. 2011 (č. l. 64-65, 75-77 soudního spisu)], že k záměně došlo (a byly tak porovnávány dva vzorky z téže dodávky), nechal vypracovat nový znalecký posudek, nejen nelze spatřovat nic závadného, ale soud v podstatě ani jinou možnost neměl.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká rovněž obecným soudům nesprávné právní posouzení věci, konkrétně otázky promlčení, nicméně žádnou argumentaci, v jakém ohledu měly soudy pochybit, v ústavní stížnosti nepředestírá, a to ani v rovině tzv. podústavního práva, natož pak z hlediska ústavnosti.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu