ECLI:CZ:US:2016:3.US.3714.15.1
sp. zn. III. ÚS 3714/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Ing. Jaroslavy Komárkové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015 č. j. 25 Cdo 2599/2015-165 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2014 č. j. 14 Co 212/2014-113, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Pavla Tomáška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizované usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a protože jimi údajně byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), navrhla jejich zrušení.
2. V úvodu ve stručnosti informovala, že rozsudkem městského soudu napadeným touto ústavní stížností byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku II. byl zrušen a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Usnesením Nejvyššího soudu, které je také napadáno touto ústavní stížnosti, bylo její dovolání odmítnuto.
3. V dalších partiích ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje soudní spor s vedlejším účastníkem, v němž se vůči němu domáhala náhrady majetkové újmy, která jí vznikla tím, že byla zavázána zaplatit společnosti Metal PRODEX, s. r. o., jistinu ve výši 155 272 Kč s příslušenstvím, a vynaložením nákladů v souvislosti s vedením sporu s touto společností. Jistina představovala doplatek ceny díla, který přesahoval jeho celkovou hodnotu a vyplýval z chyb vedlejšího účastníka při vedení stavby. Podle stěžovatelčina tvrzení byl s ní vedlejší účastník ve smluvním vztahu a měl podle jejích dispozic zajišťovat činnosti související s výstavbou rodinného domu, zejména, a to podle jejích výslovných dispozic, jednat s některým zhotovitelem - společností Metal PRODEX, s. r. o. Poté se stěžovatelka podrobně věnuje deskripci vzniku škody, a to podle detailních položek. Porušení povinnosti vedlejšího účastníka spočívá v realizaci samostatného jednání nejen v rozporu s jejími dispozicemi, ale i proti jejímu výslovnému zákazu.
4. Ve III. části ústavní stížnosti formuluje svoje tvrzení o nonkonformitě z pohledu ústavního práva. Namítá, že Nejvyšší soud zcela formalisticky vyložil obsah dovolání, neboť závady v řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím naprosto nezaměnitelně popsala, a pokud se týká dovolacích důvodů, nezaměnitelně je konstatovala. Tvrdí, že by bylo ústavně nonkonformní, pokud by z pohledu dovolacích důvodů byl dovolací důvod tak, jak byl uplatněn: "chybné zhodnocení důkazů provedených v souvislosti s důkazy opomenutými a v důsledku toho chybné právní zhodnocení věci", vyloučen z přezkumu dovolacím soudem.
5. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
II.
6. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 14 C 399/2010 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 31. 12. 2008 doručila soudu žalobu, kterou se domáhala, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit jí částku 379 143 Kč s příslušenstvím, a to z titulu odpovědnosti za škodu, která jí vznikla jednáním vedlejšího účastníka v souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Požadovaná suma se skládá z částky 305 160 Kč, kterou musela stěžovatelka uhradit společnosti Metal PRODEX, s. r. o. na základě pravomocného rozsudku, zbývající částku 94 277 Kč tvoří vynaložené náklady na vedení sporu (soudní poplatky, náklady právního zastoupení). Základ její povinnosti tvoří doplatek ceny díla (výstavba rodinného domu) přesahující jeho celkovou hodnotu, který vyplýval z činnosti vedlejšího účastníka při vedení stavby. Stěžovatelka tvrdila, že byla s vedlejším účastníkem v částečném smluvním vztahu a vedlejší účastník pro ni měl podle jejích disposic zajišťovat činnosti související s výstavbou rodinného domu. Vedlejší účastník její nárok neuznával. Po velmi obsáhlém dokazování vydal obvodní soud dne 22. 4. 2013 rozsudek č. j. 14 C 399/2010-89, kterým žalobu zamítl. Soud vzal za prokázané, že vedlejší účastník měl uzavřenou dohodu o pracovní činnosti se společností SK- Invest, s. r. o., že nebylo prokázáno uzavření ústní smlouvy mezi ním a stěžovatelkou, že tedy nedošlo k porušení smluvní povinnosti. Dále konstatoval, že sice stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit společnosti Metal PRODEX, s. r. o., 155 272 Kč s příslušenstvím, avšak vznikl jí majetkový prospěch odpovídající hodnotě skutečně provedených prací na jejím domě a jejich hodnota činí (dle znaleckého posudku) 155 272 Kč. Z těchto zjištění soud dovodil, že jí žádná škoda nevznikla.
7. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jejímž základě dospěl městský soud k závěru, že napadený rozsudek je ve věci samé správný, proto ho rozsudkem ze dne 27. 5. 2014 č. j. 14 Co 212/2014-113 potvrdil (ve výroku o nákladech řízení ho zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení). V odůvodnění výslovně akcentoval právní závěr soudu prvního stupně o tom, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nedošlo ke vzniku právního vztahu ze smlouvy. Tudíž za případnou škodu způsobenou vedlejším účastníkem při plnění jeho pracovních úkolů při výstavbě rodinného domu neodpovídá vedlejší účastník, nýbrž společnost SK-Invest, s. r. o., pro kterou vykonával dohodnutou práci na základě dohody o pracovní činnosti, což znamená, že vedlejší účastník není v předmětném sporu pasivně věcně legitimován. S ohledem na absenci věcné legitimace nebylo třeba se zabývat dalšími předpoklady odpovědnosti za tvrzenou škodu, ať již jde o její vznik či o příčinnou souvislost mezi vznikem škody a jednáním vedlejšího účastníka.
8. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku městského soudu a proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení podala stěžovatelka dovolání, v němž navrhla zrušení obou předchozích rozsudků. Přípustnost dovolání dovozuje odkazem na §237 občanského soudního řádu a parafrází obecných podmínek přípustnosti dovolání. Poté popsala průběh soudního sporu a namítala, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném a neúplném zjištění skutkového stavu s tím, že nebyly provedeny jí navržené důkazy a provedené důkazy byly chybně hodnoceny. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 23. 9. 2015 č. j. 25 Cdo 2599/2015-165 odmítl, protože trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Připomenul, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je jeho obligatorní náležitostí, a konstatoval, že z obsahového hlediska stěžovatelčino dovolání nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, když rezignovala na uvedení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od dosavadní judikatury, či otázky, jež dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 občanského soudního řádu.
III.
9. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).
12. Z tohoto důvodu Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí nejprve z pohledu porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, načež dospěl k závěru, že takový následek nenastal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelčino právo.
13. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že základní otázku ve sporu tvořilo posouzení pasivní věcné legitimace vedlejšího účastníka. Obvodní soud i městský soud po zevrubném vyhodnocení provedených důkazů zcela jednoznačně shledaly, že mezi účastníky právní vztah nevznikl, tudíž pasivní legitimace vedlejšího účastníka absentuje a stěžovatelčin nárok vůči němu neexistuje. Z ústavní stížnosti je pak evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v otázce postavení vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Je příznačné, že stěžovatelka ve svých podáních (odvolání na č. l. 90 - 100, dovolání na č. l. 120 - 124) naprosto stejnými slovy a formulacemi opakuje svá tvrzení o porušení povinnosti vedlejším účastníkem, o škodě a její výši, o neprovedení navržených důkazů aj. (podobně v ústavní stížnosti). Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. K tomuto závěru ještě Ústavní soud dodává, že provádění stěžovatelkou navrhovaných důkazů nemohlo zvrátit právní hodnocení o neexistenci právního vztahu s vedlejším účastníkem, proto takové důkazy nemohou mít relevanci tzv. opomenutých důkazů.
14. Ústavní soud se neztotožňuje ani se stěžovatelčinými námitkami vůči usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání. Jak vyplývá z obsahu dovolání (bod 8 i.p.), stěžovatelka nerozlišuje mezi předpoklady přípustnosti dovolání a mezi důvody dovolání. Z tohoto hlediska Nejvyšší soud odmítnutím dovolání nezasáhl do jejího práva na spravedlivý proces.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu