ECLI:CZ:US:2016:3.US.3802.15.1
sp. zn. III. ÚS 3802/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Miloše Pařeza, zast. Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Obecní dvůr 433, Kolín III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2015 č. j. 26 Cdo 1990/2015-269, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2013 č. j. 27 Co 637/2012-173 a proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. srpna 2012 č. j. 38 EXE 957/2010-136, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a společnosti TNM PRINT, s. r. o., sídlem Jiráskova 1424/3, Poděbrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud"), protože jimi bylo, dle jeho názoru, porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces, upravené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že byl porušen čl. 90 i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), tvrdí i porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost je téměř identická s ústavní stížností, kterou stěžovatel napadl jiná tři usnesení obecných soudů, která byla vydána v témže exekučním řízení (srov. sp. zn. III. ÚS 3803/15).
2. V úvodu návrhu stěžovatel zrekapituloval vývoj obchodního styku s vedlejší účastnicí, která pro něj tiskla polygrafické materiály. V jedné věci mezi nimi vznikl spor o kvalitu díla a o zaplacení ceny. Vedlejší účastnice podala proti stěžovateli žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky 427 560 Kč. Po vyjasnění věcné příslušnosti vydal krajský soud rozsudek pro zmeškání, s námitkami proti absenci podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání stěžovatel neuspěl. Vedlejší účastnice následně podala návrh na nařízení exekuce, stěžovatel navrhoval její zastavení, protože v mezidobí odstoupil od smlouvy uzavřené s vedlejší účastnicí. Stěžovatelův návrh usnesením napadeným touto ústavní stížnosti okresní soud zamítl. V průběhu odvolacího řízení bylo nařízeno ústní jednání, z účasti na něm se stěžovatel omluvil a požádal o odročení; krajský soud konstatoval, že omluva stěžovatele není včasná a důvodná, jednal v jeho nepřítomnosti a prvostupňové usnesení potvrdil, následující dovolací řízení Nejvyšší soud zastavil.
3. Tvrzená porušení spatřuje stěžovatel v řadě skutečností: ve vadném předvolání k ústnímu jednání nařízeného na den 6. 3. 2009, na němž byl vydán rozsudek pro zmeškání, v posouzení jeho omluvy z ústního jednání na den 2. 5. 2013, posouzení možnosti odstoupit od smlouvy a promlčení práva na odstoupení, a v doručování na adresu, na které se nezdržuje.
4. Závěrem vymezuje v osmi bodech skutečnosti, které jsou dle jeho názoru významné pro posouzení celé věci: nezákonnost vydání rozsudku pro zmeškání, spornost částky, kterou má zaplatit podle rozsudku pro zmeškání, lichvářská výše úroku z prodlení, neuhrazení penále vedlejší účastnicí za nedodržení lhůt pro dodání zboží, význam uplatněné reklamace, důsledky ujednání o době platnosti kupní smlouvy, vadný postup jeho právní zástupkyně v době rozhodování o žalobě, porušení §9 občanského soudního řádu.
5. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená usnesení obecných soudů zrušil.
II.
6. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 38 EXE 957/2010 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice podala návrh na exekuci vůči stěžovateli pro částku 427 560 Kč s příslušenstvím. Exekučním titulem byl rozsudek Krajského soudu v Praze (rozsudek pro zmeškání), který nabyl právní moci dne 23. 4. 2009. Okresní soud usnesením ze dne 21. 7. 2010 č. j. 38 EXE 957/2010-15 nařídil exekuci na stěžovatelův majetek. Stěžovatel se proti tomuto usnesení odvolal namítaje, že právní moc rozsudku krajského soudu je sporná, a zpochybňoval možnost vydání rozsudku pro zmeškání. Krajský soud usnesením ze dne 16. 12. 2010 č. j. 27 Co 445/2010-42 potvrdil usnesení soudu prvního stupně, protože dospěl k závěru, že exekuční titul je po formální stránce vykonatelný (krajský soud provedl obsáhlé dokazování) a že je i materiálně vykonatelný. Stěžovatel poté podal návrh na zastavení exekuce s argumentací, že odstoupil od kupní smlouvy uzavřené s vedlejší účastnicí (tato smlouva byla titulem, na základě kterého byl vydán rozsudek krajského soudu pro zmeškání), takže zaniklo vymáhané právo. Okresní soud stěžovatelův návrh usnesením ze dne 24. 8. 2012 č. j. 38 EXE 957/2010-136 zamítl, protože neshledal, že by vymáhané právo zaniklo (právo stěžovatele na odstoupení od smlouvy se promlčelo). Proti tomuto usnesení se stěžovatel odvolal a krajský soud usnesením ze dne 2. 5. 2013 č. j. 27 Co 637/2012-173 usnesení okresního soudu potvrdil, protože odvolání shledal nedůvodným. V odůvodnění se zabýval i omluvami stěžovatele z ústního jednání a zhodnotil jeho druhou omluvu tak, že ji nelze považovat za včasnou, proto jednání proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele; k věci uvedl, že právo přiznané exekučním titulem nezaniklo, tudíž není dán důvod pro zastavení exekuce. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání (bez povinného zastoupení). V mezidobí podal stěžovatel další návrh na zastavení exekuce a prostřednictvím právního zástupce podal návrh na odklad exekuce, z důvodu podaného dovolání. Okresní soud usnesením ze dne 1. 8. 2014 č. j. 38 EXE 957/2010-232 oba návrhy zamítl s tím, že podání dovolání není samo o sobě důvodem pro odklad exekuce a že z jím tvrzených skutečností nelze dospět k závěru, že exekuce je nepřípustná. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel odvoláním, krajský soud usnesením ze dne 19. 12. 2014 č. j. 27 Co 507/2014-253 ho potvrdil; v odůvodnění zdůraznil, že stěžovatel ani netvrdil zákonné důvody pro odklad exekuce, a že není dán důvod pro zastavení exekuce, neboť důvody tvrzené stěžovatelem jsou věcnými námitkami, směřujícími do nalézacího řízení. Také proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, nejprve však doplnil dovolání proti usnesení krajského soudu ze dne 2. 5. 2013 č. j. 27 Co 637/2012-173. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 6. 2015 č. j. 26 Cdo 1990/2015-269 dovolací řízení zastavil, neboť nebyla splněna podmínka povinného zastoupení advokátem (advokát, který byl stěžovateli ustanoven usnesením okresního soudu, nenahradil stěžovatelovo dovolání ani se s ním neztotožnil ve dvouměsíční lhůtě, doplnění dovolání bylo doručeno soudu po více než osmi měsících po nabytí právní moci usnesení o ustanovení). Usnesením ze dne 23. 6. 2015 č. j. 26 Cdo 1991/2015-271 Nejvyšší soud odmítl druhé stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost, přičemž v odůvodnění připomenul, že podle ustálené judikatury není exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jelikož je jeho obsahem vázán, a je povinen z něj vycházet, a že se do exekučního řízení nepřenášejí případné vady nalézacího řízení.
III.
7. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkol spočívá v přezkumu ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno respektovat, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).
10. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů přezkoumal z hlediska argumentů stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Základem jeho argumentace je tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 Úmluvy. Nutno vzít v úvahu, že tato ústavní stížnost míří do tří usnesení vydaných v exekučním řízení vedeném na stěžovatelův majetek (pozn. usnesení o stěžovatelově návrhu na odklad a dalším návrhu na zastavení exekuce napadl stěžovatel samostatnou ústavní stížností - srov. sp. zn. III. ÚS 3803/15), z nich usnesení krajského a okresního soudu se týkají stěžovatelova návrhu na zastavení exekuce, usnesení Nejvyššího soudu pak dodržení pravidel pro podání dovolání. Z toho také plyne, že k námitkám cíleným do nalézacího řízení (např. nedostatek podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání) nelze v řízení o předmětné ústavní stížnosti přihlížet.
11. Při posuzování stěžovatelova návrhu neshledaly soudy existenci takového důvodu, který by mohl vést k zastavení nařízené exekuce (podle §268 občanského soudního řádu). Oba soudy se s jeho námitkami vycházejícími z tvrzeného odstoupení od smlouvy řádně vypořádaly (srov. usnesení okresního soudu - str. 2, třetí odstavec, usnesení krajského soudu - str. 3 dole a str. 4, včetně úvah o počátku běhu promlčecí lhůty ve třetím odstavci). Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti (část II. bod 3.) vyjadřuje nesouhlas s tímto názorem, pak očekává od Ústavního soudu, že bude přehodnocovat právní názor obecného soudu, tj. staví ho do role, která mu, jak výše uvedeno, nepřísluší. Brojí-li stěžovatel proti postupu krajského soudu při hodnocení jeho omluvy z ústního jednání (část II. bod 2.), odkazuje Ústavní soud na přiléhavé vyjádření ke stěžovatelovým dvěma omluvám na str. 3 odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolací řízení zastaveno, pak k důvodům zastavení dovolacího řízení nezformuloval stěžovatel jedinou výtku. Ústavní soud shledal, že zastavení dovolacího řízení bylo důvodné, neboť stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, nenaplnili zákonné podmínky pro podání dovolání.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu