ECLI:CZ:US:2014:3.US.3133.13.1
sp. zn. III. ÚS 3133/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. Věry Zaoralové a 2. Ing. Martina Zaorala, obou právně zastoupených JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem Vlastina 23, Plzeň, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. srpna 2013 č. j. 24 C 137/2009-228, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností (danou k poštovní přepravě dne 10. 10. 2013) se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí. To s tvrzením, že porušilo jejich základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením byl ustanoven k podání znaleckého posudku ústav soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, a to ve věci žaloby stěžovatelů proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, ve věci o poskytnutí finanční náhrady za nemovitosti.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že před vydáním napadeného usnesení vznesli námitky proti zadání znaleckého posudku, avšak napadené usnesení se s nimi nevypořádalo. Tím se obvodní soud podle stěžovatelů dopustil libovůle.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, coby účastníky (žalobci) řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
6. Usnesením ze dne 22. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 12/2000 byla ústavní stížnost - rovněž proti usnesení obvodního soudu o ustanovení znalce v civilním řízení - odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. To z důvodu, že stěžovatel "dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje... I když proti napadenému usnesení není přípustný řádný opravný prostředek, z cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), které jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že usnesení o přibrání znalce takového zásahu samo o sobě schopné není. V daném případě stěžovatel bude mít po vydání rozsudku k dispozici opravné prostředky a teprve až po jejich vyčerpání bude mít možnost obrátit se ústavní stížností na Ústavní soud. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity.". Z podobných důvodů byla odmítnuta jako nepřípustná ústavní stížnost (proti usnesení okresního soudu o ustanovení znalce v civilním řízení) též usnesením ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. II. ÚS 1486/09. Z této rozhodovací praxe Ústavního soudu by tak mohl vyplynout závěr o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů jako nepřípustné podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, tedy soudcem zpravodajem (a contrario senátem).
7. Třeba však uvést, že Ústavní soud v některých případech hodnotil podání takové ústavní stížnosti jinak. V usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 byla ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu o ustanovení znalce v civilním řízení odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná, tedy senátem (a contrario soudcem zpravodajem), a to s odůvodněním, že napadenými rozhodnutími krajského soudu k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, protože tato rozhodnutí ani nebyla způsobilá nezvratitelnou újmu na právech stěžovatele přivodit" (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 38, r. 2005, str. 587). Se stejným odůvodněním (a odkazem na citované usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05) byla též senátem odmítnuta ústavní stížnost (proti usnesení okresního soudu o ustanovení znalce v civilním řízení) jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 2962/12.
8. Ústavní soud tedy nyní neodmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem, jak by se mohlo nabízet s odkazem na výše uvedenou část rozhodovací praxe Ústavního soudu a především její rozhodovací důvody (řízení je teprve v prvním stupni a stěžovatelům je tak dána možnost chránit svá práva a zájmy v průběhu pokračujícího řízení o věci samé, včetně řízení odvolacího, takže by se uplatnil názor o předčasnosti ústavní stížnosti). Dalším důvodem, proč rozhodl o ústavní stížnosti v senátu, byla okolnost, že senátní usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05 bylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (a contrario pak usnesení soudce zpravodajů, výše citovaná). Smyslem publikace usnesení ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu je dát najevo navenek (mj. potenciálním stěžovatelům), jaká je rozhodovací praxe Ústavního soudu, tedy chránit právní jistotu.
9. Ústavní stížnost pak Ústavní soud shledal jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků). Učinil tak ve shodě se svojí (v tomto směru ustálenou) rozhodovací praxí, na jejíž důvody nyní pro stručnost odkazuje (srov. citovaná usnesení výše). Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí k nesouhlasu stěžovatelů s neexistencí reakce obvodního soudu na jejich námitky, že ustanovení znalce je rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení (srov. shodně i usnesení sp. zn. II. ÚS 1486/09), a proto podle §169 odst. 2 o. s. ř. nemusí obsahovat odůvodnění. Stěžovatelé požádali o aplikaci §83 zákona o Ústavním soudu, o náhradu nákladů jejího právního zastoupení ze strany státu, čemuž však vyhověno být nemohlo, když ústavní stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu