ECLI:CZ:US:2014:3.US.3734.12.1
sp. zn. III. ÚS 3734/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Patočkové, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012 č. j. 24 Co 175/2012-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení obecného soudu, neboť je názoru, že jím byla porušena její ústavně zaručené práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 9. 2. 2011 č. j. 6 EXE 4105/2010-34 podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1. 8. 2008 č. j. 18 C 140/2008-76 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009 č. j. 27 Co 557/2008-129 nařídil exekuci na majetek povinného (Jiřího Škopa) k uspokojení pohledávky oprávněné (stěžovatelky) ve specifikované výši, a provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Martina Slavatu.
Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Stěžovatelce též uložil povinnost nahradit povinnému náklady řízení před soudy obou stupňů, jakož i náklady exekuce.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné, jelikož svoji připravenost splnit svůj závazek podle §43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v rozhodném znění, tj. vrátit specifikované nemovitosti povinnému (oproti převzetí částky odpovídající kupní ceně) opakovaně prokázala, jmenovitě "jednáním s vedlejším účastníkem, předáním klíčů či opakovaným písemným sdělením", přičemž splnění tohoto zákonného požadavku uznal jak soud prvního stupně, tak soudní exekutor. Odvolacímu soudu též vytýká, že jí neposkytl poučení, jakým způsobem má svůj návrh doplnit a připravenost k předání nemovitosti prokázat (§43 odst. 2 exekučního řádu, §254 odst. 3 o. s. ř.), a poukazuje i na to, že v řízení před obecnými soudy nastaly průtahy (jejichž původ ozřejmuje); v závěru ústavní stížnosti poznamenává, že vedlejší účastník převedl další nemovitý majetek na svoji sestru (Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 24. 10. 2011 sp. zn. 9 C 103/2011 však vyhověl její odpůrčí žalobě).
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17)..
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Tak je tomu v dané věci.
Není ústavněprávně relevantního argumentu proti názoru, uplatněnému odvolacím soudem, že soukromá listina (z jejíž existence vycházel stěžovatelčin exekuční návrh) sama o sobě není způsobilá prokázat splnění vzájemné povinnosti oprávněné, jež byla exekučním titulem rovněž vyslovena (případně připravenost k němu); soudní praxe dovodila, že uvedená listina vyhovuje požadavkům §43 odst. 2 exekučního řádu tehdy, jestliže podpisy na ní byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny (srov. §262 odst. 2 o. s. ř.). Toto ustálené nazírání obecných soudů i Ústavního soudu vyjadřují též další rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1887/2004, ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. 20 Cdo 1287/2006, ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. 20 Cdo 1524/2008 a ze dne 23. září 2010 sp. zn. 20 Cdo 4478/2008 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3218/12 ze dne 1. 11. 2012 a sp. zn. I. ÚS 896/10 ze dne 11. 10. 2012). V podrobnostech postačí odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv podle obsahu této části ústavní stížnosti již nepřicházejí v úvahu a stěžovatelka je ani netvrdí) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudem podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Relevantní právní kontext, který byl výše vymezen, splnění těchto podmínek pro požadovaný zásah Ústavního soudu jakkoli nenasvědčuje.
Polemika ohledně poučení podle §254 odst. 3 o. s. ř. k doplnění průkazu připravenosti splnit vzájemnou povinnost nedosahuje ústavněprávní relevance již proto, že argumentaci absencí adekvátní listiny obsahovalo již odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení soudu prvního stupně, na které stěžovatelka reagovala prostřednictvím svého advokáta podáním ze dne 2. 9. 2011; stojí za zaznamenání, že stěžovatelka i v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že podmínky předepsané v uvedeném ustanovení exekučního řádu splnila.
Obstát nemůže ani námitka týkající se nepřiměřené doby řízení, jestliže stěžovatelka nedokládá, že tato doba mohla mít průmět do jí nepříznivého celkového výsledku. Řízení vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 103/2011 a jeho výsledek na tom nic nemění.
Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno.
Jako takovou ji Ústavní soud podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu