ECLI:CZ:US:2017:3.US.3272.16.1
sp. zn. III. ÚS 3272/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Onyx Energy, s. r. o., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2016, č. j. 4 Afs 66/2016-34, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 9 A 24/2015-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dále navrhuje, aby Ústavní soud uložil ministru financí povinnost vydat podle §260 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí o prominutí odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podpoře výroby elektřiny") nebo jeho části, tak, aby byly odstraněny příčiny i následky "rdousícího efektu", a to s ohledem na obecně vymezené podmínky "rdousícího efektu" v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
Napadeným rozsudkem zamítl městský soud stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který spatřovala v nevydání rozhodnutí ministra financí podle §260 odst. 1 daňového řádu. Městský soud dospěl k závěru, že tzv. zásahovou žalobou se lze domáhat vydání rozhodnutí ministra financí podle §260 daňového řádu, prostřednictvím kterého by mohl být tzv. solární odvod prominut jen je-li zřejmé, že jiné dostupné prostředky (zejména posečkání s úhradou jiných daní) nebudou k ochraně před likvidačními účinky odvodu postačovat. Nevyužila-li žalobkyně (stěžovatelka) konkrétní ochrany, kterou jí §156 a §157 daňového řádu umožňuje a kterou exekutiva zvolila jako účinný prostředek ochrany konkrétního subjektu před likvidačními (rdousivými) účinky tzv. solárního odvodu, nemůže se účinně domáhat tzv. zásahovou žalobou vydání rozhodnutí ministra podle §260, prostřednictvím kterého by jí byl tento odvod prominut. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl a odkázal na svou dosavadní judikaturu v otázkách tzv. solárního odvodu, z níž vyplývá nutnost nejprve využít možností §156 a §157 daňového řádu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že požadavkem, aby provozovatel solární elektrárny v řízení o posečkání se zaplacením daně prokazoval obsah svého podnikatelského záměru, jeho ekonomickou životaschopnost, jakož i ekonomickou přiměřenost nákladů vynakládaných na provoz solární elektrárny, dochází k nezákonnému rozšíření důkazního břemene stěžovatelky, neboť jde o skutečnosti, které stěžovatelka není podle §92 odst. 3 daňového řádu povinna uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních, a nejde ani podle §92 odst. 4 daňového řádu o skutečnosti potřebné pro správné stanovení daně. V důsledku nezákonného rozšíření důkazního břemene došlo k zásahu do práva na informační sebeurčení a k porušení práva na spravedlivý proces, když Nejvyšší správní soud v důsledku neunesení takto nezákonně vymezeného důkazního břemene neposkytl stěžovatelce ochranu jejích veřejných subjektivních práv.
Porušení práva na spravedlivý proces Nejvyšším správním soudem spatřuje stěžovatelka dále v tom, že kasační soud neposkytl ochranu jejím veřejným subjektivním právům v důsledku nesplnění podmínek, které však nejsou pro úspěšnost žaloby podané stěžovatelkou důležité. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že je-li v dispozici správního soudu jen žalovanému uložit povinnost vydat promíjející rozhodnutí, aniž by měl správní soud možnost zavázat žalovaného, jaký konkrétní obsah má promíjející rozhodnutí mít, není pro úspěch žaloby podstatné, zda je stěžovatelka tzv. solárním odvodem rdoušena. Stěžovatelka poukazuje rovněž na to, že institut povolení posečkání podle §156 a násl. daňového řádu není opravným prostředkem, který by byla stěžovatelka povinna vyčerpat před podáním žaloby. Dále uvádí, že nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57, konstituovaly legitimní očekávání každého provozovatele solární elektrárny, že promíjející rozhodnutí bude vydáno, a proto je zásahem do práva na spravedlivý proces, když obecný soud bezdůvodně odmítne porušení legitimního očekávání shledat a svým rozhodnutím přimět ministra financí jej naplnit. Smyslem soudní ochrany poskytované prostřednictvím tzv. zásahové žaloby ve správním soudnictví je v daném případě podle stěžovatelky předcházet nevratným následkům nepřiměřené daňové zátěže. Je tak podle stěžovatelky odepřením práva na soudní ochranu, pokud se obecný soud vyhýbá poskytnutí soudní ochrany tím, že ji podmíní splněním podmínek, které lze realizovat až po uplynutí patnácti let od uvedení solární elektrárny do provozu.
V textu ústavní stížnosti stěžovatelka shora uvedené námitky podrobněji rozvádí.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud především konstatuje, že obdobnou věcí se zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 3662/16. V uvedeném řízení byla podána (stěžovatelkou Onyx Energy projekt II, s. r. o.) z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identická ústavní stížnost (sepsaná stejným advokátem) a soudy uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. Výrok jejich rozhodnutí byl rovněž identický. O této ústavní stížnosti Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 3662/16, odmítl (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Od závěru o zjevné neopodstatněnosti vysloveného v uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu není důvodu se v nyní posuzované věci odchýlit.
V posuzované věci Ústavní soud proto s odkazem na své usnesení sp. zn. III. ÚS 3662/16 cituje: "...jedním z možných způsobů zmírnění ‚rdousícího efektu' solárního odvodu je postup podle §260 d. ř. umožňující prominutí daně ministrem financí. Obecné soudy již zaujaly názor, že v nečinnosti ministra nelze bez dalšího spatřovat nezákonný zásah. Kromě toho stěžovatelka byla povinna využít všech jí dostupných prostředků, včetně institutu posečkání s úhradou daně podle §156 a §157 d. ř. Podmínky pro rozhodnutí podle §260 d. ř. nesplnila, jelikož neosvědčila právě využití všech podpůrných možností nápravy a domáhala se přímo rozhodnutí o prominutí solárního odvodu, což ovšem není možné...Současná právní úprava a rozhodovací praxe nabízí stěžovatelce možnosti obrany proti ‚rdousícímu efektu' daně, resp. solárního odvodu, a uvádí i konkrétní postup, jímž se má proti němu bránit. Stěžovatelka nevznesla žádné nové námitky, které by mohly již zavedenou rozhodovací praxi jak obecných soudů, tak Ústavního soudu změnit. Z těchto důvodů také nemohlo dojít ani k nezákonnému zásahu do práv stěžovatelky, ani k porušení jejího ústavně zaručeného práva."
K námitce stěžovatelky, že v řízení před Nejvyšším správním soudem byla odňata svému zákonnému soudci, Ústavní soud již v usnesení sp. zn. III. ÚS 3662/16 uvedl, že "[s]těžovatelka z odkazu na §5 s. ř. s. dovozuje, že Nejvyšší správní soud označuje postup dle §156 a násl. d. ř. za opravný prostředek ve smyslu §108 d. ř. Tím se dle stěžovatelky dostal Nejvyšší správní soud do rozporu se svým rozsudkem ze dne 26. 11. 2015 č. j. 7 Afs 131/2015-32. Ústavní soud však v předmětném usnesení dospěl k závěru, že "o žádný rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu nejde. Odkaz na §5 s. ř. s. neznamená, že by postup dle §156 d. ř. byl podle Nejvyššího správního soudu zvláštním druhem opravného prostředku (jak to dovozuje stěžovatelka ve své ústavní stížnosti). Šlo pouze o vysvětlení zásady subsidiarity soudního přezkumu. Dospěla-li judikatura Nejvyššího správního soudu k závěru, že nelze požadovat vydání rozhodnutí dle §260 d. ř., nebylo-li předtím využito nástrojů dle §156 a násl. d. ř., nelze se na soud obrátit s poukazem, že takový postup by byl stejně neúčinný, aniž by správní orgány měly možnost napravit závadný stav" (usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 3662/16).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Domáhá-li se stěžovatelka v ústavní stížnosti též, aby Ústavní soud ministru financí přikázal vydat podle §260 daňového řádu rozhodnutí o prominutí odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7a zákona o podpoře výroby elektřiny, pak k takovému výroku Ústavní soud není příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatelka se nesmí domáhat ničeho jiného, než umožňuje ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu