ECLI:CZ:US:2009:3.US.3272.07.1
sp. zn. III. ÚS 3272/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem v Praze 1, Revoluční 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 9. 2007 sp. zn. 6 Tdo 400/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 21. 12. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 9. 2007 sp. zn. 6 Tdo 400/2007, když tvrdil porušení čl. 1 Ústavy a čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl tutéž námitku jako již v odvolání a dovolání, tedy že soudy chybně vzaly za základ svého rozhodnutí výpověď stěžovatele z přípravného řízení, kterou měl stěžovatel učinit pod psychickým nátlakem vyšetřovatele (stěžovatel se obával vzetí do vazby).
Z připojených kopií rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. 4 T 12/2003 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2006 sp. zn. 12 To 63/2005 zamítnuto pro nedůvodnost.
Proti druhostupňovému rozsudku podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvod nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu].
Nejvyšší soud připustil dovolání dle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) trestního řádu. Po přezkumu stěžovatelových námitek dospěl k závěru, že všechny směřují do správnosti a úplnosti skutkových zjištění a hodnocení ve věci provedených důkazů. Konstatoval, že stěžovatel sice formálně uvedl dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak jím vznesené námitky tomuto dovolacímu důvodu (fakticky) neodpovídají. Naopak stěžovatel uplatnil námitky (vady), které trestní řád jako dovolací důvody nepřipouští. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele svým usnesením ze dne 5. 9. 2007 sp. zn. 6 Tdo 400/2007 odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy proto, že předestřené důvody dovolání nespadají pod dovolací důvody dle §265b trestního řádu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, v němž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
V daném případě stěžovatel navrhl zrušit (toliko) rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se nezabýval meritem věci (tj. vlastními stěžovatelovými námitkami) a odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodu podání nepřípustných námitek. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou argumentaci, která by směřovala proti postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu; vznesl pouze námitky týkající se přezkumu trestní věci samé.
Z obsahu ústavní stížnosti se tak podává, že stěžovatel je srozuměn se závěry Nejvyššího soudu a ničeho proti jeho postupu nenamítá. S ohledem na petit ústavní stížnosti však Ústavní soud přezkoumal, zda postup Nejvyššího soudu v dané věci nevybočil z ústavních kautel.
Ústavní soud musí zejména konstatovat, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr o dosahu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odpovídá jeho ustálené judikatuře, která byla opakovaně akceptována i ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.
Z předloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel v dovolání namítl nepoužitelnost důkazů - dvou jeho výpovědí z přípravného řízení (z důvodu psychického nátlaku), nesprávné hodnocení důkazu - jedné z těchto výpovědí, a neprokázání vkladu dalších poukázek. Tvrdil rovněž neurčitost a hypotetičnost skutkových zjištění. Z těchto důvodů, dle stěžovatele, nevykazovalo jeho jednání znaky trestného činu podvodu.
Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud dovolací námitky stěžovatele hodnotil správně, když tyto byly evidentně namířeny proti skutkovým zjištěním a způsobu, jakým nižší soudy hodnotily důkazy. Ústavní soud proto neshledal protiústavním ani postup Nejvyššího soudu, který takové námitky shledal nepřípustnými v dovolacím řízení, resp. jako nespadající pod přípustné dovolací důvody.
Je třeba mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. trestního řádu) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud nemá za to, že by Nejvyšší soud svým postupem porušil ústavně zaručená práva stěžovatele, proto postupoval tak, že ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Na uvedeném nemění nic ani podání stěžovatele ze dne 28. 1. 2009, ve kterém Ústavnímu soudu zaslal stejnopis "Podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona". Z obsahu tohoto podnětu nevyplývají žádné skutečnosti, jež by měly vliv na důvody, pro které Ústavní soud musel přistoupit k odmítnutí ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu