Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.09.1997, sp. zn. III. ÚS 336/96 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 112/9 SbNU 59 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:3.US.336.96

sp. zn. III. ÚS 336/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě o ústavní stížnosti L. Ch. proti rozsudku Krajského soud v Praze, č.j. 26 Co 88/96 - 88, ze dne 19. 6. 1996 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ, č.j. 4 C 59/94-77, ze dne 4. 12. 1995, o vydání věci, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze, č.j. 26 Co 88/96-88, ze dne 19. 6. 1996, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha - západ, č.j. 4 C 59/94-77, ze dne 4. 12. 1995, se z r u š u j í . Odůvodnění: Navrhovatel včas podal dne 5. 12. 1996 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 6. 12. 1996. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 26 Co 88/96-88, ze dne 19. 6. 1996, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - západ, čj. 4 C 59/94-77, ze dne 4. 12. 1995, kterým byl zamítnut návrh na vydání pozemků. Podle názoru navrhovatele bylo uvedenými rozsudky porušeno právo rovnosti před zákonem a navíc byl porušen čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých. Navrhovatel žalobou podle zák. č. 87/1991 Sb. požadoval vydání pozemků v návrhu specifikovaných, protože žalovaný odmítl výzvu na vydání pozemků s odůvodněním, že na pozemku byly vybudovány stavby v době po převzetí pozemku státem. Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu Praha - západ, který je příslušný, protože v jeho obvodu je situována předmětná nemovitost. Okresní soud Praha - západ podle výpisu z pozemkové knihy zjistil, že předmětná nemovitost má charakter zemědělského pozemku, a proto se podle jeho názoru nejednalo o restituční nárok podle zák. č. 87/1991 Sb., ale podle zák. č. 229/1991 Sb. Na základě tohoto závěru Okresní soud Praha - západ usnesením řízení zastavil a věc postoupil Pozemkovému úřadu Praha - západ. K odvolání navrhovatele Krajský soud v Praze zrušil usnesení soudu I. stupně a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že soud I. stupně dostatečně nezjistil charakter předmětné nemovitosti. Rozhodnutím ministra zemědělství ČR, čj. 2129/95-1000, ze dne 10. 5. 1995, bylo konstatováno, že předmětná nemovitost není nemovitostí, na kterou se vztahuje zákon o půdě. Okresní soud Praha - západ pokračoval v řízení a rozsudkem, č.j. 4 C 59/94-77, ze dne 4. 12. 1995, návrh, že žalovaná J. s.d. P. je povinna vydat žalobci specifikovaný pozemek, zamítl. V odůvodnění okresní soud uvedl, že žalobce, pokud měl mít ve sporu úspěch, musel unést tzv. důkazní břemeno a prokázat, že je oprávněnou osobou podle §3 zák. č. 87/1991 Sb. Z výpovědi navrhovatele a z výpisu z pozemkové knihy bylo prokázáno, že předmětná nemovitost byla v podílovém spoluvlastnictví JUDr. A. Ch. a JUC. B. Ch. Z obsahu spisu Státního notářství Praha - západ sp. zn. RE 114/91 vzal soud za prokázané, že navrhovatel je právním nástupcem B. Ch., tedy oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 2 písm. e) zák. č. 87/1991 Sb. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce navrhovatele měl předmětnou nemovitost v podílovém spoluvlastnictví, nemůže se navrhovatel domáhat vydání celého pozemku. Dále Okresní soud Praha - západ zjistil, že předmětná nemovitost přešla do vlastnictví čs. státu na základě výměru ONV Praha - západ ze dne 10. 5. 1949 a ke dni účinnosti zák. č. 87/1991 Sb. byl vlastníkem žalovaný, tj. J. s.d. P. Na předmětné nemovitosti postavil žalovaný v roce 1990 stavbu, tato skutečnost je mezi účastníky nesporná. Podle §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. S ohledem na toto ustanovení zákona nemohl soud vyhovět žalobě a vydat navrhovateli předmětnou nemovitost, protože je na ní situovaná stavba v podobě skladu, kterou postavil žalovaný v roce 1990, tedy ještě před uplatněním výzvy navrhovatele z 10. 9. 1991. Podle názoru okresního soudu na věci nic nemění, že stavba byla nesporně postavena bez stavebního povolení, neboť charakter stavby se touto skutečností nemění. Je proto na žalobci, zda se bude domáhat finanční náhrady podle §13 cit. zákona u MF ČR. K odvolání navrhovatele rozhodl ve věci Krajský soud v Praze tak, že rozsudkem, č.j. 26 Co 88/96-88, ze dne 19. 6. 1996, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Konstatoval, že soud I. stupně provedl důkazy popsané v odůvodnění, a ztotožnil se i s hodnocením důkazů soudem, a proto jeho skutková zjištění přejal jako správná. V odůvodnění rozsudku uvedl Krajský soud v Praze, že překážkou vydání pozemku podle §8 odst. 3 cit. zákona je stavba. Stavba je v právním smyslu věc, která zpravidla vznikne výstavbou, tj. zhotovením. Zhotovením začne stavba existovat jako věc nejen fakticky, ale i právně s tím, že vlastnického práva k ní nabude zhotovitel. Tak je tomu ve všech případech bez ohledu na to, zda se jedná o stavbu oprávněnou či neoprávněnou ve smyslu občanského zákoníku, nebo o stavbu povolenou či nepovolenou podle stavebního zákona. Ust. §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. neobsahuje žádnou bližší charakteristiku stavby, která brání vydání pozemku. Není v něm proto žádný podklad pro takový výklad, že by překážkou vydání byla pouze stavba povolená, zatímco stavba nepovolená by vydání pozemku nebránila. Takovýto zužující výklad by byl v rozporu se zněním zákona, který pro stavbu stanoví jen jedinou podmínku, týkající se doby jejího zřízení. Nelze proto dospět k jinému závěru, než že vydání pozemku podle §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. brání, byla-li zřízena po převzetí pozemku státem jak stavba povolená, tak i stavba nepovolená. V daném případě byly na předmětné nemovitosti v roce 1990, tedy po převzetí pozemku státem, zřízeny 3 stavby jako 3 nové věci, a to nemovité. Skutečnost, že tyto stavby žalovaný zřídil bez stavebního povolení podle stavebního zákona je vzhledem k výše uvedenému pro rozhodnutí ve věci bez právního významu. Bez významu je i to, že se jednalo o stavby oprávněné podle občanského zákoníku, neboť žalovaný byl vlastníkem pozemku a měl tedy oprávnění (občanskoprávní titul) na pozemku stavět. Stejně tak bez právního významu je i otázka, zda žalobce je oprávněnou osobou co do celku či jen do poloviny předmětné nemovitosti. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 26 Co 88/96-88, ze dne 19. 6. 1996, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - západ, č.j. 4 C 59/94-77, ze dne 4. 12. 1995, podal navrhovatel ústavní stížnost a na základě ve stížnosti uvedených názorů se domnívá, že soudy svým postupem porušily právo rovnosti účastníků před zákonem (čl. 37 odst. 3 Listiny) a navíc žalovaným byl porušen čl. 11 odst. 3 Listiny v tom, že vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých. Žalovaný svého vlastnického práva k pozemku zneužil k pořízení černé stavby, jejíž existencí pak zmařil restituční nárok navrhovatele a dalšího restituenta. Navrhuje proto, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil oba napadené rozsudky. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový materiál, sp. zn. 4 C 59/94, Okresního soudu Praha - západ. Dále si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze, který uvedl, že se odvolává na odůvodnění obsažené v napadeném rozsudku. Ústavní soud, jak již mnohokrát ve svých rozhodnutím uvedl, není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen za předpokladu, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolává právě porušení práva rovnosti účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), musel Ústavní soud přezkoumat napadená rozhodnutí spolu s řízením je předcházejícím. V předmětné věci je sice zřejmé, že pojmy z tzv. restitučních zákonů je nutno vždy vykládat občanskoprávně, což znamená, že ani pomocně nelze pro vymezení pojmu "stavba" použít terminologie stavebního zákona. V občanskoprávní oblasti, a tedy rovněž v oblasti působnosti restitučních zákonů, je zapotřebí pojem "stavba" vykládat staticky jako jedinečný výsledek určité stavební činnosti. Pro posouzení stavby jako věci z občanskoprávního hlediska je zcela nerozhodné, svědčilo-li jejímu stavebníkovi (v občanskoprávním smyslu tomu, kdo stavbu uskutečnil s úmyslem mít ji pro sebe) také příslušné stavebně právní povolení. Z hlediska zák. č. 87/1991 Sb. je jediným vymezením pojmu "stavba" vymezení časové, a to tak že stavba byla postavena po převzetí pozemku státem, což je v daném případě naplněno a není o tom mezi účastníky sporu. Současně však Ústavní soud na základě svého dotazu zjistil ze sdělení Stavebního úřadu Městského úřadu v H., č.j. SÚ-1066/97-Ga, ze dne 15. 4. 1997, že ohledně sporné stavby na předmětné nemovitosti je vedeno řízení o odstranění staveb podle §88 zák. č. 50/1976 Sb. v platném znění (dále jen "stavební zákon"). Stavební úřad také sdělil, že řízení bylo přerušeno do doby ukončení soudního sporu o vlastnictví pozemku. Řízení podle §88 odst. 1 stavebního zákona je samostatným řízením, v němž stavební úřad nařídí vlastníku stavby odstranění stavby postavené bez stavebního povolení nebo v rozporu s ním. Stavební úřad nenařídí odstranění stavby pouze v případě, kdy dodatečné povolení stavby není v rozporu se zájmy společnosti. Z uvedené formulace je patrno, že základním výsledkem tohoto řízení je rozhodnutí o odstranění stavby a dodatečné povolení stavby je výsledkem spíše mimořádným. Rozhodnutí v řízení o odstranění stavby může mít zásadní význam pro rozhodování o restitučním nároku oprávněné osoby. Nelze podle názoru Ústavního soudu souhlasit se závěrem stavebního úřadu o tom, že pro řízení o odstranění stavby je zásadní rozhodnutí ve sporu o vlastnictví pozemku. V daném případě se totiž nejedná o typický spor o vlastnictví pozemku, ale o spor restituční, tj. jsou-li splněny podmínky tzv. restitučních zákonů, o spor o vydání pozemku. V případě, že ve správním řízení je rozhodnuto o odstranění stavby, pak podle názoru Ústavního soudu se v restitučním řízení nebude jednat o zastavěný pozemek, který podle §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. nelze vydat. Naopak, pokud ve správním řízení bude vydáno dodatečné stavební povolení, bude naplněna podmínka §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. a pozemek nelze vydat. Kritériem, které §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stanoví pro rozhodnutí o odstranění stavby nebo o dodatečném povolení stavby, je zájem společnosti, přičemž dodatečné stavební povolení nesmí být v rozporu s tímto zájmem. Uvedené skutečnosti musí příslušný orgán posuzovat vždy s ohledem na situaci (společenský zájem), která existuje v době rozhodování. V předmětné věci je zřejmé, že souběžně s řízením před soudem podle zák. č. 87/1991 Sb. probíhalo i řízení o odstranění stavby podle §88 odst. 1 stavebního zákona, přičemž výsledek posléze uvedeného řízení mohl ovlivnit rozhodnutí o restitučním nároku oprávněné osoby. Ze spisového materiálu však vyplývá, že soudy obou stupňů ve věci jednaly a rozhodly bez znalosti výsledku správního řízení. V ust. §135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.) je dána možnost soudu, aby otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, posoudil sám. Jestliže však o takové otázce bylo vydáno rozhodnutí příslušným orgánem, pak z něho soud vychází. V daném případě soudy obou stupňů konstatovaly, že otázka neoprávněné stavby je předmětem jiného řízení, ale jak bylo uvedeno výše, nevyčkaly výsledku správního řízení. Navíc však soudy nevyužily ani možnosti dané ust. §135 odst. 2 o.s.ř. a neposoudily otázku neoprávněnosti stavby samy, i když z celého případu vyplývá, že rozhodnutí o neoprávněné stavbě má charakter rozhodnutí o prejudiciální otázce, které může zásadním způsobem ovlivnit rozhodnutí ve věci restitučního nároku. Uvedeným postupem soudy obou stupňů neposkytly navrhovateli ochranu jeho zájmů stanoveným postupem a porušily tak ustanovení čl. 90 Ústavy ČR. Z pohledu výše uvedeného ustanovení čl. 90 Ústavy ČR proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za důvodnou. Pokud se jedná o tvrzení navrhovatele, že soudy svými rozhodnutími porušily jeho základní právo zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny, Ústavní soud neshledal ve spisovém materiálu dostatečné podklady, které by tento závěr odůvodňovaly. Ze spisového materiálu naopak vyplývá, že soudy poskytly oběma účastníkům řízení stejnou možnost před soudem vystupovat, uvádět svá tvrzení a navrhovat důkazy. Ze skutečnosti, že soudy určitým způsobem hodnotily předložená tvrzení spolu s provedenými důkazy, nelze vyvozovat porušení výše uvedeného základního práva. Ústavní soud proto v této části nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Navrhovatel se dále dovolává ust. čl. 11 odst. 3 věta druhá Listiny s tím, že žalovaný ve věci restituce zneužil svého vlastnického práva a postavením stavby bez stavebního povolení v roce 1990 zmařil možnost restitucí. Ze spisových materiálů vyplývá, že navrhovatel podal výzvu k vydání nemovitostí dne 10. 9. 1991. Zákon č. 87/1991 Sb. sám byl vydán 21. února 1991 a nabyl účinnosti 1. dubna 1991. Ze skutečnosti, že stavba byla postavena v roce 1990 lze obtížně dovozovat, že žalovaný věděl, jak budou přesně upraveny zásady pro restituce. Takový závěr nelze dovozovat ani z obecných informací veřejnosti známých v době přípravy uvedeného zákona. V době, kdy se žalovaný rozhodl pro stavbu, byl vlastníkem pozemku a měl právo pozemek využívat i tímto způsobem, navíc se takto rozhodl v době před vydáním zák. č. 87/1991 Sb. a dávno před uplatněním výzvy k vydání nemovitostí podle uvedeného zákona. Nelze proto, podle názoru Ústavního soudu, dovozovat, že žalovaný svým jednáním naplnil ust. čl. 11 odst. 3 věta druhá Listiny. Ústavní soud proto ani v této části nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud při prozkoumání ústavní stížnosti shledal porušení ústavního zákona napadenými rozhodnutími rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno, když zrušil, především z důvodů procesní ekonomie, i rozsudek soudu I. stupně. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 25. září 1997