ECLI:CZ:US:2023:3.US.3441.22.1
sp. zn. III. ÚS 3441/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Kapalové, zastoupené JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, č. j. 26 Cdo 1910/2022-274, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2022, č. j. 17 Co 393/2021-202, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 9. 2021, č. j. 51 C 33/2020-142, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) RNDr. Dušana Provazníka a 2) RNDr. Marianny Provazníkové, zastoupeni JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, jako vedlejší účastníci řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 10 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka je nájemkyní v napadených rozhodnutích blíže specifikovaného bytu. Vlastníky (vedlejšími účastníky řízení) byla stěžovatelce dána výpověď z nájmu bytu dle §2288 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, s tříměsíční výpovědní dobou. Stěžovatelka podala žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi, která však byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 2. 2020, č. j. 24 C 74/2019-132, zamítnuta. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), č. j. 13 Co 136/2020-205, byl rozsudek obvodního soudu potvrzen s tím, že výpověď z nájmu bytu netrpí formálními nedostatky, že je v ní dostatečně vymezen výpovědní důvod, a že není v rozporu s dobrými mravy. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 6. 2021, č. j. 26 Cdo 937/2021-161, jak pro vady, které nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, tak částečně pro nepřípustnost. V usnesení dovolací soud mimo jiné uvedl, že "naplněností uplatněného výpovědního důvodu se může soud zabývat jen v řízení podle §2290 o. z., tedy jen v případě, že nájemce, kterému byla výpověď doručena (dostala se do sféry jeho dispozice), podal ve lhůtě stanovené v §2290 o. z. žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi. ...Přitom však nelze ztratit ze zřetele, že ustanovení §2290 o. z. nijak nebrání tomu, aby soud k neplatnosti či zdánlivosti výpovědi přihlédl i v jiném řízení. Zákon zde nestanoví žádnou lhůtu a ani neupravuje žádné zvláštní řízení k jejich uplatnění." Navazující ústavní stížnost stěžovatelky Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 2415/21 podle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro neodstraněnou vadu - absenci právního zastoupení.
3. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, podali vedlejší účastníci žalobu o vyklizení předmětného bytu, které obvodní soud vyhověl a uložil stěžovatelce nyní napadeným rozsudkem povinnost ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku vyklidit a odevzdat bytovou jednotku vlastníkům. O odvolání stěžovatelky rozhodl městský soud nyní rovněž napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil. Navazující dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením jako nepřípustné, neboť otázku, zda výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud, stejně jako soud I. stupně, v souladu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
4. V současné době je již na základě vykonatelných (nyní napadených) rozsudků obvodního a městského soudu prováděna exekuce, a to poté, co byla až do vydání nyní napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatelky odložena, a poté, co byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení jejího výkonu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že se v řízení o vyklizení bytu při hodnocení souladu výkonu práva žalobců s dobrými mravy nedostatečně zabývaly všemi okolnostmi, které je třeba vzít do úvahy, a to jak na straně žalobců, tak na straně stěžovatelky. Stěžovatelka popisuje okolnosti nabytí předmětné bytové jednotky žalobci a tvrdí, že nebylo dodrženo její předkupní právo, čehož se dovolávala v samostatně vedeném soudním řízení před obecnými soudy, které již bylo skončeno, a v současné době je tato záležitost rovněž předmětem samostatného řízení před Ústavním soudem. Stěžovatelka dále poukazuje na svůj nepříznivý zdravotní stav, který dle lékařských zpráv vyžaduje zvýšený klid a omezení fyzické a psychické námahy, případné stěhování by tak nepříznivě zasáhlo jak do stěžovatelčina fyzického, tak i psychického stavu. Stěžovatelka uvádí, že nedisponuje žádným náhradním bydlením, do kterého by se mohla vystěhovat, opatření nového bydlení jí nadto komplikuje probíhající exekuční řízení. Stěžovatelčin starobní důchod nepostačí na úhradu tržního nájmu, proto ve spolupráci se sociálně právní poradnou R-Mosty, z.s. požádala o přidělení bytu pro seniory na Magistrátu hlavního města Prahy.
6. Ústavní soud ještě předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky řízení dané zákonem o Ústavním soudu. V tomto ohledu z obsahu vyžádaného soudního spisu obvodního soudu zjistil, že ústavní stížnost byla podána opožděně ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v posuzované věci je takovýmto rozhodnutím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022 č. j. 26 Cdo 1910/2022-274.
8. Ačkoliv stěžovatelka v blanketní ústavní stížnosti označila za den doručení citovaného usnesení den 11. 10. 2022, z předloženého soudního spisu (č. l. 275) vyplynulo, že ve skutečnosti bylo usnesení dovolacího soudu doručeno právní zástupkyni stěžovatelky již dne 6. 10. 2022. Byla-li tedy ústavní stížnost podána až dne 12. 12. 2022 (svěřením zásilky k poštovní přepravě), je zřejmé, že zákonem stanovená dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla dodržena a Ústavní soud se proto nemohl věcí stěžovatelky meritorně zabývat, jelikož zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti je kogentní a nelze ji proto prominout.
9. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako opožděnou a proto ji usnesením soudce zpravodaje mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj