ECLI:CZ:US:2008:3.US.3130.07.1
sp. zn. III. ÚS 3130/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Čechova 656, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2006, č.j.15 co 151/2005-525, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil výrok I. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, jenž byl vydán v jeho občanskoprávní věci.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 12. 2004, č.j. 13 C 115/97-484, zastavil řízení co do částky 356 162 Kč, žalované (vedlejší účastnici JUDr. V. H.) uložil povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 72 603 Kč s příslušenstvím a stěžovatelovu žalobu zamítl ohledně částky 386 050 Kč s příslušenstvím. V rozhodném právním vztahu byl žalobce zhotovitelem díla a žalovaná jeho objednatelem, přičemž ten byl ukončen právně účinným odstoupením od smlouvy o dílo žalovanou, jelikož žalobce dílo neprovedl "ve sjednaném ani dodatečně stanoveném termínu". Plněním žalobce ze zrušené smlouvy však žalovaná získala bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák., jež soud posoudil jakožto rozdíl "mezi hodnotou provedených prací žalobcem" a částkou již žalovanou zaplacenou, spolu s částkou, vynaloženou na odstranění vad díla.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 4. 2006, č.j. 15 Co 151/2005-525, potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (I.), a ve vyhovujícím výroku tento rozsudek změnil tak, že žalobu v této části zamítl rovněž (II.). Oproti soudu prvního stupně vycházel z právního názoru, že bezdůvodné obohacení v dané věci spočívá ve "zvýšení ceny" nemovitosti žalované "v důsledku plnění žalobce", a se zřetelem k učiněným skutkovým zjištěním pak dospěl k závěru, že žalovaná (již dříve) zaplatila žalobci více, než "činilo její bezdůvodné obohacení".
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval ohledně potvrzujícího výroku z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do výroku měnícího z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž uplatnil v obou případech dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; je toho názoru, že bezdůvodné obohacení se identifikuje "finanční částkou", kterou by byla žalovaná nucena zaplatit ku dosažení "stejného plnění", jež jí fakticky poskytl.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 9. 2007, č.j. 32 0do 1316/2006-550, oba rozsudky nižších soudů ohledně 72 603 Kč s příslušenstvím zrušil (a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení), a jinak - co do potvrzujícího výroku I. odvolacího soudu ohledně 356 162 Kč - dovolání žalobce odmítl, neboť neshledal, že by zde mohlo jít o rozhodnutí zásadního právního významu. Přisvědčil totiž odvolacímu soudu, že za bezdůvodné obohacení se v posuzované věci považuje "zvýšení hodnoty domu žalované", což je podle jeho názoru v souladu s konstantní judikatorní praxí. Ohledně měnícího výroku pak dospěl k závěru, že je postiženo tzv. jinou vadou řízení [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jež spočívá v nedostatečném skutkovém základu určení ceny nemovitosti žalované "před a po ukončení stavebních prací" provedených žalobcem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uznává, že "poslední výkladová praxe NS ČR" ohledně bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve výkonech provedených "na nemovitosti", je vskutku založena na porovnání "rozdílu ceny nemovitosti před a po skončení stavebních prací", je však názoru, že tento výklad odporuje "základnímu právu jednotlivce, garantovanému v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod". Za ústavně konformní stěžovatel naopak považuje, aby bezdůvodné obohacení bylo identifikováno s "hodnotou prací, kterých se (objednateli) ze strany zhotovitele dostalo, a které by musel při běžném běhu věcí zaplatit".
Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, v jejím odůvodnění však proti němu nebrojí a jeho zrušení nenavrhl.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06, III. ÚS 362/06 a další).
Tomu pak zásadně odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, který Ústavní soud odmítne [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
To platí zvláště tehdy, zpochybnil-li stěžovatel v ústavní stížnosti (podle jejího obsahu) závěry obecných soudů (zde soudu odvolacího) vyslovené ku právnímu posouzení věci, jejichž správnost napadl již v dovolání, avšak dovolací soud mu nepřisvědčil; pak je logicky nutné trvat na tom, aby ústavní stížnost - vymezením svého rozsahu - zahrnovala (v tzv. petitu) návrh, aby poslední rozhodnutí, jež kritickou (a rozhodnou) právní otázku posuzovalo (byť dovolací soud dovolání odmítl), bylo (rovněž) odstraněno. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným zrušením se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví.
Uvedené se pak zjevuje v dané věci specificky ve vztahu k již zmíněné subsidiaritě ústavněprávního přezkumu, jestliže požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není samozřejmě splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno, nýbrž zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní stížnost lze proto projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno, a ústavní stížnost ani nemůže pominout následné rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (nenapadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Okolnost, že nebylo napadeno rozhodnutí dovolacího soudu, je v posuzované věci o to významnější, že ač se vztahuje (odmítavým výrokem) výslovně k potvrzující části rozsudku odvolacího soudu, je svojí povahou (uplatněným a stěžovatelem jinak kritizovaným právním názorem) logicky zavazující i ve vztahu k té části, jež byla (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) dovolacím soudem zrušena, a v níž bude řízení o stěžovatelově nároku pokračovat.
Z toho dále plyne, že kdyby se Ústavní soud nyní vyjádřil k právním otázkám, otevřeným ústavní stížností, zasáhl by do řízení v části, jež probíhá, neboť i v ní jde o tentýž nárok, jenž vychází ze stejného skutkového základu a je podrobován shodnému právnímu posouzení.
I potud je stěžovatelova ústavní stížnost nepřípustná, zde podle §43 odst. 1 písm. e), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost (soudcem zpravodajem) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj