ECLI:CZ:US:2020:3.US.3370.19.1
sp. zn. III. ÚS 3370/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Voláka, zastoupeného Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 816/4, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2019 č. j. 28 Cdo 2281/2019-375 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. dubna 2019 č. j. 11 Co 257/2018-352, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") sp. zn. 13 C 204/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 6. 2018 č. j. 13 C 204/2017-238 bylo zastaveno řízení v části, v níž se stěžovatel domáhal vůči vedlejší účastnici uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků č. X1 a X2 v katastrálním území Doubravka a pozemku č. X3 v katastrálním území Božkov (I. výrok), a vedlejší účastnici bylo uloženo uzavřít se stěžovatelem smlouvu, jíž mu bezúplatně převede pozemek č. X4 v katastrálním území Doubravka, pozemky č. X5 a X6 v katastrálním území Lhota u Dobřan a pozemek č. X7 v katastrálním území Doudlevce (II. výrok) a zaplatí stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 25 309 Kč (III. výrok). Okresní soud měl za prokázané, že právní předchůdci stěžovatele byli vlastníky pozemku č. X8 v k. ú. Půchov, který jim byl rozhodnutím Rady Okresního národního výboru v Hradci Králové ze dne 28. 9. 1957 zn. Výst/26-5999/1957 vyvlastněn pro účely obrany státu bez vyplacení náhrady. Stěžovateli jako jejich nástupci tedy svědčil restituční titul podle §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), pozemek však stěžovateli vydán nebyl, neboť byl po přechodu na stát zastavěn budovami kasáren vojenského letiště a plochami s budovami souvisejícími, a jeho vydání tak bránilo ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Rozhodnutím Okresního úřadu Hradec Králové ze dne 6. 5. 2002 č. j. RP1 11964/2761/R-1512/343/Ja bylo proto vysloveno, že stěžovatel není vlastníkem předmětného pozemku, a že má nárok na náhradu. Výpočet ceny pozemků (výše náhrady za nevydaný pozemek) byl proveden Pozemkovým fondem České republiky (dále jen "pozemkový fond") dne 16. 9. 2002 v částce 98 559 Kč. Žádostí ze dne 26. 9. 2002 se stěžovatel domáhal náhrady v částce 98 559 Kč na základě výpočtu ceny pozemků a protokolu o ocenění pozemků. Od roku 2002 do 3. 4. 2017 neučinil stěžovatel žádný jiný konkrétní krok k tomu, aby byl jeho nárok přeceněn, příp. aby mu byly vydány pozemky ve vyšší hodnotě, v průběhu tohoto období došlo naopak k postupnému uspokojování restitučního nároku, kdy se stěžovatel účastnil dvou veřejných nabídek a vedlejší účastnice jeho nárok uspokojila téměř v plné jím evidované výši (vyjma částky 295 Kč). Dne 3. 4. 2017 se stěžovatel obrátil na vedlejší účastnici se sdělením, že zjistil, že předmětný pozemek byl již dle závazné územně plánovací dokumentace města Hradce Králové z roku 1952 určen k zastavění vojenským letištěm a pro účely obrany státu byl následně také vyvlastněn, má tedy být oceněn jako pozemek určený pro stavbu, a k tomuto ocenění (přecenění pozemku) vyzval vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice dne 2. 5. 2017 stěžovateli sdělila, že pozemek byl v době vyvlastnění evidován jako role a pro účely náhrady nemohl být oceněn jinak než podle bonitovaných půdně ekologických jednotek. Stěžovatel poté dne 6. 9. 2017 podal žalobu.
3. K žalobnímu návrhu stěžovatele na převod konkrétních jím zvolených náhradních pozemků okresní soud konstatoval, že je výrazem ustálené soudní praxe, že pravidlem je převod náhradních pozemků na základě veřejných nabídek podle §11a zákona o půdě, nicméně v situacích, kdy stát postupuje při uspokojování tohoto práva liknavě a svévolně, a odmítá připustit oprávněnou osobu do veřejných nabídek s tvrzením o neexistenci náhradového nároku, je nutno žalobu na bezúplatný převod konkrétních náhradních pozemků připustit, neboť jiná možnost vymožení náhradového nároku oprávněné osobě nezbývá. V posuzované věci nelze dle okresního soudu vedlejší účastnici v žádném případě vytýkat liknavý postup spočívající v záměrném protahování vyřízení nového nároku stěžovatele, neboť stěžovatel celá léta s původním oceněním svého nároku částkou 98 559 Kč souhlasil, nic proti ní nenamítal a žádné námitky nevznesl ani poté, co byl jeho nárok v původně evidované výši ke dni 8. 1. 2016 téměř zcela uspokojen. S požadavkem na přecenění svého nároku se na vedlejší účastnici obrátil až přípisem ze dne 3. 4. 2017, tedy zhruba pět měsíců před podáním žaloby, přičemž vedlejší účastnice na jeho požadavek, nedoložený tehdy znaleckým posudkem ani žádnými jinými listinami dokladujícími, že předmětný pozemek byl v době přechodu na stát určen pro stavbu, řádně a včas reagovala. Okresní soud však zdůraznil, že v řízení byl již charakter pozemku prokázán, a setrvává-li navzdory tomu vedlejší účastnice na původním ocenění nároku a stěžovatele do veřejných nabídek připustit odmítá, pak zjevně postupuje svévolně. Měl-li totiž předmětný pozemek v době přechodu na stát fakticky charakter pozemku určeného pro stavbu, je náhradový nárok stěžovatele třeba přecenit. Cena předmětného pozemku tedy podle oceňovacích předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991 činila 3 145 500 Kč, náhradový nárok stěžovatele byl dosud uspokojen v rozsahu 98 264 Kč, zbývá tedy uspokojit ještě 3 047 236 Kč. Požaduje-li stěžovatel vydání náhradních pozemků uvedených v bodě II. výroku tohoto rozsudku v ceně činící podle jejich současného stavu a podle cenových předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991 celkem 621 110 Kč, je jeho nárok po právu. Námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí neshledal soud důvodnou. Vedlejší účastnice odmítla požadavek stěžovatele na přecenění jeho nároku až přípisem ze dne 2. 5. 2017, od něhož do podání žaloby tříletá promlčecí lhůta neuplynula. Do té doby se stěžovatel mohl domnívat, že i jeho nový nárok bude uspokojován na základě veřejných nabídek, a promlčecí doba mu tehdy neběžela (nicméně i kdyby běžela, byla by námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí v rozporu s dobrými mravy).
4. Rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 4. 2019 č. j. 11 Co 257/2018-352 byl rozsudek okresního soudu ve II. výroku změněn tak, že se žaloba na uložení povinnosti vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku č. X4 v katastrálním území Doubravka, pozemku č. X5 a č. X6 v katastrálním území Lhota u Dobřan a pozemku č. X7 v katastrálním území Doudlevce zamítá (I. výrok), ve III. výroku se rozsudek okresního soudu mění tak, že vedlejší účastnice má vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v částce 15 523,20 Kč (II. výrok) a stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení v částce 56 449,80 Kč (III. výrok).
5. Krajský soud dospěl stejně jako okresní soud k závěru, že liknavost na straně vedlejší účastnice nebyla zjištěna, a tvrdí-li stěžovatel, že hodnota jeho nároku byla vyšší, na tuto skutečnost relevantním způsobem nereagoval, nežádal o přecenění nároku, ačkoliv judikatura v tomto ohledu již byla známa, resp. rozhodně již byla ustálena v roce 2016, kdy došlo k uspokojení další části restitučního nároku stěžovatele, čímž byl jeho evidovaný restituční nárok téměř zcela uspokojen. Na rozdíl od okresního soudu proto neshledal krajský soud v jednání vedlejší účastnice ani svévoli, která měla spočívat v její procesní obraně v průběhu soudního řízení. Svévolné jednání vedlejší účastnice by muselo dle krajského soudu předcházet podání žaloby, která je svou povahou zcela výjimečným procesním institutem k dosažení uspokojení restitučních nároků. Nelze proto akceptovat postup zvolený stěžovatelem, který po velmi dlouhé době (cca 15 let) napsal vedlejší účastnici jednu výzvu s žádostí o přecenění (bez doložení relevantních podkladů) za situace, kdy v celém předchozím období výši restitučního nároku zcela akceptoval, nijak proti ní nebrojil a následně podal žalobu k soudu. Krajský soud uzavřel, že nebyla-li prokázána odpovídající aktivita stěžovatele směřující k přecenění jeho restitučního nároku, je tím současně vyloučena liknavost či svévole na straně vedlejší účastnice.
6. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 8. 2019 č. j. 28 Cdo 2281/2019-375 jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že rozsudek krajského soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu týkající se otázky liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku. Nesouhlasil-li stěžovatel se správností a úplností skutkových zjištění krajského soudu, podle kterých si vedlejší účastnice vůči stěžovateli, jenž byl v ocenění nároku sám po mnoho let pasivní, nepočínala svévolně ani liknavě, Nejvyšší soud uvedl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a tvrdí, že v rozporu s jejich závěry krajský soud a Nejvyšší soud ignorovaly okresním soudem zjištěnou skutečnost, že vedlejší účastnice eviduje restituční nárok stěžovatele v nesprávné výši, a že hodnota jeho dosud nevypořádaného nároku činí více než 3 000 000 Kč. Za situace, kdy vedlejší účastnice nárok stěžovatele v této výši neuznává, odmítá jej přecenit a odkazuje stěžovatele na základě interního pokynu s uplatněním jeho nároku na řízení před soudem, jde o zvůli státu, který prostřednictvím vedlejší účastnice nutí stěžovatele podstupovat zdlouhavé soudní řízení, a krajský soud se odmítá žalobou stěžovatele de facto zabývat. Stěžovatel nesouhlasí s postupem krajského soudu a Nejvyššího soudu, které poté, co byla okresním soudem výše jeho restitučního nároku jednoznačně zjištěna, odmítly stěžovateli spravedlnost jen na základě toho, že neunesl důkazní břemeno o nedostatku liknavosti a svévole vedlejší účastnice. Stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 28 Cdo 5389/2014, s jehož závěry, na které poukazoval již v dovolání, se Nejvyšší soud v napadeném usnesení nevypořádal, a uvádí, že mu nezbude než se obrátit na soud s žalobou na určení práva. Takový postup stěžovatel považuje za rozporný nejen se závěry uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, ale i judikaturou Ústavního soudu, podle které má být oprávněné osobě poskytnuta kvalitativně a kvantitativně odpovídající náhrada za odňatý pozemek tak, aby jeho hodnota vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality, se co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku. Stěžovatel napadá i výrok rozsudku krajského soudu o nákladech řízení, kterým byly přiznány vedlejší účastnici náklady řízení spočívající v jejím zastoupení advokátem, přestože disponuje dostatečným administrativním a ekonomicky silným aparátem, včetně právního oddělení, a předmět věci nebyl skutkově ani právně obtížný.
III.
Vyjádření účastníků a replika stěžovatele
8. Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení a vedlejší účastnici, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že vycházel zvláště ze skutkových zjištění, o něž krajský soud opírá svůj závěr v otázce liknavosti a svévole vedlejší účastnice při uspokojování restitučního nároku stěžovatele. Nejvyšší soud připomíná, že není instancí skutkovou a nepřísluší mu jakkoli revidovat nalézacími soudy zjištěný skutkový stav věci. Ve skutkových poměrech (nečinnost samotného stěžovatele) tak nejde o kontradikci s odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. Nejvyšší soud odkazuje pro stručnost na odůvodnění napadeného usnesení, jehož obsahem jsou i četné odkazy na relevantní judikaturu, s níž je právní posouzení projednávané věci souladné a od níž není důvodu se odchýlit.
10. Krajský soud trvá na závěrech, jež učinil ve svém napadeném rozsudku a na jeho odůvodnění odkazuje.
11. Vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že přestože stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod, ve skutečnosti se dožaduje přezkumu skutkových zjištění a jejich právních hodnocení krajským soudem a Nejvyšším soudem. Tyto námitky pak odůvodňuje nepřiléhavou judikaturou. Stěžovatel dle vedlejší účastnice v předešlém řízení nesplnil podmínky pro uplatnění žaloby na nahrazení projevu vůle ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, resp. přes procesní poučení neunesl důkazní břemeno, a nyní se svá hmotněprávní a procesněprávní pochybení pokouší zvrátit důrazem na nepřiléhavou judikaturu Ústavního soudu vybízející k výkladu restitučních zákonů ve vztahu k oprávněným osobám vstřícným způsobem (ex favore restitutionis). Odvolává-li se stěžovatel v ústavní stížnosti na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které byl jako liknavý či svévolný shledán postup vedlejší účastnice, pokud bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároků oprávněných osob nesprávným ohodnocením nároku, jde o argumentaci nepřiléhavou, neboť vedlejší účastnice řádně a včas reagovala na všechny předložené výzvy stěžovatele, které jí před zahájením sporu předložil, žádný z předložených dokumentů však neprokazoval, že by snad mělo být ocenění nevydaného pozemku stěžovatele chybné. Ani v předmětném soudním řízení nebyla tato otázka postavena najisto a zůstala spornou; proto se postup vedlejší účastnice v tomto řízení nemohl stát svévolným, opačný výklad by znamenal, že by se vedlejší účastnice chovala svévolně pokaždé, kdy by odmítla jakýkoliv nepodložený nárok oprávněné osoby v neadekvátní výši. Jde-li o napadený výrok krajského soudu o nákladech řízení, vedlejší účastnice je přesvědčena o tom, že posuzovaná věc je typově velmi náročná, a s ohledem na množství řešených soudních sporů, které stěžovatel zbytečně vyvolal (nehledě na řízení vedená dalšími oprávněnými osobami, jejichž počet jde do mnoha set či jednotek tisíců), není v silách vedlejší účastnice v řízeních zajistit odpovídající kvalifikované zastoupení výhradně ze svých personálních zdrojů, nejde ani o běžnou agendu vedlejší účastnice, navíc jde o právně složitou dosud českými soudy jednoznačně nevyřešenou otázku, přičemž případná pochybení v soudních řízeních mohou mít pro vedlejší účastnici závažný majetkový dopad.
12. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ve své replice stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že nenapravil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními krajského soudu o absenci svévole na straně vedlejší účastnice a provedenými důkazy před okresním soudem, kterými bylo zjištěno, že vedlejší účastnice nesprávně ocenila restituční nárok stěžovatele, přičemž vedlejší účastnice na tomto zásadně nesprávném ocenění lpěla nejen před zahájením soudního řízení, ale i v celém jeho průběhu a lpí na něm do dnešního dne. Nejvyšší soud stěžovateli za této procesní situace neposkytl ochranu jeho práv, přičemž se sám odchýlil od své dosavadní judikatury (rozsudek sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž označil důsledky vyplývající z takového postupu krajského soudu jako obtížně přijatelné a neslučitelné s principy právního státu). Stěžovatel odmítá, že by ve své stížnosti polemizoval se skutkovými závěry soudů o tom, že vedlejší účastnice vůči jeho osobě nepostupuje liknavě, jak je mu podsouváno. Stěžovatel uplatňuje ve své stížnosti námitku zcela jinou, a sice že se krajský soud a Nejvyšší soud odmítly zabývat řádným oceněním jeho restitučního nároku, a aniž učinily závěr o tom, zda je jeho nárok řádně oceněn, uvedly, že na straně vedlejší účastnice absentuje svévole, a to s důsledkem, že bude stěžovatel nucen uplatnit svůj nárok novou žalobou na určení výše svého nároku. Vedlejší účastnice zdůraznila další, dle mínění stěžovatele neudržitelný závěr krajského soudu, že liknavost, svévole či diskriminace musí být dána již před zahájením řízení, neboť je podmínkou pro zahájení řízení o vydání konkrétního náhradního pozemku oprávněné osobě. Tento závěr je však zcela v rozporu s nálezem ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303), z něhož vyplývá, že právě zjišťování a posouzení jednotlivých kroků vedlejšího účastníka vůči oprávněné osobě má být předmětem řízení o vydání náhradního pozemku. Argumentuje-li krajský soud, že z procesní obrany vedlejší účastnice nelze dovozovat svévoli na její straně, takový závěr znamená, že by vedlejší účastnice lpěním na nesprávném ocenění nároku znemožnila oprávněným osobám uplatnit jejich právo žalobou na vydání náhradního pozemku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu i dovolacího soudu. Podstatou tvrzení stěžovatele o svévolném jednání vedlejší účastnice tak bylo to, že restituční nároky stěžovatele eviduje ve zjevně nesprávné výši a odmítá je přecenit, i když je nesprávná hodnota nároku prokázána. Proto se stěžovatel obrátil na obecné soudy, aby mu poskytly ochranu, jeho nárok řádně přecenily a svým rozhodnutím ho uspokojily.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
15. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
16. Podstatou posuzované věci je, zda byly splněny podmínky pro to, aby nebylo postupováno podle §11a odst. 1 zákona o půdě, jenž stanoví, že oprávněným osobám, jimž nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2 tohoto zákona, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, nýbrž aby bylo vyhověno žalobě stěžovatele na bezúplatný převod konkrétních náhradních pozemků. Takový postup je možný dle ustálené soudní praxe pouze v případech, kdy stát postupuje při uspokojování práv oprávněné osoby liknavě a svévolně, či odmítá připustit oprávněnou osobu do veřejných nabídek s tvrzením o neexistenci náhradového výroku, neboť v takovém případě jiná možnost vymožení náhradového nároku oprávněné osobě nezbývá.
17. Jak okresní soud, tak krajský soud dospěly k závěru, že postup vedlejší účastnice nebyl liknavý, neboť stěžovatel léta (od ledna 2003) s původním oceněním svého nároku souhlasil, a nic proti němu nenamítal ani poté, co byl jeho nárok v původně evidované výši ke dni 8. 1. 2016 téměř zcela uspokojen. S požadavkem na přecenění svého nároku se na vedlejší účastnici stěžovatel obrátil až dne 3. 4. 2017, přičemž vedlejší účastnice tento jeho návrh nedoložený znaleckým posudkem ani žádnými jinými listinami dokladujícími, že předmětný pozemek byl v době přechodu na stát určen k zastavění, řádně a včas reagovala.
18. Okresní soud však shledal v procesním postupu vedlejší účastnice svévoli, když ta i přes skutečnost, že charakter pozemku byl v řízení před okresním soudem prokázán, setrvává na původním ocenění nároku a stěžovatele do veřejných nabídek odmítá připustit. Krajský soud naopak dospěl k závěru, že procesní obranu vedlejší účastnice v průběhu řízení, jež je výrazem legitimního procesního postoje účastníka řízení, za svévoli považovat nelze. Krajský soud měl za obecně nepřijatelný postup stěžovatele, který po cca patnácti letech, kdy v celém období výši restitučního nároku nezpochybňoval, napsal vedlejší účastnici žádnými podklady nedoloženou výzvu s žádostí o přecenění, a následně podal žalobu k soudu.
19. Tomuto závěru krajského soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Jak již bylo shora uvedeno, podmínkou pro to, aby byl výjimečně "obejit" zákonem předpokládaný postup pro vydávání odňatých pozemků zakotvený v §11a odst. 1 zákona o půdě, je na základě judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu splnění podmínky liknavého, svévolného či diskriminačního postupu orgánu státu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (N 33/32 SbNU 303), obdobně i nález sp. zn. IV. ÚS 1835/08 ze dne 15. 10. 2009 (N 215/55 SbNU 27), který z uvedeného nálezu vychází], podle kterých pouze ve výjimečném případě, jestliže by se konkrétní oprávněná osoba nemohla určitou dobu, po vlastní marné snaze, domoci uspokojení svého nároku na vydání náhradního pozemku stanoveným postupem - tedy jestliže by pozemkový fond postupoval vůči oprávněné osobě svévolně - přicházela by v úvahu eventualita výběru oprávněnou osobou a vydání konkrétního pozemku (případně žaloba na vydání takového pozemku). V tom případě by totiž byl výběr oprávněnou osobou a vydání konkrétního pozemku opodstatněn tím, aby se mohla domoci svého nároku, tedy byl by odůvodněn imperativem zákazu odepření spravedlnosti; výběr konkrétního pozemku by tak představoval jediný prostředek obrany proti libovůli.
20. V době podání žaloby podmínka liknavého, svévolného či diskriminačního jednání na straně vedlejší účastnice splněna nebyla. Stěžovatel od ledna roku 2003, kdy proběhl proces ocenění jeho restitučního nároku, výši ocenění nezpochybnil, účastnil se dvou veřejných nabídek, jimiž byl jeho nárok ke dni 8. 1. 2016 až na 295 Kč uspokojen, teprve v dubnu 2017 podal žádost o přecenění svého restitučního nároku, kterou vedlejší účastnice neakceptovala s tím, že stěžovatel svůj požadavek nijak nedoložil. Na toto sdělení stěžovatel nereagoval, ani nepožádal o přecenění svého restitučního nároku na základě znaleckého posudku, který předložil až v řízení před okresním soudem, a namísto toho přikročil dne 7. 9. 2017 k podání žaloby. Nechovala-li se před podáním žaloby vedlejší účastnice takovým způsobem, který by opravňoval stěžovatele k podání žaloby na vydání určitých konkrétních pozemků, jak ve výjimečných případech judikatura připouští, nelze tento nedostatek zhojit poukazem na pozdější postup vedlejší účastnice v průběhu řízení. V takovém případě by totiž byl obejit zákonem předpokládaný postup, jakým pozemkový úřad převádí jiné pozemky na základě veřejných nabídek (§11a odst. 1 zákona o půdě). Tento proces vypořádání přitom nelze předem odmítnout jako marný či zbytečný s poukazem na procesní stanovisko vedlejší účastnice, mimo jiné již proto, že o výši restitučního nároku (jeho přecenění) nebylo dosud pravomocně rozhodnuto.
21. Ústavní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že za svévoli, jak o ní hovoří výše citovaná judikatura Ústavního soudu, nelze považovat ani procesní postup vedlejší účastnice, který zaujala v průběhu řízení. Z obsahu repliky stěžovatele je přitom zřejmé, že za svévoli považuje právě jednání vedlejší účastnice spočívající v jejím trvání na výši restitučního nároku stěžovatele, jak jí byl oceněn v roce 2002 a jak byl do 4. 1. 2016 postupně uspokojován. Ústavní soud má za to, že shora popsaný procesní postup vedlejší účastnice nejenže nelze považovat za svévoli, ale naopak představuje základní právo účastníka řízení vyjádřit se k tvrzením protistrany. Z obsahu vyžádaného soudního spisu přitom vyplývá, že vedlejší účastnice při ústním jednáním před okresním soudem navrhla vypracování revizního znaleckého posudku k ocenění nevydaného pozemku, s tím, že ocenění podle stěžovatelem objednaného a jím předloženého znaleckého posudku je výhodné pro stěžovatele, a navíc dle předchozích zkušeností vedlejší účastnice jde o znalce nespolehlivého. Dospěl-li tedy okresní soud k závěru o výši restitučního nároku stěžovatele v částce, se kterou vedlejší účastnice nesouhlasila, postupovala zcela v rámci možností daných jí zákonem (procesním předpisem), když výši této částky rozporovala. Námitka vedlejší účastnice proti stanovení ceny stěžovateli nevydaného pozemku se navíc ukázala jako důvodná, neboť krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že nepřikročil-li by ke změně napadeného rozsudku a žalobu nezamítl, nezbylo by, než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení, neboť nelze akceptovat postup okresního soudu, který bez znaleckého posudku sám stanovil cenu pozemku dle příslušné vyhlášky, aniž by se vypořádal s otázkou případných srážek (stavební srostlost, infrastruktura apod.), když stěžovatelem předložený znalecký posudek Ing. Jana Skyvy se srážkami výslovně nezabývá, a nelze jej proto rovněž akceptovat jako podklad pro závěr o ocenění vyvlastněného pozemku.
22. Nelze tedy než uzavřít, že odmítl-li se krajský soud zabývat cenou předmětného pozemku a tedy i výší restitučního nároku stěžovatele s odůvodněním, že stěžovatel před podáním žaloby nevyvinul sám procesní aktivitu směřující k přecenění jeho restitučního nároku, nelze tomuto jeho závěru z pohledu ústavnosti ničeho vytknout. Právě tato okolnost odlišuje posuzovanou věc od věci řešené citovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 495/02), ve kterém Ústavní soud obecným soudům vytkl, že se vůbec nezabývaly tvrzením stěžovatelek o svévoli pozemkového fondu, přestože navrhovaly důkazy prokazující, že jejich nárok nebyl dlouhodobě uspokojen, a po dvouleté bezcílné snaze o uspokojení jejich nároku na vydání náhradního pozemku jim zaměstnanci pozemkového fondu doporučili, aby si vyhledaly vhodné pozemky. Předmětem uvedené věci však byl především přezkum právního názoru obecných soudů, že vzhledem k tomu, že náhradní pozemky jsou ve vlastnictví státu, oprávněné osobě nesvědčí právo výběru konkrétního náhradního pozemku. Stejně tak poukazuje-li stěžovatel na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, je nutno uvést, že jím dovolací soud zrušil rozsudek krajského soudu z toho důvodu, že bez přihlédnutí ke všem relevantním dříve judikaturou formulovaným kritériím krajský soud vyloučil postup žalované při uspokojování nároku žalobkyně jako liknavý, diskriminační či svévolný, i když se žalobkyně domáhala svých práv podle restitučních předpisů již od roku 1992 a o jejím nároku rozhodl pozemkový úřad až v roce 2004, kdy jí přiznal právo na poskytnutí náhradních pozemků. Uvedené okolnosti odlišují poukazovanou věc od případu stěžovatele.
23. V posuzované věci tedy není dán základní předpoklad argumentace stěžovatele, že výše jeho restitučního nároku byla řádně stanovena, a vedlejší účastnice postupovala svévolně, když tuto výši nerespektovala. Ve své replice stěžovatel uvedl, že se v roce 2017 obrátil na obecné soudy, aby "jeho nárok řádně přecenily". Jak již bylo shora uvedeno, žalobu na bezúplatný převod konkrétních náhradních pozemků, v rámci jejíhož projednání soud může posoudit jako předběžnou otázku výši restitučního nároku oprávněné osoby, lze podat pouze výjimečně v případech, kdy stát postupuje při uspokojování práv oprávněné osoby liknavě a svévolně. V posuzované věci však stěžovatel uplatnil vůči vedlejší účastnici dne 3. 4. 2017 svůj nový nárok ve výši 3 145 500 Kč, a poté, co jej vedlejší účastnice dne 2. 5. 2017 odmítla, obrátil se přímo na okresní soud s žalobou na bezúplatný převod konkrétních náhradních pozemků v hodnotě 1 005 300 Kč. Krajský soud tedy postupoval ústavně souladným způsobem, když žalobu stěžovatele odmítl, aniž se zabýval hodnotou předmětného nevydaného pozemku, neboť nešlo o zákonem předpokládaný způsob zjišťování výše restitučního nároku a jeho uspokojování, a nebyly dány podmínky pro výjimečný stěžovatelem zvolený postup vydání jím vybraných konkrétních pozemků.
24. Ústavní soud si je vědom své judikatury, z níž vyplývá, že k restitučním nárokům je třeba přistupovat citlivě, aby v soudním řízení případně nedošlo k další křivdě. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat zvláště v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech či svobodách má být částečně kompenzována. Ani s přihlédnutím k výše uvedenému však Ústavní soud nemůže dospět k jinému závěru, než že krajský soud zamítnutím žaloby stěžovatele postupoval ústavně souladným způsobem a své právní názory řádně odůvodnil.
25. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že krajský soud pochybil, když přiznal vedlejší účastnici náklady řízení spočívající v zastoupení advokátem. Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích konstatoval, že i v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze "mechanicky" rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Výrok o náhradě nákladů řízení tak musí být v souladu s průběhem řízení a s úkony účastníků, respektive s obsahem příslušného soudního spisu, a úvaha k němu vedoucí musí být, byť stručně, odůvodněna; jinak zpravidla dochází k porušení práva účastníků na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nálezy ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 454/04 (N 29/36 SbNU 337), ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 153/06 (N 127/41 SbNU 581) a ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. II. ÚS 762/10 (N 148/58 SbNU 257)].
26. Ústavní soud se rovněž v minulosti vyslovil k případům zastoupení státu advokátem v soudním řízení z pohledu účelnosti takto vynaložených nákladů řízení. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však učiní, není důvodu uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [srov. nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), nález ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) a další]. Obdobné závěry přitom Ústavní soud vztáhl též na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty) hospodařícími s veřejnými prostředky, jako je Česká televize [nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193) či nález ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1333/14 (N 36/76 SbNU 503)], fakultní nemocnice [nález ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)], pozemkový fond [nález ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12 (N 165/70 SbNU 535)] či Národní památkový ústav [nález ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3855/14 (N 162/78 SbNU 429)].
27. Ústavní soud ve své judikatuře současně konstatoval, že nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla neúčelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení státu či veřejných institucí, pokud jsou k hájení svých zájmů vybaveny příslušnými organizačními složkami, vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně předmětu sporu, jeho obtížnosti, souvislosti s běžnou agendou daného účastníka atd. Předmětem sporu může být i právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou daným účastníkem či velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, s mezinárodním prvkem a podobně; v takových případech může být postup účastníka, který zvolí pro své zastupování specializovaného advokáta, shledán za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení řádně odůvodnit specifické okolnosti případu [např. výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1172/12 či nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401)].
28. V nyní posuzovaném případě vedlejší účastnice ve svém podání (označeném jako "vyčíslení nákladů právního zastoupení strany žalované"), adresovaném krajskému soudu, uvedla, že v poslední době nastal enormní nápad nových restitučních žalob vůči státu, přičemž jde o žaloby skutkově i právně velmi složité s rozsáhlou spisovou a důkazní dokumentací, proto považuje za účelně vynaložené náklady na právní zastoupení advokátem. Reagovala tak na argumentaci stěžovatele přednesenou při ústním jednání, že vedlejší účastnice by neměla mít právo na náklady právního zastoupení s ohledem na skutečnost, že jde o orgán České republiky, který zásadně nemá nárok na náhradu nákladů, nejde-li o mimořádné případy. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že s ohledem na množství případů, které vedlejší účastnice řeší s oprávněnými osobami, i na specializovanou agendu, která svým rozsahem překračuje možnosti právního útvaru vedlejší účastnice, je namístě akceptovat, že vedlejší účastnice udělila plnou moc k zastupování v těchto typech řízení advokátovi, a přiznat jí účelně vynaložené náklady za toto zastoupení.
29. Ústavní soud zdůrazňuje, že náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Odůvodní-li soudy tyto své úvahy dostatečně, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy shora citované závěry krajského soudu má soud za řádně odůvodněné. Ústavní soud si je vědom závěrů vyplývajících ze shora citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1172/12, podle kterého je obecně i v případě pozemkového fondu (jehož působnost přešla od 1. 1. 2013 na žalovanou) nutno aplikovat pravidlo, že tam, kde k hájení svých zájmů je vedlejší účastník vybaven příslušnými organizačními složkami, není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát; důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti citovaným nálezem však byla skutečnost, že Městský soud v Praze nerespektoval popsané principy pro hodnocení účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení, a vyšel z obecné premisy, že vedlejšímu účastníkovi (jako v soudním sporu vítěznému účastníkovi) a priori náleží náhrada jeho nákladů řízení, tj. bez ohledu na předmět sporu a bez patřičné relevance okolností konkrétního případu. Takového pochybení se krajský soud, jak vyplývá z výše uvedeného, nedopustil, neboť vzal v otázce účelně vynaložených nákladů řízení v úvahu jak argumentaci vedlejší účastnice, tak stěžovatele, a svůj závěr odůvodnil povahou rozhodované věci. V posuzované věci k uvedenému přistupuje skutečnost, že vedlejší účastnici v řízení před okresním soudem zastupovala pověřená zaměstnankyně, k zastoupení vedlejší účastnice advokátem došlo až v odvolacím řízení, tedy poté, co nebyla v řízení před okresním soudem úspěšná.
30. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, je-li jimi skončeno odvolací řízení, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Teprve poté, co Nejvyšší soud shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně.
31. V posuzované věci je z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud připomněl svou judikaturu, podle které jako liknavý či svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované, jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků, a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách, s uvedenými tezemi však rozsudek krajského soudu v rozporu neshledal. Nejvyšší soud zdůraznil zjištění krajského soudu, dle nichž stěžovatel původně bezvýhradně akceptoval ocenění restitučního nároku vedlejší účastnicí, aniž by vůči její kvantifikaci po dobu 15 let jakkoliv brojil, přičemž až poté, co došlo k uspokojení jeho restitučního nároku téměř v plné výši, přichází s ničím nepodloženou žádostí, jíž usiluje o přecenění svého nároku; k uspokojení takto tvrzeného a nově konstruovaného nároku (jeho zbytku) pak následně podává žalobu na vydání konkrétních pozemků mimo veřejnou nabídku, a to za situace, kdy ani po patřičném poučení (dle §118a o. s. ř.) neprokázal relevantní skutečnosti o tom, že byl ve věci aktivní a že se uspokojení tvrzeného nároku nemohl domoci v důsledku svévole či liknavosti vedlejší účastnice.
32. Ústavní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že Nejvyšší soud použil §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem s odkazem na konkrétní okolnosti věci odůvodnil. Ústavní soud proto nemá prostor pro přehodnocení jeho závěrů.
33. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu