ECLI:CZ:US:2016:3.US.3794.15.1
sp. zn. III. ÚS 3794/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Ing. Mgr. Pavla Karpíška, zast. JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015 č. j. 30 Cdo 1786/2015-294, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ladislava Vostrého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu osobnosti dle čl. 10 odst. 1 Listiny; ve IV. části ústavní stížnosti doplňuje i porušení dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (správně má být "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod", dále jen "Úmluva").
2. K věci stěžovatel uvedl, že se žalobou domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaslat stěžovateli omluvu, uveřejnit omluvu a zaplatit částku ve výši 150 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 4. 2014 č. j. 19 C 182/2013-224 byla žaloba zamítnuta a rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 12. 2014 č j. 1 Co 182/2014-267 byl prvostupňový rozsudek potvrzen. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, v němž zejména namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, neboť před soudy obou stupňů bylo prokázáno, že jednáním vedlejšího účastníka byla značně snížena důstojnost a vážnost stěžovatele ve společnosti. Usnesením Nejvyššího soudu, které je napadeno touto ústavní stížnosti, bylo dovolání odmítnuto, neboť není přípustné.
3. Vůči napadenému usnesení brojí stěžovatel tvrzením, že postup Nejvyššího soudu vykazuje vady. Za zcela nepravdivé považuje jeho tvrzení, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění přípustnosti dovolání. Připomíná, že ve svém dovolání zcela jasně uvádí, že "Dovolání je přípustné neboť vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak dle §237 o. s. ř." a následně zcela srozumitelně popisuje, na čem spočívá nesprávné právní posouzení věci vrchním soudem, a to zejména tvrzením, že "Nesprávné právní posouzení ... spočívá ... především v tom, že byla na základě provedeného dokazování před soudy obou stupňů ve značné míře snížena důstojnost žalobce a též i jeho vážnost ve společnosti. A to především tím, že lživé výroky žalovaného v tisku měly za následek zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce a s tím spojený vznik újmy. Důkazy - výpovědí svědků - bylo prokázáno, že důstojnost žalobce byla po zveřejnění předmětného lživého článku ve značné míře snížena. Žalobce proto musel značně omezit svůj pobyt ve společnosti. Bylo na něj pokřikováno na ulici, že je zloděj a lhář. Lidé si před žalobcem odplivovali a přecházeli na druhý chodník. A to vše následkem lživého článku žalovaného."
4. Po obecné charakteristice práva na spravedlivý proces, se zaměřením na opravné prostředky a odůvodnění soudního rozhodnutí (IV. část ústavní stížnosti), formuluje stěžovatel konkrétní výtky vůči posouzení jeho dovolání (V. část ústavní stížnosti) a konkretizuje své tvrzení o porušení práva na ochranu osobnosti (VI. část ústavní stížnosti). Nejprve uvádí, že Nejvyšší soud spatřoval nepřípustnost dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v tom, že je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, a že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, přičemž dovolací soud je vázán pouze dovolatelem označenými právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil. Konstatuje, že po hodnocení námitek stěžovatele dospěl Nejvyšší soud k závěru, že taková podmínka splněna nebyla, protože nejde o řešení právní otázky ani otázky, jež by měla být řešena jinak. Ze skutečnosti, že Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti a nepřezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, zatížil své rozhodnutí nejen vážnou vadou, ale současně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem z čl. 36 odst. 1 Listiny. Posléze tvrdí, že žalovaný (tj. v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) svými lživými výroky na adresu stěžovatele porušil základní povinnost dle čl. 10 odst. 1 Listiny, proto se stěžovatel domáhal ochrany svého práva před obecnými soudy. Pokud mu soudy právo nepřiznaly, zcela očividně v rozporu s čl. 36 Listiny, ale též v rozporu s čl. 10 Listiny a §11 a 13 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, porušily jeho základní práva. K tomu reprodukuje část svého dovolání, v níž poukazoval na důsledky protiprávního zásahu žalovaného, zdůrazňuje, že soud prvního stupně mu dal za pravdu v tom, že nemohl vědět o tom, že žalovaný není autorem výroků, že uzavřel, že obecní prostředky a prostředky z dotace rozhodně nebyly zneužity. Odkazuje na konkrétní nález Ústavního soudu a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ohledně přísného přezkumu zásahů do politické diskuse, připomíná, že z relevantní judikatury lze abstrahovat jistá východiska, na jejichž posouzení musejí soudy v případech kolize mezi svobodou projevu a osobnostními právy své rozhodnutí založit, a tvrdí, že k tomuto Nejvyšší soud kvůli formalistickému přístupu nikterak nepřihlížel a porušil tak ústavně zaručené právo stěžovatele na ochranu osobnosti obsažené v čl. 10 odst. 1 Listiny.
5. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
II.
6. Z předložených rozhodnutí obecných soudů a ze spisu krajského soudu sp. zn. 19 C 182/2013 Ústavní soud zjistil (se zaměřením na dovolací řízení, a to podle předmětu ústavní stížnosti vymezeném stěžovatelem), že stěžovatel podal u krajského soudu vůči vedlejšímu účastníkovi žalobu na ochranu osobnosti. Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 4. 2014 č. j. 19 C 182/2013-224 žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu napadli oba účastníci odvoláním (vedlejší účastník pouze do výroku o nákladech řízení); vrchní soud na základě jejich odvolání změnil prvostupňový rozsudek pouze ohledně nákladů řízení, jinak ho potvrdil. Stěžovatel ve svém dovolání - po vymezení napadeného rozhodnutí (bod I.) - uvedl v bodě II., že: "Důvodem dovolání je, že rozhodnutí ... spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je přípustné, neboť vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak dle §237 o. s. ř." Navázal v bodě III. tím, že "Nesprávné právní posouzení věci .... spočívá .... především v tom, že byla na základě provedeného dokazování před soudy obou stupňů ve značné míře snížena důstojnost žalobě a též i jeho vážnost ve společnosti...." Dále se zaměřil na údaje o jeho snaze řešit záležitost smírně (bod IV.), o rozhodnutí domáhat se ochrany u soudu (bod V.), o důvodech žaloby (bod VI.), o zjištění krajského soudu ohledně použití obecních prostředků a prostředků z dotace (bod VII.), požádal o odklad vykonatelnosti rozsudku vrchního soudu (bod VIII.), vyúčtoval náklady dovolacího řízení (bod IX.) a formuloval návrh na rozhodnutí (bod X.).
7. Ke stěžovatelovu dovolání se vyjádřil vedlejší účastník s upozorněním, že přípustnost dovolání nelze vymezovat stěžovatelovým způsobem, že postrádá specifikaci právního posouzení, které stěžovatel pokládá za nesprávné, a stejně tak výklad toho, v čem má spočívat jeho nesprávnost.
8. Nejvyšší soud nejprve připomenul, že relevantním zněním je (na základě čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb.) znění občanského soudního řádu účinné do 1. 1. 2014, poté reprodukoval z tohoto textu podmínky přípustnosti dovolání, jeho předepsané náležitosti a rozsah přezkumného oprávnění dovolacího soudu. Podrobně vymezil podmínky přípustnosti ve smyslu §237 občanského soudního řádu, na jeho základě by musel být ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 občanského soudního řádu, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu tohoto ustanovení (či jeho části), a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Připomenul též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 občanského soudního řádu vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). A doplnil, že Ústavní soud pak v usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15 "naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup".
9. Z tohoto zorného úhlu vyhodnotil, že stěžovatelovo dovolání se fakticky odvolává ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu na to, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, jeho obsah ve své faktické podstatě ve skutečnosti nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Navázal, že nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud případně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "rozhodovací praxe" se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Zhodnotil, že obsah stěžovatelem podaného dovolání těmto zásadám nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu; nekonkretizuje též ani to, která otázka procesního nebo hmotného práva případně nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, resp. v čem by mělo dojít k odklonu od dosavadního řešení příslušné právní otázky. Doplnil ještě odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13, v němž Ústavní dospěl k závěru, že "k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.)".
10. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud vyhodnotil, že není možné dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již ustanovení §237 občanského soudního řádu, proto ho jako nepřípustné odmítl.
III.
11. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas (pozn. stěžovatel na str. 2 i. f. ústavní stížnosti kalkuluje se lhůtou k podání ústavní stížnosti podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2012) oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).
14. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu přezkoumal z hlediska argumentů stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Základem jeho argumentace je tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy postupem Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti dovolání. Ústavní soud však v posuzovaném případě neshledává nic, co by mohlo představovat zásah do tohoto práva. K tomuto závěru vede Ústavní soud zejména samotné stěžovatelovo dovolání. V jeho bodu II. stěžovatel, jak již výše uvedeno, toliko parafrázoval jednu z eventualit přípustnosti dovolání obsaženou v §237 občanského soudního řádu, když uvedl, že "dovolání je přípustné, neboť vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak ....". Taková formulace dovolacího důvodu má ovšem vskutku takříkajíc blanketní povahu, což neodpovídá ani povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ani povinnému zastoupení advokátem v řízení o dovolání (viz též bod 18. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 2967/14). Jde tak o tu eventualitu přípustnosti, podle níž by mělo dojít k judikaturnímu odklonu. Stěžovatel však dále takovou právní otázku nevymezuje a koncentruje se na nesprávné právní posouzení věci žaloby (bod III. dovolání), pravděpodobně pod dojmem již neúčinné právní úpravy, když v ústavní stížnosti zcela nesprávně tvrdí, že Nejvyšší soud nepřípustnost dovolání spatřoval ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tedy již neúčinného ustanovení, které Nejvyšší soud neaplikoval (viz odůvodnění napadeného usnesení, druhá strana, čtvrtý odstavec).
15. Svým postupem při formulaci přípustnosti dovolání se tak stěžovatel sám zbavil možnosti, aby se Nejvyšší soud mohl věcně zabývat jím uplatněnou žalobou na ochranu osobnosti. Z tohoto důvodu nemohl Nejvyšší soud svým usnesením, ani svým postupem, porušit stěžovatelovo právo garantované v čl. 10 odst. 1 Listiny (do úvahy vůbec nepřipadá, že by toto ustanovení mohl porušit vedlejší účastník - viz stěžovatelovo tvrzení - bod 4.).
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu