ECLI:CZ:US:2016:3.US.3462.16.1
sp. zn. III. ÚS 3462/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Krejčové, zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2016 č. j. 35 Co 214/2016-196 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. prosince 2015 č. j. 28 C 384/2014-160, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., sídlem Bělehradská 128/3, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, přitom vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 12. 2015 č. j. 28 C 384/2014-160 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici (v postavení žalobkyně) částku 19 010,43 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení částku 14 110 Kč. Vedlejší účastnice se žalobou domáhala zaplacení uvedené částky, kterou jí byla stěžovatelka povinna vrátit po splnění podmínek sjednaných v mandátní smlouvě. Podle této smlouvy se stěžovatelka zavázala aktivně vyhledávat zájemce o produkty vedlejší účastnice a vyvíjet činnost vedoucí k uzavření smluvního vztahu mezi vedlejší účastnicí a zájemcem o její služby. Vedlejší účastnice se zavázala za tuto činnost stěžovatelce vyplácet provizi podle provizního řádu. Tento provizní řád pak stanovil, kdy stěžovatelce vznikl nárok na provizi a v jakých případech mohla být provize odejmuta. Povinnost vrátit část vyplacené provize byla přitom podle obvodního soudu v mandátní smlouvě založena, nikoliv však časově omezena na dobu trvání závazkového vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Tato povinnost vznikla stěžovatelce tehdy, pokud došlo k případům v mandátní smlouvě specifikovaným (například nedočerpání úvěru ze strany klienta nebo jeho předčasné splacení), ať již se tak stalo v době trvání závazkového vztahu či po jeho skončení. Provize jako odměna za zprostředkování totiž stěžovatelce náležela jednak za samotné zprostředkování předmětných smluv, jednak za zaručení trvání a splnění podmínek v těchto smlouvách uvedených. Nedodržel-li klient podmínky ve smlouvách, které s ním stěžovatelka uzavřela, docházelo podle mandátní smlouvy mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou ke krácení provize s ohledem na to, že se nedostavil předvídaný výsledek. Takto nastavené podmínky jsou přitom i podle nalézacího soudu pojistkou proti zneužití provize. Hypoteticky by totiž mandatář mohl uzavřít smlouvy, čímž by mu vznikl nárok na vyplacení provize, následně po ukončení mandátní smlouvy by se však mohl s klienty dohodnout, že tito ukončí uzavřené smlouvy, ovšem mandatáři by vyplacená provize zůstala. Obvodní soud rovněž upozornil, že stěžovatelka v závazkovém vztahu nevystupovala jako spotřebitel, ale jako podnikatel.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nalézací soud podle městského soudu provedl ve věci dostatečné dokazování a z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění, která správně posoudil po právní stránce. I podle městského soudu bylo mezi stranami dohodnuto, že výplata provize za zprostředkování uzavření smlouvy o stavebním spoření byla provedena podmínečně, když nárok vedlejší účastnice na odebrání části provize byl vázán na podmínky specifikované v mandátní smlouvě, respektive v provozním řádu, aniž by splnění těchto podmínek bylo časově omezeno, respektive vázáno na trvání závazkového smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Stěžovatelka si tak musela být vědoma toho, že provize, jež jí byly vyplaceny, jsou vázány na splnění sjednané rozvazovací podmínky a jestliže skutečnost tuto podmínku zakládající nastala, má vedlejší účastnice právo na vrácení části provize.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí. Namítá, že za standardního právního výkladu by totiž nová práva a povinnosti mohly z mandátní smlouvy vzniknout pouze tehdy, pokud by tak stanovil zákon nebo pokud by si to smluvní strany výslovně sjednaly. Takové ujednání však v dotčené smlouvě podle jejího názoru není. Naprosto excesivní je pak výklad obecných soudů, pokud dovozují, že aby smluvní strany docílily toho, že po ukončení smlouvy výpovědí dojde k zániku možnosti vzniku, změny či zániku práv a povinností z takové smlouvy, musely by si to výslovně ujednat.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
9. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
10. Ve stěžovatelčině věci byl spor veden o částku 19 010,43 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat dovolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. Dále je třeba uvést, že se v daném případě - kromě toho, že jde o tzv. bagatelní věc - navíc stěžovatelkou uplatněná argumentace se v podstatě týká výhradně výkladu "podústavního" práva a skutkových okolností daného případu, což však neodpovídá postavení Ústavního soudu, které mu přísluší.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí, že obecné soudy ústavní stížností napadená rozhodnutí dostatečně odůvodnily, a to mimo jiné odkazem na konkrétní ustanovení mandátní smlouvy, uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, z nichž dovodily nárok vedlejší účastnice na vrácení části provize, nebudou-li dodrženy ze strany klientů některé podmínky jimi vybraných finančních produktů. Stěžovatelka přitom tento výklad zastávaný obecnými soudy nerozporuje v podstatě žádnými věcnými argumenty, natož aby vznášela námitky majícími ústavněprávní rozměr. Za takové situace, ale - jak již bylo naznačeno shora - není dán prostor, aby Ústavní soud do věci jakkoliv ingeroval.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu