ECLI:CZ:US:2018:3.US.3808.17.1
sp. zn. III. ÚS 3808/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. B., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2017 č. j. 30 Cdo 1209/2017-156 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2016 č. j. 56 Co 349/2016-120, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu, vedeného u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 37 C 294/2015, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 494 355,66 Kč jako náhrady za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním vedeným u okresního soudu pod sp. zn. 72 T 37/2013, z toho částky 4 355,66 Kč jako náhrady majetkové újmy spočívající v nákladech na zastoupení advokátem v trestním řízení a částky 490 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené stěžovateli zásahem do jeho osobností sféry, především do profesního a rodinného života a zásahem do jeho důstojnosti, cti a dobré pověsti. Škoda měla stěžovateli (příslušníku Policie České republiky) vzniknout v souvislosti s postavením mimo činnou službu a trestním stíháním za přečin zneužití pravomoci úřední osoby, které skončilo usnesením, že skutek není trestným činem, a věc byla postoupena řediteli Městského ředitelství policie v Ostravě s tím, že jednání stěžovatele může být posouzeno jako kárné provinění, když stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení byla zamítnuta. Následně bylo kárné řízení rozhodnutím ředitele Městského ředitelství policie v Ostravě zastaveno, neboť jednání stěžovatele není možné považovat ani za kárné provinění. Okresní soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2016 č. j. 37 C 294/2015-88 rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 304 355,66 Kč (výrok I.), žaloba co do částky 190 000 Kč byla zamítnuta (výrok II.) a že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 64 130 Kč (výrok III.).
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen krajský soud") napadeným rozsudkem ze dne 5. 12. 2016 č. j. 56 Co 349/2016-120 k odvolání vedlejší účastnice rozhodl, že v částce 94 356 Kč se rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. v I. odstavci výroku potvrzuje (výrok I.) a ohledně částky 210 000 Kč se rozsudek okresního soudu v I. odstavci výroku mění tak, že žaloba se ve stejném rozsahu zamítá (výrok II.), a že v III. odstavci výroku se rozsudek okresního soudu mění tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů za řízení před okresním soudem částku 31 460 Kč (výrok III.). Konečně krajský soud rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 584 Kč (výrok IV.).
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním proti zamítavému (měnícímu) výroku II. a na něj navazujících nákladových výroků III. a IV., které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 1209/2017-156 podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen "o. s. ř.", pro vady odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že posuzované dovolání ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, když v dovolání není uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále dovodil, že dovolání napadající rozsudek krajského soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu rovněž pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění jako náhrady za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním vedeným vůči stěžovateli u okresního soudu pod sp. zn. 72 T 37/2013 a namítá, že ve věci rozhodující soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na rodinný život.
6. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém Nejvyšší soud stěžovateli vytýká, že neoznačil, jakým způsobem se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, stěžovatel uvádí, že jde o nereflektování zásadního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, podle kterého je třeba subsidiárně stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). Krajský soud ve svém rozsudku podle stěžovatele nesprávně posoudil, že přiznaná částka má být adekvátní rovněž s ohledem na výši minimální mzdy. Tento argument je podle stěžovatele nepřijatelný a byl rovněž předmětem stěžovatelova dovolání. Nejvyšší soud se k této otázce nevyjádřil, čímž porušil čl. 36 a násl. Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že v části ústavní stížnosti směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 5. 12. 2016 č. j. 56 Co 349/2016-120 tomu tak není.
8. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
10. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v zákoně neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. V předmětné věci podal stěžovatel proti rozsudku krajského soudu ze dne 5. 12. 2016 č. j. 56 Co 349/2016-120 dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 1209/2017-156 odmítl, neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel vlastním zaviněním řádně nevyužil posledního procesního prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 5. 12. 2016 č. j. 56 Co 349/2016-120 je tudíž nepřípustná (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, 460/2017 Sb., viz dále).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 1209/2017-156 z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
15. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. V postupu Nejvyššího soudu v posuzované věci však Ústavní soud porušení ústavnosti neshledal, neboť z vyžádaného spisu zjistil, že dovolání stěžovatele obsahuje vady zjištěné Nejvyšším soudem, když v něm není uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.) a dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje argumentaci, kterou údajně uplatnil ve svém dovolání, Ústavní soud však ze spisu okresního soudu sp. zn. 37 C 294/2015 zjistil, že stěžovatelovo dovolání uvedenou argumentaci neobsahuje a stěžovatel ji poprvé uvádí až ve své ústavní stížnosti.
16. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
17. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jeho argumentaci, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, srozumitelnou a nikterak nepřiměřenou. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 1209/2017-156 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 5. 12. 2016 č. j. 56 Co 349/2016-120 Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu