ECLI:CZ:US:2013:3.US.3436.12.1
sp. zn. III. ÚS 3436/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Lhotského, zastoupeného JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2012 č. j. 17 Co 309/2011-84 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. prosince 2010 č. j. 23 C 14/2010-44 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel - s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), práva na náhradu za omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny a dále pak na porušení čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 10 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě - domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel se domáhal na České republice - Ministerstvu financí částky 1 533 577 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu s tím, že jako pronajímateli domu mu v této výši ušel zisk z nájemného za období od 1. 1. 2007 do 21. 12. 2007. Ušlý zisk vyčíslil jako rozdíl mezi regulovaným nájemným a nájemným tržním. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že sice Ústavní soud připustil možnost pronajímatelů domáhat se náhrady škody vůči státu za nucené omezení vlastnického práva, avšak rozhodným obdobím byla doba od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006. Za situace, kdy od 1. 1. 2007 bylo možné postupovat podle zákona č. 107/2006 Sb., tj. stěžovatel měl možnost jednostranně zvýšit nájemné, což také učinil, nemohlo ke vzniku škody na straně stěžovatele dojít. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, avšak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Ve své argumentaci poukázal na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu i judikaturu Nejvyššího soudu a dále uvedl, že z žádného rozhodnutí Ústavního soudu ani Nejvyššího soudu nevyplývá, že by nárok na náhradu škody pronajímatele trval i po 1. 1. 2007.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší zásadně podávat výklad podústavního práva,
a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pro přiznání nároku na náhradu škody je pouze rozhodné, zdali jsou splněny podmínky nároku podle č. 11 odst. 4 Listiny či nikoliv, a odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 680/08, bod 20 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Dále pak má za to, že zákon č. 107/2006 Sb. tím, že reguluje výši nájemného jen v některých bytech, je diskriminační. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy nesprávně vykládají ustanovení §128 odst. 2 občanského zákoníku, že se tak vztahuje pouze na dočasné omezení vlastnického práva, a dále pak argumentuje tím, že mu je omezena jeho autonomie vůle sjednat nájemné v takové výši, v jaké on sám chce.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel vytrhává z kontextu jednotlivé věty, neboť jím citovaný bod 20 rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. července 2009 sp. zn. I. ÚS 680/08 zní: "Pro úplnost Ústavní soud dodává, že úvaha odvolacího soudu, podle níž se po přijetí zákona č. 107/2006 Sb. dne 31. 3. 2006 již náhrady škody domáhat nelze, je zjevně nesprávná, a nelze ji proto vztahovat ani na právo na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Rozhodné je pouze to, zda jsou splněny podmínky nároku podle čl. 11 odst. 4 Listiny, či nikoliv. K odstranění omezení vlastnického práva přitom zjevně nedošlo již přijetím zákona č. 107/2006 Sb. nebo dnem, kdy nabyl účinnosti, ale teprve - a to navíc postupně a částečně - dnem, kdy podle něj bylo možno poprvé jednostranně zvyšovat nájemné, tj. dnem 1. 1. 2007 (viz §3 odst. 2 citovaného zákona). Jinou otázkou je subsidiarita nároku na náhradu za omezení vlastnického práva a situace, kdy pronajímatel nevyužil možnosti žalovat o zvýšení nájemného; k tomu viz výše." Z judikatury Ústavního soudu proto vyplývá, že k odstranění omezení vlastnického práva - ústavně nepřijatelného, neboť vlastnické právo není neomezené, tj. bez limitní, ale mající své vnitřní i vnější limity, což přímo vyjadřuje definice vlastnického práva založená na Hedemanově koncepci, tj. na skutečnosti, že vlastnictví zavazuje - došlo s možností v souladu se zákonem č. 107/2006 Sb. jednostranně zvýšit nájemné.
Evropský soud pro lidská práva uvádí již v rozsudku James a další proti Spojenému království (James a další proti Spojenému království, rozsudek ze dne 21. 2. 1986, stížnost č. 8793/79), že druhý odstavec čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je třeba vykládat ve světle zásady uvedené v první větě tohoto článku. V důsledku toho musí zásah dbát "spravedlivé rovnováhy" mezi požadavky veřejného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivců (srov. Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, rozsudek ze dne 23. 9. 1982, stížnosti č. 7151/75, 7152/75). Hledání takové rovnováhy se odráží ve struktuře celého čl. 1 Dodatkového protokolu, tudíž také v druhém odstavci. Musí existovat odůvodněný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (srov. James a další proti Spojenému království, rozsudek ze dne 21. 2. 1986, stížnost č. 8793/79). V kauze Mellacher a další proti Rakousku, rozsudek ze dne 19. 12. 1989, stížnosti č. 10522/83, 11011/84, 11070/84, Evropský soud pro lidská práva jednoznačně vyslovil, že je možné připustit omezení vlastnického práva mimo jiné i regulací výše nájemného, nicméně stát musí hledat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky veřejného zájmu a požadavky ochrany základních práv jednotlivců (blíže viz Mellacher a další proti Rakousku, rozsudek ze dne 19. 12. 1989, stížnosti č. 10522/83, 11011/84, 11070/84).
Ústavní soud k tomu připomíná, že rovněž zásada autonomie vůle není bezlimitní zásada, která by byla nadřazená jiným zásadám soukromého práva. Zásady soukromého práva ve své harmonické koexistenci vytvářejí ucelený systém mající za cíl ochranu subjektivního zájmu, ovšem nejen zájmu pronajímatele, ale i nájemce. Právě v případě závazku nájmu bytu je jednou ze stěžejních zásad ochrana slabší kontraktační strany, příp. i ochrana slabší strany jakožto spotřebitele, což je mimo jiné jednou ze stěžejních politik prosazované právem EU. Zásada ochrany nájemce bytu není excesem českého soukromého práva, ale obecně přijímaná teze celé kulturní demokratické Evropy založené na humanistických a křesťanských ideálech.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2013
Ivana Janů, , v.r.
předsedkyně senátu