ECLI:CZ:US:2008:3.US.3077.07.1
sp. zn. III. ÚS 3077/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila jako soudce zpravodaje ve věci ústavní stížnosti A. D., roz. P. Č., právně zastoupeného JUDr. Karlem Sochorem, advokátem se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 2632/18, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2007 sp. zn. 2 To 66/2007 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2007 č. j. Nt 223/2004-192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění projednávaného návrhu a jeho příloh, byla v záhlaví uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2007 dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2007 č. j. Nt 223/2004-192, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, jež skončilo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2003 sp. zn. 3 T 3/99 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2004 sp. zn. 2 To 13/2004, s tím, že nejsou dány důvody pro obnovu řízení.
Posledně jmenovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze byl stěžovatel spolu s dalšími osobami odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. pro trestnou činnost, která byla kvalifikována jako trestné činy podle §234 odst. 1 tr. zák., §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Trestného činu loupeže a porušování domovní svobody se měl stěžovatel podle citovaného rozsudku obecného soudu dopustit (zkráceně řečeno) tak, že dne 25. 8. 1992 kolem 16:00 hod. v Praze 4, v Kosmické ulici, pod nepravdivou záminkou vnikl spolu s I. Z. do bytu poškozené H. K., kde pistolí pod pohrůžkou zastřelení přinutili poškozenou, aby si lehla v ložnici, byt pak prohledali a odcizili z něj finanční hotovost, různé cenné předměty včetně klíčů od osobního automobilu zn. Mercedes, které rovněž posléze odcizili. Trestného činu vydírání se měl stěžovatel dopustit tak, že po výše popsaném jednání spolu s I. Z. odvezl poškozenou K. z jejího bytu do oblasti Milíčovského lesa, kde jí pod pohrůžkou zastřelení donutili, aby zde setrvala. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil přesto, že byl již rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 19/79 odsouzen pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, který částečně vykonal. Pokud se týká trestného činu krádeže, toho se měl stěžovatel dopustit tak, že měl dne 29. 7. 1992 spolu s I. Z. vniknout v obci Třebechovice pod Orebem v okr. Hradec Králové do objektu společnosti Recar, kde odcizili finanční hotovost a věci v hodnotě přes 640 tis. Kč, dále se měli vloupat do kanceláří společnosti Milcom Servis a. s., kde rovněž odcizili věci v hodnotě více než 149 tis. Kč. Stěžovateli byl za uvedené trestné činy posléze výše uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let nepodmíněně.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel především namítal, že napadená rozhodnutí obecných soudů nebyla náležitě odůvodněna ve smyslu ust. §134 odst. 2 tr. řádu. Upozorňuje, že od počátku popíral, že by se uvedených skutků dopustil. Tvrdí při tom, že může prokázat, že se v den spáchání trestného činu zdržoval na jiném místě. Podle svého tvrzení byl totiž dne 25. 8. 1992 účasten hned dvou malých dopravních nehod v Hradci Králové. V uvedeném městě měla dle tvrzení stěžovatele nejprve do jím řízeného osobního automobilu narazit osoba jménem J. Č., přičemž o něco později ve stejném městě měl pro změnu sám stěžovatel vozem porazit chodce J. H. V prvním případě na žádost viníka nehody J. Č. tomuto písemně potvrdil, že vůz, řízený odsouzeným, byl poškozen nepatrně. Sám stěžovatel si pak měl od sraženého chodce J. H. vyžádat písemné prohlášení, ve kterém měl uvedený H. stěžovateli potvrzovat, že při nehodě neutrpěl žádné poranění a nehodlá požadovat náhradu škody. O těchto událostech měl stěžovatel vypovídat při hlavním líčení, nemohl je však doložit žádným důkazem, neboť si nepamatoval adresu J. Č. a listinu, obsahující prohlášení J. H., neměl ve své dispozici, neboť byla spolu s jinými listinami, patřícími stěžovateli, odebrána a uložena u Policie ČR a později na státním zastupitelství. Odtud byla stěžovateli vydána teprve v době mezi vydáním rozsudku v listopadu 1995 a podáním dovolání proti němu, tedy někdy počátkem roku 1996. Do této doby stěžovatel dle svého tvrzení neznal údaje potřebné k identifikaci obou mužů, s nimiž se v den spáchání trestného činu měl setkat v Hradci Králové.
Stěžovatel připouští, že o obou mužích byla řeč v odvolacím řízení, přičemž o J. Č. bylo zjištěno, že již zemřel, a J. H. na předvolání reagoval písemným prohlášením o tom, že si po uplynulých jedenácti letech nic nepamatuje, a zejména si není vědom toho, že by byl vyslýchán policií v souvislosti s dopravní nehodou způsobenou stěžovatelem. Stěžovatel uznává, že existence obou svědků, kteří mohou potvrdit jeho tzv. alibi, není novou okolností ve smyslu ust. §278 odst. 1 tr. řádu. Novým důkazem je však uvedené potvrzení, které měl svědek H. vystavit pro stěžovatele a které nemohlo být v původním řízení z objektivních důvodů obecným soudům předloženo. Stěžovatel má za to, že pravdivost jeho tvrzení ohledně dopravní nehody v době, kdy měl být spáchán trestný čin, může být prokázána písmoznaleckým posouzením uvedeného prohlášení, a to jeho srovnáním s písmem svědka H. v dopise posléze zaslaném soudu. Tím, že obecné soudy v rámci řízení o návrhu na obnov řízení odmítly důkaz písmoznaleckou expertízou provést, což prý navíc náležitě neodůvodnily, zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
Dále má stěžovatel za to, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly s předloženým dopisem svědkyně S. Č., vdovy po uvedeném J. Č., který tato žena napsala advokátu JUDr. J. G. Obecné soudy měly dále pochybit i svým postupem při hodnocení výpovědi uvedené svědkyně. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení o návrhu na obnovu byla ignorována fakta ve prospěch domněnek soudců.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že výše uvedený osobní automobil zn. Mercedes 280 SL, který měl být uloupen, byl ve skutečnosti do ČR dovezen až v roce 1993, jak vyplývá z šetření Policie ČR a Celního úřadu ČR, což je skutečnost, kterou obecné soudy v původním řízení dle stěžovatele zcela ignorovaly.
Stěžovatel konečně upozorňuje na to, že Ministerstvo vnitra, Odbor evidence obyvatelstva, na žádost Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 3/99 sdělilo, že údajná osoba poškozené H. K. vůbec neexistuje.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je stěžovatel přesvědčen, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná a hrubě zasahují do jeho Listinou zaručených základních práv.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V projednávané věci Ústavní soud posuzoval otázku, zda stěžovatelem v řízení o návrhu na povolení obnovy předložené důkazy a argumenty byly soudu dříve neznámé ve smyslu podmínek obnovy řízení podle §278 odst. 1 tr. řádu, resp. zda rozhodnutí obecných soudů o tom, že se o skutečnosti a důkazy uvedeného charakteru nejedná, neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele.
Dle ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. ř.
Ústavní soud konstatuje, že se všemi námitkami stěžovatele, uvedenými v ústavní stížnosti, se již poměrně podrobným způsobem vypořádaly obecné soudy v napadených rozhodnutích. Tyto soudy zároveň náležitě odůvodnily svůj závěr o tom, že návrh stěžovatele na povolení obnovy neobsahuje žádné skutečnosti ani důkazy ve smyslu ust. §278 odst. 1 tr. řádu, přičemž Ústavnímu soudu nezbývá, než na odůvodnění napadených rozhodnutí obsahující podrobnější argumentaci odkázat. Obecné soudy nezasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud odmítly provést důkaz písmoznaleckým zkoumáním listin, o nichž se stěžovatel v ústavní stížnosti i v návrhu na obnovu zmiňuje, neboť by se jednalo o důkaz veskrze nadbytečný. Jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, stěžovatel předložil fotokopii jakéhosi potvrzení, pocházejícího údajně od uvedeného svědka pana H. Tato listina však byla dle zjištění obecného soudu zcela nečitelná a ani sám stěžovatel nebyl v řízení před obecným soudem s to sdělit, co je na uvedeném dokumentu napsáno. Jak již v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl obecný soud, sám stěžovatel v původním řízení vypovídal ohledně údajné dopravní nehody, k níž mělo dojít dne 25. 8. 1992, rozporně a zejména si nemohl vzpomenout, kde k ní vlastně došlo.
Z tohoto kontextu je zřejmé, že písmoznalecká expertiza, požadovaná stěžovatelem, by byla z hlediska rozhodnutí o vině důkazem zcela irelevantním, nadbytečným. Ústavní soud na základě příloh ústavní stížnosti shledal, že ani provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů a zjištění, že předložené potvrzení skutečně pochází od svědka H., by jen stěží mohlo zvrátit verdikt z původního řízení, založený mimo jiné na výpovědi poškozené a s ní provedené rekognici a na dalších důkazech. Ohledně charakteru a účelovosti důkazních návrhů stěžovatele lze dále odkázat na vysvětlení Městského soudu v Praze, který v napadeném rozhodnutí rozvádí, jakým způsobem se stěžovatel v minulosti pokoušel zajistit si nepravdivé alibi ovlivňováním různých osob. To se zjevně týkalo i zemřelého svědka J. Č., muže, s jehož synem a manželkou se stěžovatel znal z výkonu vazby. Pro posouzení ústavní konformity postupu obecného soudu v řízení o návrhu na povolení obnovy je však rozhodná toliko skutečnost, že písmoznalecké zkoumání uvedených listin rozhodně není novým důkazem, požadovaným pro povolení obnovy řízení ve smyslu výše citovaného ustanovení trestního řádu, neboť obecné soudy se uvedenými listinami zabývaly již v původním řízení.
Totéž se týká i dalších námitek a důkazních návrhů stěžovatele. Charakter nové okolnosti či důkazu nemá ani tvrzení stěžovatele ohledně osobního automobilu zn. Mercedes. Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze, obecné soudy se námitkou stěžovatele, že toto vozidlo nikdy neexistovalo, zabývaly dostatečně již v hlavním líčení i ve veřejném zasedání. Za zcela nepřípadnou je třeba označit námitku stěžovatele ohledně toho, že se v případě poškozené K. jedná o osobu neexistující, fiktivní. Jak již uvedly obecné soudy, byla tato svědkyně opakovaně vyslýchána v původním řízení, účastnila se rekognice. Skutečnost, že svědkyni K. nelze nyní dohledat v úředních databázích neznamená, že by tato žena nikdy neexistovala.
Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatele ve smyslu příslušných článků Listiny, odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu