ECLI:CZ:US:2014:3.US.3365.14.1
sp. zn. III. ÚS 3365/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., t. č. ve Věznici Plzeň - Bory, zastoupeného Mgr. Beatou Ježowiczovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská 2014/40a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014 č. j. 3 Tdo 928/2014-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 21. října 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 1. 2014 č. j. 4 T 280/2013-538 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění ve smyslu ustanovení §185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že dne 25. dubna 2013 donutil násilím a pod pohrůžkou dalšího násilí k orálnímu sexu poškozenou dívku, s vědomím toho, že se jedná o osobu mladší než osmnáct let. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a bylo mu uloženo ochranné léčení psychiatrické ústavní formou. Okresní soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině zejména z výpovědi poškozené a dalších nepřímých důkazů, potvrzujících její věrohodnost. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl usnesením ze dne 19. března 2014 č. j. 5 To 56/2014-586 odvolání podané jak stěžovatelem, tak státním zástupcem, neboť se plně ztotožnil s právními i skutkovými závěry soudu okresního. Stěžovatelem podané dovolání pak Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Dle stěžovatele byla v trestním řízení jeho ústavně zaručená práva porušena, když odvolací soud bez dalšího označil jím navrhované důkazy za nadbytečné. Stěžovatel přitom navrhoval výslech dvou svědků, kteří měli potvrdit, že se nedopustil jednání popsaného ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Stěžovatelovu výpověď pak odvolací soud označil za nevěrohodnou s tím, že byla často měněna ve vztahu k pohybu po městě onoho kritického dne. Stěžovatel přitom s odkazem na obsah spisu odmítá, že by výpověď měnil, neboť od samého počátku svou trestnou činnost popírá. Stěžovatel naopak v řízení poukazoval na významné rozpory ve výpovědi poškozené, které konkrétně popisuje i v ústavní stížnosti, k jejichž potvrzení navrhoval výše zmíněné důkazy. V obtížné důkazní situaci "tvrzení proti tvrzení" měly pak dle stěžovatele soudy jím navrhované důkazy provést, aby si mohly učinit co nejpřesnější obraz o důvěryhodnosti vypovídajících osob. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Jádro stěžovatelovy argumentace tvoří námitka, že soudy dostatečně neprokázaly jeho vinu, když neprovedly jím navrhované důkazy, které měly celou záležitost vyjasnit. K tomu je třeba připomenout, že Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva ustáleně potvrzují závěr, dle nějž neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. např. rozsudek Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, rozsudek pléna ESLP, 6. 12. 1988, č. 10590/83). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí [§2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Podstatné je, že obecné soudy v odůvodnění podrobně vyhodnotí a přesvědčivě vyloží, o které důkazy, tvořící ucelený logický řetězec, opřely svá rozhodnutí a odpovídajícím způsobem popsaly rovněž důvody, z jakých nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1207/07 ze dne 29. 5. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tomuto požadavku obecné soud dostály, když v odvolacím řízení vznesené důkazní návrhy odmítly s poukazem na uplynulou dobu od spáchání skutku a rozdílný obsah jednotlivých stěžovatelových výpovědí stran pohybu po městě v den spáchání skutku, což měla být okolnost, kterou měli stěžovatelem uvádění svědci potvrdit. Takový závěr nelze v kontextu celkového dokazování hodnotit jako svévolný. Posuzovat samotnou věrohodnost stěžovatelových výpovědí pak Ústavnímu soudu nepřísluší.
7. Důkazní řízení bylo v dané trestní věci obsáhlé a stěžovatelova vina byla zjištěna výpovědí poškozené a řadou přesvědčivých nepřímých důkazů. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že v situaci, kdy soudy mají k dispozici toliko jeden, obhajobou zpochybňovaný přímý důkaz, mají povinnost vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy [více viz nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Této povinnosti obecné soudy v dané věci dostály. Naopak stěžovatelova obhajoba byla přesvědčivě vyvrácena, včetně rozporů ve výpovědi poškozené. V tomto směru může Ústavní soud plně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelovo právo na spravedlivý proces porušeno nebylo.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu