ECLI:CZ:US:2008:3.US.3116.07.1
sp. zn. III. ÚS 3116/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Miloslavem Voborníkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Židovská 31, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2007, č. j. 2 Afs 47/2007-183, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2006, č. j. 10 Ca 141/2006-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutí soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a aby v důsledku toho obě rozhodnutí zrušil.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 141/2006 se podává následující .
Rozhodnutími Finančního úřadu v Pelhřimově bylo stěžovateli uloženo odvést neoprávněně zadržované prostředky státního rozpočtu ve výši 230 000 Kč, 70 000 Kč a 137 500 Kč, jež mu byly vyplaceny na základě smlouvy o poskytnutí dotace na rok 1992 uzavřené mezi stěžovatelem a Regionálním odborem Ministerstva zemědělství v Jindřichově Hradci dne 5. 6. 1992, smlouvy o poskytnutí dotace, půjčky - návratné finanční výpomoci uzavřené mezi stěžovatelem a Územním odborem Ministerstva zemědělství v Pelhřimově dne 23. 11. 1993, a smlouvy o poskytnutí dotace na rok 1992 uzavřené mezi stěžovatelem a Regionálním odborem Ministerstva zemědělství v Jindřichově Hradci dne 3. 6. 1992. Odvolání proti platebním výměrům na odvod neoprávněně zadržených prostředků státního rozpočtu byla rozhodnutími Finančního ředitelství v Brně ze dne 23. 11. 2001 zamítnuta.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2002, č. j. 30 C 12/2002-25, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení neplatnosti shora označených smluv o poskytnutí dotace z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu, neboť podle soudu "nesplňuje podmínku preventivnosti a není způsobilá odvrátit spor žalobce a finančních orgánů".
Usnesením ze dne 19. 2. 2003, č. j. 20 Co 19/2003-42, Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně zrušil, když naopak dovodil, že zde naléhavý právní zájem na požadovaném určení existuje.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 2004, č. j. 30 C 12/2002-102, byla žaloba stěžovatele na určení neplatnosti shora označených smluv o poskytnutí dotace zamítnuta s odůvodněním, že stěžovatel svá tvrzení o důvodech neplatnosti neprokázal.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2005, č. j. 14 Co 115/2005-124, rozsudek soudu prvního stupně zrušil s tím, že "zatím nejsou dány podmínky pro konečné rozhodnutí"; žalobce (stěžovatele) je nutno nejdříve vyzvat k upřesnění žaloby ("není zřejmé, čeho se vlastně žalobce domáhá") a teprve poté je třeba znovu posoudit otázku podmínek řízení, a který orgán je příslušný o věci jednat.
Poté, co stěžovatel k výzvě soudu sdělil, že žaloba nebyla podána dle části páté o. s. ř. a setrval v požadavku na určení neplatnosti smluv dle §80 písm. c) o. s. ř., Obvodní soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2005, č. j. 30 C 12/2002-133, řízení zastavil pro nedostatek pravomoci dle §104 odst.1 o. s. ř. Z odůvodnění usnesení se podává, že smlouvu o poskytnutí dotace označil za smlouvu veřejnoprávní s tím, že soud "není pravomocný o platnosti veřejnoprávních smluv rozhodovat s výjimkou věcí, spadajících do správního soudnictví".
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 12. 2005, č. j. 14 Co 649/2005-143, usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 10. 2005 změnil tak, že "soud prvního stupně není věcně příslušný k projednání a rozhodnutí věci" a že "po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Brně - úsek správního soudnictví". V odůvodnění uvedl, že bylo-li "předmětem řízení zpochybnění právního vztahu z oblasti veřejného práva....není dána věcná příslušnost - pravomoc soudu obecného"; protože stěžovatel žalobou nebrojil proti rozhodnutí správního orgánu, nelze však postupovat podle §104b odst. 1 o. s. ř., ale je na místě postup podle §104b odst. 2 o. s. ř. s tím, že posouzení platnosti veřejnoprávní smlouvy dle §80 písm. c) o. s. ř. je vyloučeno a "jiný procesní nástroj k tomu ... občanský soudní řád ani soudní řád správní nedává".
Usnesením ze dne 10. 3. 2006, č. j. 29 Ca 52/2006-148, vyslovil Krajský soud v Brně svoji místní nepříslušnost a věc postoupil k rozhodnutí Městskému soudu v Praze.
Usnesením ze dne 14. 11. 2006, č. j. 10 Ca 141/2006-155, Městský soud v Praze žalobu odmítl s odůvodněním, že zde není splněna podmínka pravomoci soudu v této věci rozhodnout (§4 ve spojení s §130 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "s. ř. s.") a pravomoc soudu zde nebyla dána ve smyslu §7 o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2002 ani při podání žaloby. Soud uvedl, že žalobci soudní ochrana odepřena nebyla, neboť (dle vylíčení skutkových okolností) měl možnost domáhat se svých práv přímo proti rozhodnutí odvolacího (správního) orgánu a podaná žaloba mohla být projednána dle části páté o. s. ř.; žalobce se však domáhal určení neplatnosti veřejnoprávních smluv a na tomto návrhu i přes výzvu soudu setrval.
Rozsudkem ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 As 5/2007-43, Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. S poukazem na znění §4 s. ř. s. zopakoval, že ani v době podání žaloby ani v současnosti není možný přezkum veřejnoprávních smluv v rámci správního soudnictví; přitom zdůraznil, že i v době vydání platebních výměrů proti stěžovateli zde byla k dispozici dostatečná ochrana jeho práv ve správním soudnictví, neboť součástí přezkumu rozhodnutí správního orgánu bylo (k řádně uplatněné námitce) i celé předcházející řízení, včetně práv a povinností vyplývajících z veřejnoprávní smlouvy, jakož i její existence a zákonnosti obsahu. Této možnosti stěžovatel nevyužil a pokud nesouhlasil s tím, aby o žalobě rozhodovaly soudy ve správním soudnictví, měl možnost podat návrh na řešení kompetenčního sporu dle zákona č. 131/2002 Sb.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí zejména se závěry soudů ve správním soudnictví, že "si mohl nechat soudně přezkoumat samotná rozhodnutí finančního úřadu"; v tomto směru považuje za zásadní právní názor (civilního) soudu vyslovený v usnesení č. j. 20 Co 19/2003-42, podle nějž měl "naléhavý právní zájem na určení neplatnosti ... smluv". Domnívá se rovněž (ve shodě s právním názorem vysloveným odvolacím soudem v usnesení č. j. 14 Co 649/2005-143), že otázku platnosti veřejnoprávní smlouvy by měl řešit - s ohledem na povahu věci - právě správní soud. Stěžovatel uzavřel, že "není pak jasné, na jaký soudní orgán se měl se svou žalobou obrátit".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávní deficit, jež stěžovatel namítá, se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení, jež upravují pravomoc soudů ve správním soudnictví, je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, uplatněné v dané věci ohledně nedostatku pravomoci soudů ve správním soudnictví (§4 s. ř. s.) rozhodnout o jeho návrhu ("žalobě") na určení neplatnosti smluv o poskytnutí dotace, za protiústavní - ve vyloženém smyslu - mít nelze.
Především platí, že oponentura předestřená stěžovatelem nemá ústavněprávní reflex tam, kde jí otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; zde obecnými soudy podaný výklad evidentně není svévolný, nepostrádá racionální základnu a je i adekvátně odůvodněn (byť nelze přehlížet, že názory civilních soudů nebyly původně zcela konzistentní).
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak; z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Každé uplatňování subjektivních práv je nevyhnutelně spjato s konkrétním, právem upraveným, procesem (řízením), jenž logicky vyžaduje respekt k stanovenému "formalizovanému" postupu; není-li ho dbáno, a proto právu ochrana poskytnuta nebyla, nejde o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť byla pominuta zde vyjádřená podmínka "stanoveného postupu".
Dle §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon; pravomoc správních soudů je pak upravena ustanovením §4 s. ř. s.
Podle §4 odst. 1 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují - mimo jiné - o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy "správním orgánem", o ochraně proti nečinnosti správního orgánu, resp. o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, a lze zřejmě přisvědčit oběma soudům, že stěžovatel jak nevhodným postupem ve vztahu k správním orgánům (absencí směřování procesních podání proti správními orgány vydaným platebním výměrům) tak neadekvátním procesním návrhem o určení neplatnosti veřejnoprávních smluv (v němž přes výzvu k upřesnění žaloby setrval) způsobil, že takto identifikovaná věc zákonnému vymezení pravomoci soudů ve správním soudnictví podřaditelná nebyla. Za "svévolné" a stěžovateli odnímající možnost domoci se svých práv v soudním řízení správním proto v jeho věci uplatněné názory označit nelze.
Oběma soudům pak nelze ani relevantně vytknout, že své rozhodnutí dostatečně a přiléhavě neodůvodnily; naopak stěžovateli naznačily směr, jímž se mohl (a měl) k ochraně svých práv, dotčených podle jeho tvrzení platebními výměry finančního orgánu, ubírat.
Přestože totiž nebylo možno otázku týkající se platnosti veřejnoprávních smluv stěžovatele (a je tomu tak i v současnosti - viz §169, §170 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), učinit samostatným předmětem občanského soudního řízení [§80 písm. c), §7 o. s. ř.] ani soudního řízení správního (§4 s. ř. s.), bylo možno (i před účinností soudního řádu správního) ji jako předběžnou posoudit v řádně zahájeném řízení proti rozhodnutí správního orgánu (platebním výměrům) podle tehdejší části páté občanského soudního řádu, a to i z hlediska požadavků, vyplývajících z principů soukromoprávních (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 2 Afs 173/2006 - 77). Tuto eventualitu však stěžovatel svými procesními úkony výslovně vyloučil.
Jestliže stěžovatel, jak uvádí, respektoval stanovisko odvolacího (civilního) soudu, že jeho věc je povahy "veřejnoprávní" (resp. že nepatří pod vymezení věcí podle §7 odst. 1 o. s. ř.), pak nezbylo, než se chopit procesních prostředků, jež ve sféře správního soudnictví představují "stanovený postup" ve smyslu shora citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Logickým důsledkem nedostatku "stanoveného postupu" je pak neúspěch v příslušném řízení, ať již je vyjádřen (navrhovateli nepříznivým) věcným rozhodnutím, nebo jiným negativním rozhodnutím procesním, resp. nemeritorním.
Lze tudíž uzavřít, že ani z tohoto hlediska se porušení základních práv stěžovateli doložit nezdařilo; o existenci ústavně relevantních vad v procesněprávních závěrech soudů v daném případě nejde.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu