ECLI:CZ:US:2011:3.US.3254.10.1
sp. zn. III. ÚS 3254/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MUDr. Ž. D., právně zastoupeného JUDr. Josefem Leipnerem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 537, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2010 č. j. 10 To 430/2010 - 505 a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 22. července 2010 č. j. 3 T 128/2001-498, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, z jejích příloh a z vyžádaného spisového materiálu, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 3 T 128/2001 ze dne 21. 2. 2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 170/2002 ze dne 21. 5. 2002 odsouzen za pokračující trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 roků a 6 měsíců a konečně mu bylo uloženo i ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě. Citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně nabyl právní moci dne 21. 5. 2002.
Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 4. 2004 sp. zn. 3 T 128/2001 bylo posléze vyhověno žádosti stěžovatele (v trestní věci "odsouzeného") a rozhodnuto o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 4 roků a 6 měsíců. Toto usnesení nabylo právní moci dne 25. 5. 2004.
V záhlaví označeným usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. 3 T 128/2001 bylo v trestní věci stěžovatele podle §91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") vysloveno, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil a že se zbytek trestu zákazu činnosti vykoná. Stížnost proti citovanému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. 10 To 430/2010 jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že zkušební doba, na kterou bylo podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, skončila dne 25. 11. 2008. Stěžovatel odkázal na znění §64 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a §333 odst. 2 tr. řádu, s tím, že z citovaných ustanovení plyne povinnost soudu rozhodnout o výkonu zbytku trestu zákazu činnosti v jednoroční lhůtě, počínající od uplynutí zkušební doby, což dle názoru stěžovatele znamená v této lhůtě stěžovatele také vyslechnout, neboť bez tohoto výslechu nelze o výkonu zbytku trestu zákazu činnosti rozhodnout. Stěžovatel zdůraznil, že žádné zákonné ustanovení nestanoví, že o osvědčení se ve zkušební době nemůže soud rozhodovat za situace, kdy je proti odsouzenému vedeno další trestní stíhání. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že s ohledem na zahájení nového trestního stíhání proti jeho osobě sám zavinil, že o výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nemohlo být rozhodnuto v již zmíněné jednoroční lhůtě. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy nevzaly v potaz, že nové trestní stíhání bylo od samého počátku vedeno nezákonně, v čemž měl dát stěžovateli za pravdu i odvolací soud, který jej shledal posléze vinným mírněji trestným činem. Při rozhodování o výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, uloženého rozsudkem sp. zn. 3 T 128/2001, nemůže být stěžovateli na újmu, že se v nové trestní věci sp. zn. 1 T 47/2009 bránil chybnému postupu státních orgánů. Dle názoru stěžovatele to byl naopak Okresní soud v Kladně, jenž nesplnil svou povinnost a stěžovatele opomenul v zákonné jednoroční lhůtě vyslechnout, čímž znemožnil i samo rozhodnutí o osvědčení se.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy [čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR]. Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Opakovaně rovněž zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva i princip zdrženlivosti a vlastního vědomého sebeomezení, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (self-restraint, viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 264/03, II. ÚS 489/01, I. ÚS 177/01 a mnohá další, dostupná v databázi Ústavního soudu NALUS). Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. V projednávané věci je rovněž potřebné odkázat na předchozí rozhodovací praxi Ústavního soudu, týkající se postupu dle §61 a násl. tr. zákona (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2010 ve věci sp. zn. III. ÚS 514/09 a četná rozhodnutí v něm citovaná), jejichž závěry lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodování obecných soudů o podmíněném upuštění od výkonu zbytku pravomocně uloženého trestu zákazu činnosti a o osvědčení odsouzeného ve lhůtě takového podmíněného upuštění.
Ústavní soud si vyžádal trestní spisy vedené u Okresního soudu v Kladně ve věci sp. zn. 3 T 128/2001 a sp. zn. 1 T 47/2009, seznámil se s jejich obsahem a dospěl k závěru, že obecným soudům nelze zásah do základních práv stěžovatele vytýkat.
Ústavní soud se plně ztotožnil s právním názorem Krajského soudu v Praze, na jehož rozhodnutí lze v podrobnostech odkázat. Okresní soud v Kladně rozhodoval za situace, kdy v úvahu připadalo vyslovení fikce dle §91 odst. 3 in fine tr. zákoníku. Tento soud se proto musel s ohledem na výslovné znění zákona jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda měl stěžovatel vinu na tom, že soud rozhodnutí o jeho osvědčení dle §91 odst. 1 tr. zákoníku neučinil dříve - tzn. do roka od uplynutí zkušební doby. V projednávané věci nemohl soud o osvědčení stěžovatele v této lhůtě rozhodovat s ohledem na probíhající další trestní řízení, které běželo až do 20. 4. 2010 (a v němž byl stěžovatel posléze pravomocně uznán vinným trestným činem dle §201 odst. 1 tr. zák.). Ústavní soud má za to, že v uvedeném postupu obecného soudu nelze spatřovat nečinnost, jež by stěžovatele na újmu jeho základních práv udržovala v nejistotě. Stěžovatel si musel být vědom, že pro rozhodnutí soudu o jeho osvědčení je zcela klíčové, zda se v průběhu uvedené zkušební doby dopustil dalšího trestného činu v dopravě či nikoli. Závěr o tom mohl ovšem soud rozhodující ve smyslu §91 odst. 1 tr. zákoníku učinit toliko na základě pravomocného odsuzujícího rozsudku, neboť postup opačný by byl v rozporu se zásadou presumpce neviny.
Ústavní soud rovněž sdílí názor krajského soudu, pokud jde o povinnost okresního soudu vyslechnout stěžovatele již v průběhu lhůt dle §91 odst. 1, 3 tr. zákoníku, i přes probíhající trestní řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 47/2009. Soud rozhodující o osvědčení stěžovatele by v takovém případě toliko suploval úlohu nalézacího soudu v probíhajícím dokazování v jiné trestní věci, jež dosud nebyla pravomocně skončena.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu