ECLI:CZ:US:2022:3.US.3482.21.1
sp. zn. III. ÚS 3482/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Jiřího Závory, Ph.D. et Ph.D., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, sídlem Čáslavská 8, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 6. září 2021 č.j. VZV 26/2020-315, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 12. srpna 2021 č.j. VZV 26/2020-299, usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitura Ostrava, 3. oddělení ze dne 26. srpna 2021 č.j. NCOZ-6948-955/TČ-2016-417704-H a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, expozitura Ostrava, 3. oddělení ze dne 28. července 2021 č.j. NCOZ-6948-942/TČ-2016-417704-H, spojené s návrhem na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/2002 Sb., kterou se stanoví výše odměny za odborné vyjádření podané na žádost orgánů činných v trestním řízení, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitura Ostrava, 3. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, 3. oddělení (dále jen "NCOZ"). Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na práci a právo na stejný plat za stejnou práci, která jsou dána čl. 23 odst. 1 a 2 Všeobecné deklarace lidských práv. Dále tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na svobodnou volbu povolání uznané čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "pakt") a právo na uspokojivé pracovní podmínky a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty uznané čl. 7 paktu. Stěžovatel také tvrdí, že došlo k porušení základního práva na důstojnost a ochranu soukromí zaručených čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na svobodnou volbu povolání a práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací zaručených čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
2. Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 23/2002 Sb., kterou se stanoví výše odměny za odborné vyjádření podané na žádost orgánů činných v trestním řízení (dále jen "vyhláška o odměně za odborné vyjádření").
3. Z ústavní stížnosti, zejména z jejího doplnění a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k jejímu předmětu. Stěžovatel byl přibrán v rámci trestního řízení opatřením NCOZ jako soudní znalec v oboru kriminalistika se specializací na expertizu ručního písma dle §105 odst. 1 trestního řádu k podání odborného vyjádření. To stěžovatel zpracoval a vystavil fakturu za jeho zpracování. Napadeným usnesením NCOZ ze dne 28. 7. 2021 stěžovateli nepřiznala odměnu za úkon vypracování odborného vyjádření ve výši 41 987 Kč (výrok I) a přiznala stěžovateli odměnu ve výši 10 500 Kč. V odůvodnění uvedla, že stěžovatel při vyúčtování odměny vycházel z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 504/2020 Sb., o znalečném (dále jen "vyhláška o znalečném"). Vzhledem k tomu, že se však nejednalo o znalecký posudek, ale o odborné vyjádření podané na žádost orgánů činných v trestním řízení, stanovila odměnu podle vyhlášky o odměně za odborné vyjádření.
4. Proti rozhodnutí NCOZ podal stěžovatel stížnost. Vrchní státní zastupitelství napadeným usnesením ze dne 12. 8. 2021 stížnosti stěžovatele částečně vyhovělo a výrok II usnesení NCOZ zrušilo a uložilo jí, aby ve věci znovu jednala a rozhodla. Podle vrchního státního zastupitelství došlo mezi stěžovatelem a NCOZ k dohodě, že nejprve bude vypracováno odborné vyjádření a následně, pokud bude potřeba, též znalecký posudek. Proto má za to, že stěžovateli bylo známo, že v tomto případě jde o vypracování odborného vyjádření, nikoli znaleckého posudku. Dále uvedlo, že NCOZ neměla jinou možnost než aplikovat vyhlášku o odměně za odborné vyjádření, neboť v případě aplikace jiného právního předpisu by faktura stěžovatele (znalce) uhrazena být nesměla a nemohla. Podle vrchního státního zastupitelství nejde o formalistický přístup, ale o řádnou aplikaci podzákonného právního předpisu. Pochybení však shledalo v tom, že NCOZ měla přiznat stěžovateli řádně uplatněnou daň z přidané hodnoty. Krom tohoto pochybení považuje vrchní státní zastupitelství postup NCOZ za zákonný a správný.
5. Na to NCOZ usnesením ze dne 26. 8. 2021 nepřiznala stěžovateli za vypracování odborného vyjádření odměnu ve výši 41 987 Kč (výrok I) a přiznala mu odměnu ve výši 12 705 Kč (výrok II). V odůvodnění uvedla, že postupovala v souladu s předchozím částečně zrušujícím usnesením vrchního státního zastupitelství, aplikovala řádně vyhlášku o odměně za odborné vyjádření a přiznala uplatněnou daň z přidané hodnoty.
6. Stížnost stěžovatele proti usnesení NCOZ vrchní státní zastupitelství usnesením ze dne 6. 9. 2021 jako nedůvodnou zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že stěžovatel podepsal poučení znalce, nepodepsal však slib znalce. Proto podle jeho názoru postupovala NCOZ správně podle §110b trestního řádu (per analogiam) i podle vyhlášky o odměně za odborné vyjádření. Dále souhlasilo s vyjádřením stěžovatele, že odměna je nedostatečná, protože je nezbytná erudice znalce, avšak orgány činné v trestním řízení musí postupovat podle platných a účinných právních předpisů.
7. Stěžovatel proto podal podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství k výkonu dohledu. Nejvyšší státní zastupitelství vyrozuměním ze dne 27. 10. 2021 č. j. 2 NZT 45/2021-29 stěžovateli sdělilo, že NCOZ postupovala v souladu s právními předpisy a přiznala mu odměnu za odborné vyjádření v nejvyšší možné částce. Nedošlo tedy k nezákonnému postupu či k porušení jiných právních předpisů. Proto Nejvyšší státní zastupitelství podnět odložilo.
II. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem NCOZ bylo zasaženo jeho legitimní očekávání, protože byl přibrán jako znalec. Své odborné vyjádření zpracoval včas a očekával, že mu bude přiznána odměna za zpracování znaleckého posudku. Připouští, že znalecký posudek a odborné vyjádření se liší co do formy, avšak práce je pro znalce stejná. Podle stěžovatele vyhláška o odměně za odborné vyjádření nereflektuje inflaci v České republice, čímž vzniká rozdíl mezi hodnotou práce a jejím oceněním. To pak má znamenat, že za práci není přiznáno spravedlivé ocenění, naopak toto ocenění považuje stěžovatel za nedůstojné a demotivující.
9. Stěžovatel považuje odměny přiznávané vyhláškou o odměně za odborné vyjádření za nedostačující, protože neodpovídají náročnosti zpracování. Považuje za nesprávné, že vyhláška neobsahuje možnost uplatnit účelně vynaložené náklady, případně náhradu za ztrátu času. Dále polemizuje se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/14 ze dne 15. 9. 2015 (N 164/78 SbNU 451; 297/2015 Sb.), které považuje za nedostatečně odůvodněné a použitou argumentaci za nevhodnou.
10. Stěžovatel dále navrhuje zrušení vyhlášky o odměně za odborné vyjádření, protože nezohledňuje inflaci (růst cen) a tedy zvyšujících se nákladů znalců. Podle jeho názoru je překážkou v realizaci práva na svobodnou volbu povolání, práva podnikat a provozovat hospodářskou činnost. Je rovněž přesvědčen, že dochází k rozdílům v odměňování za stejnou práci, protože jinak je ohodnoceno odborné vyjádření a jinak znalecký posudek.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud dále zkoumal, zda byla splněna podmínka včasnosti ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jako poslední procesní prostředek stěžovatel využil podnět k výkonu dohledu podle §12c až 12f zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších právních předpisů. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), usnesení sp. zn. III. ÚS 3156/21 ze dne 8. 12. 2021, usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623), usnesení sp. zn. III. ÚS 3843/15 ze dne 15. 3. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 476/04 ze dne 23. 8. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 3965/18 ze dne 3. 1. 2019] je podnět nadřízenému státnímu zastupitelství skutečně procesním prostředkem k efektivní ochraně práv stěžovatele. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas.
13. Dále Ústavní soud zkoumal, zda je ústavní stížnost přípustná, tedy zda stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak mu ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle obecných závěrů vyslovených ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.) je normativní možnost napadnout dílčí, resp. procesní rozhodnutí ústavní stížností pouze v případě bezprostředního a citelného zásahu rozhodnutí do základních práv a svobod stěžovatele a námitka takového zásahu nemůže být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna V tomto případě sice stěžovatel deklaroval, že podnět podal jen z důvodu možnosti předložit případ Ústavnímu soudu, čím narušil efektivitu jeho využití, přesto obsahuje skutečnosti, které skutečný přezkum umožnily a Nejvyšší státní zastupitelství se podnětem zabývalo. Přestože tedy trestní řízení, v jehož rámci stěžovatel podal odborné vyjádření, pravděpodobně dále běží, tvrzené nároky znalce již nejsou jeho součástí a nemohou být v jeho rámci efektivně uplatněny.
14. Ústavní soud se dále zabýval, zda neexistují další procesní prostředky mimo trestní řízení, neboť v posuzovaném případě se jedná o majetkové nároky, nikoli o práva primárně spojená s účelem trestního řízení. Podle závěrů vyslovených v usnesení sp. zn. I. ÚS 360/03 ze dne 22. 10. 2003 (U 22/31 SbNU 339) se stěžovatel, jakožto znalec, svého nároku může domáhat u obecného soudu, kterému přísluší rozhodování o nárocích těch, kdo tvrdí, že byli na svých právech zkráceni rozhodnutím orgánu veřejné správy, ale nikoli přímo u Ústavního soudu. Rozhodnutí o znalečném by proto mělo podléhat soudnímu přezkumu jako jiná správní rozhodnutí o základních právech a svobodách. Současně lze však dodat, že v nyní posuzovaném případě by ochrana stěžovatelova práva nebyla dostatečně efektivní. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedenému závěru svědčí i to, že v podobné věci, byť v civilním řízení, Ústavní soud rozhodl (viz nález sp. zn. II. ÚS 2720/21 ze dne 24. 5. 2022). Ústavní stížnost je proto přípustná.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému orgánů činných v trestním řízení. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování orgánů veřejné moci. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
16. Stěžovatel tvrdí, že NCOZ i vrchní státní zastupitelství postupovaly v souladu s právními předpisy, resp. s vyhláškou o odměně za odborné vyjádření. Nepovažuje však její obsah za - zejména z ekonomického hlediska - správný, a tudíž shledává postup NCOZ a vrchního státního zastupitelství za protiústavní. V tom Ústavní soud nalezl odlišnosti od rozhodujících skutečností v nálezu sp. zn. II. ÚS 806/21 ze dne 11. 5. 2021. Ústavní soud setrvává na stanovisku, že nároky znalců si zasluhují ochranu, včetně toho, že mají legitimní očekávání. Argumenty, které stěžovatel předkládá však nejsou dostatečné pro to, aby se Ústavní soud odchýlil od aplikace právních předpisů. Tím by vykročil z mezí mu svěřených Ústavou České republiky. Ústavní soud není orgánem, který by vytvářel obecnou právní regulaci. To spadá do pravomoci moci zákonodárné, případně v případě extenze delegovaně do pravomoci moci výkonné.
17. Stěžovatel věděl, jak bude odměněn, protože byl požádán o vypracování odborného vyjádření. Nemohl mít legitimní očekávání k odměně za znalecký posudek. To připomínají v odůvodnění svých usnesení všechny orgány veřejné moci, které se k věci vyjadřovaly a rozhodovaly. Jejich postup odpovídá právním předpisům, jakož i obecným limitům a požadavkům kladeným ústavním pořádkem České republiky. Primární se proto jeví snaha stěžovatele dosáhnout změny vyhlášky prostřednictvím Ústavního soudu. Ústavní soud však nemá pravomoc posuzovat právní předpisy a jejich aplikaci s ohledem na správnost či vhodnost, nedosahují-li ústavněprávních limitů. A tyto limity nebyly v tomto případě dotčeny.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, není splněna podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu