ECLI:CZ:US:2014:3.US.3280.13.1
sp. zn. III. ÚS 3280/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Aloise Krejčího, zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem Šumperk, Langrova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013 č. j. 23 Cdo 2669/2011-473 a rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2011 č. j. 8 Cmo 2/2011-395 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2010 č. j. 28 Cm 35/2004-360, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v jeho obchodněprávní věci byla porušena jeho práva zaručená článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a aby z tohoto důvodu uvedená rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 2. 2011 č. j. 8 Cmo 2/2011-395 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2010 č. j. 28 Cm 35/2004-360, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci 1 700 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovatel tuto částku od žalobce převzal na základě neplatné smlouvy o uzavření budoucí společenské smlouvy ze dne 4. 9. 2000, a nebylo prokázáno, že by ji žalobci ve formě postupně poskytnutých půjček a následného započtení vzájemných pohledávek vrátil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 8. 2013 č. j. 23 Cdo 2669/2011-473 stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl. Konstatoval, že nesprávnost skutkových zjištění, popř. hodnocení důkazů nejsou relevantním dovolacím důvodem v případě uvažované přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ke vzneseným právním otázkám pak uvedl, že na jejich posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýká, že provedené důkazy hodnotil svévolně, nevypořádal se s rozpory mezi nimi a zásadní důkazy ignoroval, následkem čehož dospěl k nesprávnému skutkovému závěru o existenci žalobcovy pohledávky. Je přesvědčen, že důkaz jeho diářem s poznámkami o jednotlivých půjčkách, svědectvím manželky a syna, úpravami dohody ze dne 4. 9. 2000 a jejím "stornováním" dne 16. 9. 2001, výpovědí svědka Malíka, notářským zápisem, zápisem z jednání společníků a zejména originálem kvitance je jednoznačně prokázáno, že pohledávka žalobce zanikla. Audionahrávku ze společného jednání, pořízenou žalobcem, považuje za nelegální a závěry obecných soudů o existenci jeho dluhu na ní založené hodnotí jako pouhou spekulaci, neboť i příslušnou část nahrávky, vytrženou z kontextu, bylo možno vyložit jinak. Stěžovatel je také názoru, že obecné soudy dohodu ze dne 4. 9. 2000 nesprávně posoudily jako smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu ustanovení §289 obchodního zákoníku, neboť literu tohoto kogentního ustanovení nenaplňuje, a vztah účastníků proto není vztahem obchodněprávním.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře též mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V dané věci jde tedy o to, zda se řízení před obecnými soudy svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z mezí tzv. spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, případně zda se nezpronevěřilo principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že k dispozici by bylo i hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a násl.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího se však podává, že oba soudy založily své skutkové závěry na náležitě identifikovaných důkazech, a není spolehlivého poznatku, že při jejich provádění a hodnocení nepostupovaly v rámci příslušných procesních zásad, při zvažování ostatních rozhodných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu; se všemi provedenými důkazy se vypořádaly, včetně otázky jejich věrohodnosti a vypovídací potence, jakož i s obsahovými rozpory mezi nimi (srov. zejména str. 10 a 11 rozsudku krajského soudu). Jestliže z jednotlivých dílčích zjištění učinily logické a srozumitelné závěry, které z pohledu těchto zásad obstojí, není, jak bylo výše předznačeno, pro ingerenci Ústavního soudu postačujícím důvodem ani to, že by případně mohla obstát i skutková verze, kterou předkládá stěžovatel; Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.
Ani dovolacímu soudu vytýkané hodnocení dohody ze dne 4. 9. 2000 jako smlouvy o smlouvě budoucí, resp. její podřazení vztahům obchodněprávním, nenese zjevně relevantní znak protiústavnosti, a totéž platí i pro celkový výsledek jím provedeného dovolacího přezkumu.
Posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního; aniž by se proto blíže uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných závěrů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tudíž doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu