ECLI:CZ:US:2014:3.US.3197.12.1
sp. zn. III. ÚS 3197/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Marie Dubanské, zastoupené JUDr. Barborou Dubanskou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1079/3a, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2243/2011 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 11 Co 306/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 12. 2009 sp. zn. 12 C 347/2006 uložil žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) povinnost zaplatit stěžovatelce a JUDr. Barboře Dubanské, LL.M., Ph.D. jakožto právním nástupkyním původní žalobkyně (Marie Hadincové) společně a nerozdílně částku 137 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení a co do částky 513 000 Kč žalobu zamítl. K odvolání obou procesních stran Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil vyhovující část tohoto rozsudku tak, že žalobu zamítl, a v zamítavé části rozsudek potvrdil. Následné dovolání žalobkyň Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na názoru (aprobovaném posléze rozsudkem soudu dovolacího), že stěžovatelce (žalobkyním) jakožto právní nástupkyni (právním nástupkyním) původní žalobkyně nesvědčí aktivní věcná legitimace, neboť náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je nárokem osobní povahy, který je spojen pouze s tou osobou, která byla účastníkem takového řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu se závěry přijatými Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věcech Hartman proti České republice, Malhous proti České republice, Colozza proti Itálii a Sikó proti Maďarsku, protože ESLP v těchto právních věcech uznal zákonnému dědici za srovnatelných skutkových okolností procesní způsobilost nastoupit do řízení o náhradě škody způsobené nepřiměřeně dlouhým soudním řízením a právním nástupcům náhradu nemateriální újmy i přiznal. V reakci na důvody, obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu, stěžovatelka zdůrazňuje, že v odkazovaných věcech nerozhodoval ESLP pouze o procesním nástupnictví, nýbrž rovněž v rovině hmotněprávní. Pakliže by měl být vyloučen přechod nároku na náhradu imateriální újmy, měl by tak podle stěžovatelky zákonodárce učinit výslovně (jak to učinil v případě odškodnění bolesti u náhrady za ztížení společenského uplatnění); jinak je dovolacím soudem zvolená interpretace nepřípustná. Nadto se stěžovatelka domnívá (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které je třeba u případů imateriální újmy způsobené právnickým osobám taktéž reflektovat nepříjemnosti způsobené členům vedení takové právnické osoby a jiným fyzickým osobám činným v jejím rámci), že v obdobném (procesně i hmotně) právním postavením by měli být rovněž dědicové fyzické osoby domáhající se náhrady imateriální újmy.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Dovolává-li se stěžovatelka porušení ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny (neboť to je podstatou projednávané věci), zjevně platí, že identifikace takového porušení je v daném kontextu myslitelná toliko tehdy, pokud by bylo seznatelné porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Přestože z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy) neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho (jejich) ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá k posouzení námitky, se kterými se - dle jejího názoru - řádně nevypořádal Nejvyšší soud; oproti jejímu očekávání má však Ústavní soud za to, že odůvodnění rozsudku dovolacího soudu je ústavně konformní; je racionální, logické a srozumitelné, v něm přijaté závěry nevybočují z jeho konstantní rozhodovací praxe v obdobných věcech (srov. např. mutatis mutandis rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2243/2011, nebo v napadeném rozhodnutí odkazovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4815/2009), pročež je nelze mít za výraz "libovůle" ani - ve vztahu ke stěžovatelce - za překvapivé.
Ve vztahu k jednotlivým námitkám ústavní stížnosti a stěžovatelce na vysvětlenou se sluší dodat následující.
Stěžovatelčiny odkazy na rozhodnutí ESLP nejsou zcela přiléhavé.
Hartman proti České republice a Malhous proti České republice jsou právní věci, k jejichž projednání - na rozdíl od stěžovatelčiny věci - došlo před účinností novely zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., kterou bylo do zákona č. 82/1998 Sb. vloženo ustanovení §31a, jímž byl (hmotněprávní) nárok na náhradu nemajetkové újmy v podústavním právu založen (viz čl. 36 odst. 4 Listiny). Případ Sikó proti Maďarsku potom odlišuje od stěžovatelčiny věci okolnost (adekvátně reflektovaná rovněž v judikatuře Nejvyššího soudu), že v řízení před ESLP vystupující stěžovatel byl taktéž účastníkem (části) nepřiměřeně dlouhého řízení před národním (maďarským) soudem. Konečně ve věci Colozza proti Itálii nebyla předmětem posouzení ESLP otázka nepřiměřené délky soudního řízení (nýbrž otázka řádného doručení a z ní se odvíjející porušení práva být slyšen před soudem).
Stěžovatelka tedy neodkazuje na žádné rozhodnutí ESLP, ze kterého by bylo zřejmé, že z ustanovení čl. 6 odst. 1 vyplývá závazek smluvních států Úmluvy inkorporovat do svých právních řádů - převoditelný, resp. způsobilý přechodu - hmotněprávní nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým soudním řízením.
V podrobnostech postačí odkázat na odůvodnění rozsudku dovolacího soudu.
Případný není ani stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 1531/11, neboť se zabývá jen procesním pochybením dovolacího soudu; v něm citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3908/2009 sice zdůrazňuje význam možné újmy způsobené personálnímu substrátu právnické osoby, současně však není možno ztrácet ze zřetele, že subjektem, jenž si může náhradu imateriální újmy nárokovat, je právě ona právnická osoba, nikoliv její osobní složky.
Z pohledu ústavnosti neobstojí rovněž námitka, že zánik nároku musí být vždy výslovně zakotven v právním předpisu; postačí, je-li jinak dovoditelné, že je hmotným právem vázán výlučně na osobu konkrétního účastníka občanskoprávního vztahu (srov. též zvláštní úpravu dle §15 občanského zákoníku, ve znění účinném v době rozhodování obecných soudů).
Pro úplnost se sluší též zaznamenat, že ani ze stěžovatelkou citovaných judikátů německého Spolkového soudního dvora rozhodná opora pro jí uplatněné právní názory v daném řízení nevyplývá.
Stěžovatelce by bylo možno přisvědčit toliko v tom (přestože právě v této části porušení svých základních práv nespatřuje), že odvolací soud ve svém první rozhodnutí (usnesení ze dne 27. 5. 2009) zavázal nalézací soud právním názorem, jejž v následném rozhodnutí opustil, čímž předmětné řízení zbytečně prolongoval. Ani tato okolnost však sama o sobě protiústavnost napadených rozhodnutí nezakládá.
Je tak namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Na tomto základě přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ve smyslu tohoto ustanovení Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu