ECLI:CZ:US:2016:3.US.3607.16.1
sp. zn. III. ÚS 3607/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016 č. j. 6 Tdo 903/2016-33, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 13 To 378/2015-323 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. května 2015 č. j. 4 T 12/2015-276, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Pardubicích shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Podle §148 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku stanovil též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho roku.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se nedopustil porušení §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen "zákon o provozu na pozemních komunikacích"), neboť byl oprávněn uskutečnit odbočovací manévr tak, aby protijedoucí řidič nemusel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Odkazuje na tzv. princip omezené důvěry, a dovozuje, že neměl povinnost bez dalšího předpokládat, že protijedoucí řidič překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy. Má za to, že jeho trestní odpovědnost by byla dána pouze tehdy, jestliže by svým odbočovacím manévrem přinutil řidiče protijedoucího vozidla k náhlé změně rychlosti, pokud by při jízdě v obci nepřekročil nejvyšší dovolenou rychlost.
6. Stěžovatel obrací pozornost ke konkrétním zjištěním znalce ohledně posouzení brzdného zpomalení protijedoucího vozidla, z nichž zdůrazňuje závěr, že řidič tohoto automobilu mohl dopravní nehodě zabránit ještě před místem střetu. Soudy se pak podle jeho názoru nevypořádaly s dalšími zjištěními znalce, jež svědčí jeho závěru, že za nehodu trestně odpovědný není.
7. Ve vztahu k poranění spoluobviněného a poškozeného stěžovatel namítá neexistenci příčinného vztahu mezi nastalým následkem a svým jednáním, přičemž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. 5 Tdo 478/2014, zabývající se kauzálním vztahem mezi nastalým poraněním a nerespektováním povinnosti poškozeného být připoután bezpečnostním pásem.
8. Posléze stěžovatel zpochybňuje znak porušení důležité povinnosti ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž vyzdvihuje míru spoluzavinění řidiče protijedoucího vozidla. Poukazuje přitom na závěr soudu prvého stupně, který výslovně uvedl, že zavinění dopravní nehody je na straně obviněných srovnatelné. Namítá proto, že je-li zavinění účastníků dopravní nehody souměřitelné, není možné jejich jednání kvalifikovat jako porušení důležité povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 5 Tdo 845/2012 a ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. 7 Tdo 1446/2012, jakož i usnesení velkého senátu trestního kolegia téhož soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 15 Tdo 944/2015).
9. Závěrem stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že zvolený přístup soudů koliduje se zásadou ultima ratio, protože ve své podstatě vede k přepínání trestní represe. Soudy se podle něj nevypořádaly řádně s obhajobou, že toliko nepředpokládal výskyt řidiče, který výrazně překročil nejvyšší dovolenou rychlost, na hrozící srážku prakticky vůbec nereagoval bržděním a navíc nebyl připoután. Jde o anomálii v silničním provozu, proto není ústavněprávně konformní dovozovat trestní odpovědnost stěžovatele kvůli tomu, že odpovídající skutečnosti nepředvídal.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
12. Přes odkazované ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
16. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou se soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podloženy, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
18. Podle závěrů soudů k porušení povinnosti upravené v §21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích ze strany stěžovatele došlo, a to v důsledku toho, že vůbec nezaznamenal v protisměru přijíždějící vozidlo (soudy odkazovaly na jeho výpověď při hlavním líčení, podle které vozidlo spoluobviněného spatřil "až bezprostředně před nárazem" a před začátkem odbočování "auto před sebou vůbec neviděl"), jemuž byl povinen dát přednost v jízdě, ač podle zjištění soudů, opírající se o odborné závěry znaleckého posudku, toto vozidlo vidět mohl a měl.
19. Stěžovatel, dovodily dále soudy, by se mohl důvodně dovolávat principu tzv. omezené důvěry v dopravě - z něhož vychází rovněž judikatura Ústavního soudu (srov. nález ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15) - s odkazem na to, že započal odbočovat před v protisměru přijíždějícím motorovým vozidlem v očekávání splnění zákonné povinnosti jeho řidičem (dodržet v obci předepsanou rychlost jízdy), jen za situace, kdy by před započetím odbočování s nákladní soupravou vozidlo řízené spoluobviněným skutečně viděl, tzn. za stavu, kdy by usoudil, že odbočování provádí s takovým časovým předstihem, který mu umožní tento jízdní manévr provést v souladu s požadavkem plynoucím z ustanovení §21 zákona o provozu na pozemních komunikacích.
20. Ústavněprávně akceptovatelné jsou též závěry soudů zdůrazňující význam porušení povinnosti dát přednost v jízdě z hlediska trestněprávní odpovědnosti stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 744/10 a ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3488/13 a nález ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009 sp. zn. 7 Tdo 38/2009, ze dne 4. 11. 2009 sp. zn. 3 Tdo 839/2009 a ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 7 Tdo 214/2010, resp. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 7 As 91/2012 - 62), a to s výhradou (která ovšem stěžovateli ani mutatis mutandis nesvědčí) extrémní míry porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit, resp. okolnosti, že rychlost jízdy tohoto řidiče fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici uvedenou povinnost splnit. Na základě zjištěných skutkových okolností proto nelze dovodit, že by stěžovatel nemohl předvídat vznik trestněprávního následku, kterým byl střet jeho automobilu s dalším vozidlem.
21. Stěžovatel relevantně nezpochybňuje ani závěry soudů stran příčinné souvislosti a otázky nepoužití bezpečnostního pásu spoluobviněným. Patří se připomenout, že teorii podmínky (condicio sine qua non; nazývanou rovněž teorií ekvivalence podmínek) zastává i Ústavní soud [srov. nález ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 312/05 (N 177/47 SbNU 353)], který konstatoval, že východiskem zjištění právně relevantní příčinné souvislosti je zásadně prokázání příčinné souvislosti v přísně přírodovědném smyslu. Abychom mohli hovořit o takovém kauzálním vztahu mezi dvěma skutečnostmi, je nutné, aby skutečnost, která má být příčinou, byla nutnou podmínkou (condicio sine qua non) toho, že se následek uskutečnil právě tak, jak se uskutečnil, tj. daným způsobem, v daném čase a v daném místě. Pro výsledek je příčinou taková událost, kterou si nelze odmyslet, aniž by nutně odpadl i sám výsledek.
22. Nejvyšší soud identifikoval relevantní odlišnosti stěžovatelova případu od skutkového a právního základu usnesení ze dne 13. 4. 2014 sp. zn. 5 Tdo 478/2014 právě v okolnosti, že k poškození zdraví spoluobviněného by podle učiněných skutkových zjištění došlo i v případě použití bezpečnostních pásů (nevyloučení vzniku otřesu mozku v důsledku úderu o B sloupek či podpěrku hlavy).
23. Není k dispozici ústavněprávně významné oponentury ani proti konstatování, že k přetržení příčinné souvislosti mezi stěžovatelovým jednáním a následkem činu (účinkům v podobě poškození zdraví označených osob) nedošlo, přičemž v daných souvislostech k odlišnému závěru nepostačuje předpokládaný rozdílný konkrétní účinek (míra a závažnost poranění poškozeného).
24. S řečeným nekolidují ani judikaturní závěry týkající se spoluzpůsobení si škody poškozeným, srov. kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3797/2007, ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. 25 Cdo 4199/2013 a ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 25 Cdo 969/2014.
25. Pokud stěžovatel namítá, že je-li zavinění účastníků dopravní nehody srovnatelné, není možné jeho jednání kvalifikovat jako porušení důležité povinnosti, dlužno zaznamenat, že odpovídající argumentací se soudy zabývaly, přičemž rozlišovaly mezi situací, kdy ke vzniku následku přispělo samotné jednání poškozeného, se situací, kdy následek byl vyvolán současně působícími příčinami majícími podobu jednání dvou či více pachatelů.
26. Soudy se nedopustily excesu ani při hodnocení kauzálního významu jednání poškozeného a v závěru, zda je aplikace zákonného pojmu "důležitá povinnost" při kvalifikaci skutku pachatele odůvodněna; nezpronevěřily se požadavku, že odpovídající závěry je třeba učinit s přihlédnutím k posouzení vlivu jednání osoby, u níž konkrétní účinek (a tím následek jako znak objektivní stránky trestného činu) upravený ustanovením §148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož aplikace přichází s ohledem na konkrétní zjištění posuzovaného skutku v úvahu, nastal. Soudy při kvalifikaci činu stěžovatele zohlednily spoluzavinění osoby, k jejíž ochraně (ochraně jejího života a zdraví) je předmětné ustanovení určeno. Vzaly též v potaz pravidlo, že pokud se kauzální význam jejího jednání projeví v takovém rozsahu, jenž je srovnatelný s kauzálním významem pachatele činu, pak - s ohledem na zásadu gradace příčinné souvislosti - není odůvodněn závěr o naplnění znaku porušení důležité povinnosti, neboť její důsledky (obvyklé přivození závažnějších následků činu pachatele) jsou v podstatné míře poznamenány právě vlastním spoluzaviněním osoby zákonem chráněné, tj. poškozeným.
27. Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je adekvátní, z hlediska zákona obstojí a pro úsudek o ústavněprávně významném "omylu" není zjevně místa.
28. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
29. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu