ECLI:CZ:US:2017:3.US.3689.16.1
sp. zn. III. ÚS 3689/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marie Sanetrníkové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. září 2016 č. j. 6 To 304/2016-32 a usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. července 2016 č. j. 2 Nt 3701/2016-20, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství v Kroměříži, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") shora uvedeným usnesením zamítl návrh na vyslovení, že stěžovatelka je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), účastna soudní rehabilitace, a to v souvislosti s omezením její svobody v období od 9. 12. 1951 do 13. 8. 1954 a zbavení možnosti užívat v té době vlastní majetek.
3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelčinu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje, že okresní soud usnesením ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. Rt 4/92 vyslovil účast její matky na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a to ve vztahu k nezákonnému věznění od 9. 12. 1951 do 21. 12. 1951. Okresní soud usnesením ze dne 5. 3. 2012 č. j. 2 Nt 2307/2011-13 konstatoval účast stěžovatelčiny matky na soudní rehabilitaci podle téhož zákonného ustanovení, a to ve vztahu k jejímu nezákonnému zadržování v psychiatrické léčebně v období od 21. 12. 1951 do 28. 10. 1953.
5. Stěžovatelka namítá, že zásahem bezpečnostních orgánů v noci 9. 12. 1951 v domě, kde bydlela se svou matkou a dalšími členy rodiny, představuje závažné porušení též jejích práv. Byla zbavena osobní svobody (násilným zavlečením z domova do dětského domova), svého majetku (spoluvlastnictví domu X v Ch. a přilehlých pozemků) a práva na pokojný rodinný život (násilné odloučení od matky a dědečka, aniž k tomu bylo vydáno jakékoli soudní rozhodnutí). Stěžovatelka má za to, že i ona sama splňuje všechny podmínky k tomu, aby byla podle §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci vyslovena její účast na soudní rehabilitaci.
6. Stěžovatelka vytýká, že stížnostní soud rozhodoval v neveřejném zasedání, ačkoli se na věc vztahuje ustanovení §9 věta třetí zákona o soudní rehabilitaci a ve věci mělo být nařízeno veřejné zasedání. Výčet případů, kdy zákon připouští rozhodování v neveřejném zasedání, je taxativně vymezen v §9 větě druhé zákona o soudní rehabilitaci. Úpravu je třeba uplatnit "obdobně" i na řízení podle ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Řízení u krajského soudu nesplňovalo žádnou podmínku z věty druhé §9 zákona o soudní rehabilitaci, a tak šlo o "ostatní" případ, kdy je podle následné třetí věty nezbytné nařídit veřejné zasedání. Tím, že bylo nařízeno neveřejné zasedání, stěžovatelka nemohla své argumenty osobně přednést stížnostnímu soudu a ani reagovat na případné námitky státního zástupce.
7. Dále stěžovatelka polemizuje se závěry soudu, podle kterých na její situaci nelze aplikovat §33 zákona o soudní rehabilitaci. Zdůrazňuje, že je potřeba zkoumat, jak s ní bylo zacházeno, tj. že byla cíleně (šlo o záměr směřovaný i proti ní) zbavena osobní svobody či majetku, což vyplývá z toho, že byla odvlečením do dětského domova (a to bez soudního rozhodnutí předvídaného čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) zbavena osobní svobody i majetku. Není pochyb, že se tak stalo v "období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990". Současně je patrná souvislost s trestnými činy uvedenými v §2 a §4 zákona o soudní rehabilitaci, neboť její matka byla vzata do vazby pro podezření z trestného činu uvedeného v §2 odst. 1 písm. c) zákona o soudní rehabilitaci (trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu podle §135 a §136 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon).
8. Podle stěžovatelky rozhodující soudy nedocenily závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 2056/12, ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2853/12 a ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2887/14, jakož i další judikatury Ústavního soudu k ústavně konformní interpretaci rehabilitačních předpisů. Připomíná, že Okresní soud v Jičíně ve srovnatelných rehabilitačních věcech rozhodl opačně.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
11. Ústavní soud usnesením ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 3104/12 podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl ústavní stížnost stěžovatelčiny sestry odvíjející se z obdobných skutkových a právních poměrů rehabilitačního procesu.
12. Ústavní soud v tomto usnesení konstatoval, že: "(...) Z preambule zákona o soudní rehabilitaci, jakož i jeho základních ustanovení, lze vysledovat, že poškozenou osobou je primárně osoba odsouzená za blíže vymezené protiprávní činy v pevně stanoveném rozhodném období. Ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci pak představuje jistou modifikaci požadavku existence pravomocného odsuzujícího rozsudku, když umožňuje přiznat účastenství na soudní rehabilitaci i těm osobám, které byly nezákonně zbaveny osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 a §4 zákona o soudní rehabilitaci v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Je zřejmé, že dané ustanovení cílí toliko na ty osoby, vůči kterým byla represe namířena přímo, to jest proti těm, kteří byli ze spáchání předmětných deliktů podezřelí a byli na svém majetku či osobní svobodě omezeni. Dané ustanovení však nedopadá na případy, kdy osoba blízká poškozenému (popř. i osoba jiná) utrpěla v souvislosti s represí proti němu újmu, expressis verbis, na ty případy, kdy souvislost s trestnými činy uvedenými v §2 a §4 zákona o soudní rehabilitaci v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 je spatřována v činech nebo v hodnocení jiného a odvozována od nich. Souvislostí tak nelze rozumět jakoukoli, byť i sebemenší souvislost, nýbrž pouze souvislost mezi určitým jednáním stíhaného a jeho pronásledováním projevujícím se v konkrétní formě, a nikoli tedy souvislost mezi jednáním a stíháním jedné osoby na jedné straně a důsledky z toho vyplývajícími pro druhé osoby na straně druhé. Takto široce, extenzívně pojatý výklad ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, který ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nabízí, však není namístě, jelikož jím ve skutečnosti dochází k derivaci, apropriaci represe z poškozeného na toho, vůči němuž nebyla cíleně uplatňována, byť k jisté újmě v příčinné souvislosti s omezením osobní svobody nebo majetku poškozeného mohlo dojít. Soudy nepochybily, pakliže návrh stěžovatelky na vyslovení účasti na soudní rehabilitaci zamítly, neboť okruh poškozených osob, ač výslovně zákonem nespecifikovaný, lze bezpečně dovodit ze vzájemného prolínání jednotlivých zákonných ustanovení i smyslu a účelu samotného rehabilitačního předpisu. Rovněž tak není možné přehlédnout, že se ze strany Krajského soudu v Brně stěžovatelce dostalo i určitého návodu, jak odškodnění za vzetí do dětského domova dosáhnout. Vyzdvihl totiž, že jeho závěr o neúčasti stěžovatelky na soudní rehabilitaci neprejudikuje závěr o tom, že by jako dědička své matky neměla nárok na odškodnění. Tento nárok ovšem dle soudu nemůže mít svůj podklad v rozhodnutí o účasti stěžovatelky na soudní rehabilitaci, ale musí vycházet z rozhodnutí o účasti její matky na této rehabilitaci podle citovaného zákona. Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za přepjatě formalistické či snad dokonce cynické, neboť je z tohoto postoje stížnostního soudu dobře patrná snaha o citlivý přístup k osobě stěžovatelky. Ostatně, jak sám krajský soud správně poznamenal, měli-li by být soudní rehabilitace účastni i ti, kteří byli represivními kroky bývalého režimu nepřímo dotčeni v posledku těchto represivních opatření nasměrovaných výlučně proti osobě blízké, pak by zákonodárce bezesporu takto významnou otázku náležitě promítl do pozitivních norem, a nikoli ponechal na soudech, aby ji snad implicite dovozovaly z některých, ba dokonce závěrečných a přechodných ustanovení."
13. Ani v projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se odchýlit od uvedených závěrů.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 2056/12 (N 191/67 SbNU 293) a dne 24. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2853/12 (N 128/70 SbNU 185), nicméně neobjasnila, v čem spatřuje paralelu mezi svým případem a rozhodnutími odvíjejícími se z represe proti stěžovateli - umělci, vedené - zjednodušeně řečeno - snahou zamezit mu ve veřejném vystupování a přimět jej k podání žádosti o vystěhování z Československé socialistické republiky.
15. Ústavní soud se dále zabýval stěžovatelčinou oponenturou odvíjející se z nálezu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2887/14 a ani zde neshledal relevantní hlediska pro zrušení nyní posuzovanou ústavní stížností napadených usnesení. V předmětném případě stěžovatelův otec zemřel za nevyjasněných okolností ve vězení v Uherském Hradišti dne 6. 5. 1951 poté, co byl v březnu téhož roku zajištěn Státní bezpečností a dva měsíce vězněn v uvedeném zařízení; otec stěžovatele nebyl nikdy z ničeho obviněn, obžalován ani odsouzen a nebyl ani oficiálně vězněn.
16. V souvislosti s tímto nálezem lze připomenout judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věcech tzv. nepřímých obětí, kdy uvedená kategorie se týká zejména příbuzných osob, které zemřely [rozhodnutí ze dne 28. 6. 2011 ve věci Ligue des musulmans de Suisse a další v. Švýcarsku, stížnost č. 65840/09, a rozhodnutí ze dne 28. 6. 2011 ve věci Ouardiri v. Švýcarsku, stížnost č. 66274/09].
17. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s argumentací obsaženou ve stěžovatelkou předložených rozhodnutích Okresního soudu v Jičíně, považuje za vhodné konstatovat, že zde obsažené právní závěry referenční měřítko ústavněprávního přezkumu nepředstavují.
18. Pokud jde o stěžovatelčinu námitku, že stížnostní soud rozhodl v neveřejném zasedání, z hlediska ústavněprávního přezkumu je určující, že stěžovatelka neuvádí, jakou skutkovou a právní argumentaci v důsledku uvedeného procesního postupu krajského soudu nemohla uplatnit. Stěžovatelka ani neuvádí, že státní zástupce soudu předestřel polemiku, se kterou se nemohla obeznámit, respektive jí oponovat. Jinak řečeno, reálná možnost vznést vlastní argumentaci stěžovatelce upřena nebyla.
19. Ve shodě s tím, co bylo předznačeno, Ústavní soud uzavírá, že soudy svá usnesení založily na racionálních a řádně odůvodněných úvahách. Tato rozhodnutí nenesou známky libovůle, a Ústavní soud proto neshledává důvod ke kasačnímu zásahu.
20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu